Tom Clancy´s EndWar - recenze PC verze

Trvalo to sice několik měsíců, ale nakonec si RTS Tom Clancy´s EndWar našla cestu i na stolní počítače (resp. notebooky) a právě na ni se dnes podíváme. Upozorňujeme, že v článku se záměrně vyhýbáme popisu některých aspektů hry, jako např. multiplayeru nebo jednotlivých herních módů, jelikož o tom všem jsme již podrobně referovali v dřívější recenzi PS3 verze hry. A nyní tedy k tématu: konzolový EndWar sklízel mohutné ovace, zejména díky opravdu netradičnímu ovládání – a možná také i díky tomu, že kvalitních strategií najdete na konzolích asi tolik jako katolíků na satanistické mši. Na trhu s PC hrami je ovšem situace úplně odlišná, povedených titulů je jako máku v poli, takže vyvstává otázka, jestli EndWar ve žhavé konkurenci neshoří na popel. V dílnách Ubisoft Shanghai se jistě snažili, aby k něčemu takovému nedošlo – ale upřímně řečeno, mohli se snažit o trochu víc.

Tomův svět

Minule jsme o tom nemluvili, takže to napravíme nyní: her se jménem Toma Clancyho v názvu vyšly mraky a zápletka mnoha z nich se odehrává v jednom a tom samém univerzu. Nejnověji se mezi ně zařadil právě EndWar (a brzy přibude i H.A.W.X.). Pozornější hráči si proto jistě všimnou drobných odkazů na Rainbow Six a zejména na Ghost Recon, dokonce uvidíte i několik starých známých. Snahu vytvořit komplexní virtuální svět kvitujeme samozřejmě s povděkem – díky tomuto přístupu má člověk při hraní pocit, že je součástí něčeho většího, a lépe se vžije do hry, když prostředí zná už z dřívějška jako vlastní boty. O to víc zamrzí, že tvůrci zašlapali potenciál silného příběhu do země.

Jak víte z naší dřívější recenze, EndWar zpracovává 3. světovou válku, kdy proti sobě stanou Spojené státy evropské, Američané a Ruská federace. Bohužel, na celé hře je zdaleka nejchytlavější úvodní metakampaň (nebo prolog, chcete-li), která sestává z misí přibližujících události, jež vedly k samotné válce. Dozvíte se, jak postupně eskalovalo napětí mezi třemi velmocemi a jak zničení americké vesmírné stanice vedlo k definitivnímu rozpoutání konfliktu. Jenže tady snaha o poutavé zpracování blízké budoucnosti končí. Scénáristé rezignovaně hážou flintu do žita, protože jakmile začne samotná třetí světová – tedy vlastně stěžejní část hry – už jen repetitivně obsazujete políčko po políčku na globální mapě, aniž by vás rušilo něco jako "příběh." A tak když dojedete hlavní kampaň za zvolenou stranu, nemá cenu zkoušet zbylé frakce, poněvadž se bude jednat o to samé v bleděmodrém.

„Unit one, attack hostile four!“

Hlavní deviza EndWar – ovládání prostřednictvím hlasového rozhraní – funguje po počáteční kalibraci mikrofonu téměř na výbornou, podobně jako u konzolových verzí. Stačí mít jen elementární ponětí o anglické výslovnosti a hlasité komandování svěřených vojáků si navýsost užijete. Hra sice občas nerozezná některý z vašich příkazů, takže musíte daný povel zopakovat, ale to se opravdu nestává příliš často. Možnost vyštěkávat rozkazy do mikrofonu má pohříchu i zjevná negativa, která vynikají obzvláště v PC verzi. Jen těžko naplánujete sofistikovanější akce, software pro rozpoznávání hlasu totiž zatím není ještě na takové úrovni, aby mohli tvůrci naprogramovat opravdu komplexní škálu příkazů. Takže se musíte spolehnout na relativně prosté povely typu útoč/stáhni se/obsaď. V počátečním okouzlení z toho, že jednotky přesně poslouchají vaše pokyny, nad tím nejspíš mávnete rukou, ale později vám začne nedostatek možností vadit, obzvlášť pokud patříte k milovníkům hardcore strategií. Zatímco gamepady jsou ke hraní RTS tragicky nepoužitelné, a tak o ovládání hlasem lze s klidným svědomím prohlásit, že se jedná o geniální řešení designérského oříšku, situace na PC je diametrálně odlišná. Zásluhou myši. Řeč se myši, té malé mrštné periferii, ani zdaleka nevyrovná. Než člověk vyřkne jedinou větu, stihne jen trochu zkušený hráč rozdat několik povelů, proto trochu chybí motivace onen unikátní hlasový interface vůbec používat.

Změna je život?

PC verze se od svých konzolových bratříčků téměř neliší. Jedinou výjimkou je mírně pozměněný interface, který byl přepracován tak, aby vyhovoval specifikům „naší“ platformy. Minimapa se přestěhovala do levého dolního rohu obrazovky a lze ji využívat k přesunům vojska druhým myšítkem; též můžete sáhnout po zaběhnutých klávesových zkratkách. A tím bychom mohli skončit, protože v dalších ohledech vše zůstalo při starém: nezměnilo se vůbec nic, nada, nothing, ničevo. To má několik závažných důsledků, z nichž dva rozebereme vzápětí.

