Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Tom a Sallis - povídka, 7.část

07.07.07, 10:10, autor: Sherman.X, vyšlo v blogu: Sherman.X
Co dodat... Zdroj uveden v předchozích částech.

Přišel jsem k sobě tak náhle, jako když někdo vystřelí z luku. Vyplivl jsem slanou vodu a obrátil se na bok. Namáhavě jsem sípal, jak jsem se snažil dostat do plic vzduch. Pak jsem ztěžka otevřel oči. Ležel jsem na podlaze paluby a nade mnou se skláněl světlovlasý mladík a podle jeho postavení jsem poznal, že mi ještě před chvíli dával umělou masáž srdce. Poděkoval jsem mu, ale on jen zavrtěl hlavou, jako by to byla maličkost. Jednu ruku jsem měl nateklou a ještě na ní byly stopy po laně, jak jsem jej měl na ruku pevně namotaný. Vstal jsem a vratkým pohybem jsem se dostal k zábradlí, odkud jsem se rozhlédl. Moře bylo klidné, muži vylévali vodu z podpalubí a u kormidla stál kapitán Morous. Když jsem se úplně vzpamatoval, začal jsem vytírat palubu. Tentokrát byl světlovlasý mladík blízko mě a také vytíral vodu. Mluvili jsme spolu, bylo mi s ním dobře, a měl jsem pocit, že je to oboustranné. Ale pořád jsem bádal nad tím, kde jsem ten hlas slyšel, ale s neúspěchem. Mladík se jmenoval Salar, ale když jsem se ho zeptal, co dělal předtím, než se stal členem posádky, mlčel. Při jídle jsem si všiml, že v posádce chybí čtyři muži, takže nás zbylo pět a tři vůdci. Do večera jsme nedělali nic jiného než