Problém první a.k.a Tempo hlemýždí

Hra je velice pomalá. Nemyslíme tím hardwarovou náročnost a nízký framerate, i když i v této oblasti by neškodilo menší zlepšení, narážíme na celkovou koncepci EndWaru. O co přesně jde? V Ubisoftu "zapomněli" při práci na konverzi zohlednit rozdílné přístupy k hraní napříč platformami. Protože konzolisté si kvůli omezením gamepadu bez headsetu ani neškrtnou, bylo třeba navrhnout EndWar tak, aby ho hráči mohli pohodlně ovládat hlasem. Proto tvůrci hru udělali pomalou. Být to jinak, vlastníci konzolí by museli hulákat do mikrofonu neustále a i tak by jen stěží všechno stíhali ukočírovat. Jenomže když si vy vypomůžete myší a několika kliknutími vydáte složitou sérii rozkazů, nepochybně poté postřehnete, jak zoufale dlouhé jsou úseky, kdy není do čeho píchnout. Nikdy se neoctnete v situaci, kdy byste nevěděli, kam dřív skočit, což zpočátku sice nevadí, ale po čase vás poklidné tempo znudí. Můžete přirozeně dát sbohem své věrné myšce, ale ukažte nám někoho, kdo by se dobrovolně vzdával své výhody...

Problém druhý a.k.a Strategická (ne)komplexita

Téměř všechny RTS obsahují alespoň náznak systému kámen-nůžky-papír, kdy některé jednotky snadno porazí jiné a jsou snadno poraženy zase jinými. V EndWaru helikoptéry bez problémů zničí tanky, tanky zničí transportéry a transportéry si hravě poradí s helikoptérami, čímž se nám pomyslný kruh destrukce uzavírá. Onen kruh funguje naprosto striktně: ani batalión tanků nesundá z oblohy jedinou letku helikoptér. Obdobně to platí i dále, takže musíte zběsile diverzifikovat, abyste pokryli každou eventualitu. Jinak řečeno: musíte mít od jednotky každého typu alespoň jeden kus, abyste mohli čelit všemu, co na vás nepřítel pošle. A protože protivníci samozřejmě uvažují podobně, proti sobě vždy stojí přibližně stejné armády. Vůbec nezáleží na tom, za kterou stranu bude oponent (ať už AI, nebo živý člověk) hrát, poněvadž Američané, Evropané i Rusové disponují téměř identickými jednotkami. Jakkoli je to pochopitelné, protože jen stěží lze očekávat, že technologie tří supervelmocí budou v reálném světě dramaticky odlišné, nemění to nic na faktu, že EndWar nenabízí zrovna velkou různorodost. Navíc neexistuje management surovin a souboje nemají hloubku, na jakou jsme zvyklí z konkurečních titulů.

Na stříbrném plátně

Pokud bychom o nějaké RTS měli prohlásit, že vypadá filmově, byl by to Endwar. Na bitevní pole pohlížíte z velice efektní perspektivy a některé záběry vypadají přímo úchvatně, přestože grafika jako celek není úplně dokonalá. Moje mladší sestra, což je hrami nezkažená malá osůbka, si ke mně jednou dokonce přisedla a se zaujetím sledovala, jak právě s úspěchem obsazuji Washington D.C. U žádné jiné RTS se mi tohle ještě nestalo. Z nebes padají zasažené helikoptéry, artilerie dští smrtící projektily, pěchota zabarikádovaná v budovách likviduje nešťastníky bez dostatečného krytí, tanky bezohledně drtí ploty a betonové zídky… Potěcha pro oko má ale i stinnou stránku. Kamera je vždy uzamčená na označené jednotce, můžete s ní sice rotovat a zoomovat dle libosti – a jak jsem už naznačil, ten pohled si nezadá s moderními válečnými filmy –, což ale zároveň znamená, že vám bude chybět celkový přehled o dění na bojišti. Nemůžete se od označené jednotky zkrátka odpoutat a volně přelétávat nad bitevním polem. Stisknutím tabulátoru se sice přepnete na taktickou mapku, kdy vidíte celou oblast svrchu, ale jen velice schematicky a jestli jste už zkoušeli konzolovou verzi, jistě nám dáte za pravdu, že hrát se takovýmto způsobem nedá.

Než v závěrečném odstavci provedeme celkové shrnutí našich dojmů, neodpustím si ještě malou nacionalistickou poznámku. V jedné z úvodních misí musíte ochránit Dukovany, o kterých vám – a teď dávejte dobrý pozor – při briefingu namluví, že se nachází „poblíž Minsku“. Zeměpis nikdy nepatřil mezi mé silné stránky, ale z nějakého důvodu se nemohu zbavit pocitu, že tady tvůrci dost přestřelili…  Podíváte-li se na následující screenshot, v němž vidíte údajnou polohu Dukovan a mnou zaznačenou polohu České republiky, jistě mi dáte za pravdu, že něco na něm dost nesedí. Hrám zaměřeným na reálný svět, jakými clancyovky nepochybně jsou, by se takové věci rozhodně stávat neměly.

Závěr

Ano, možnost vyštěkávat povely a sledovat hemžení jednotek, snažících se do písmenka vyplnit příkazy velitele, je velice zábavné. Leč nic dalšího už EndWar nenabízí. A jakmile zjistíte, že klávesnicí a myší dokážete mnohem lépe kontrolovat své vojsko, headset dost možná odhodíte pryč. Stačí se na chvíli probrat z okouzlení nad inovativním přístupem k ovládání a zjistíte, že hra je plytká, jednotvárná a – nebojme se to říci – také docela nudná. Tvůrci přehnaně lpí na systému kámen-nůžky-papír, proto je variabilita použití jednotek nizoučká. Situaci zachraňuje jen vcelku povedená vizuální prezentace a možnost zúčastnit se třetí světové. Nic moc, nezdá se vám? Tom Clancy´s EndWar vzešel z konzolí – a možná tam tato realtime strategie, která skutečně strategických prvků obsahuje pomálu, měla i zůstat - 63%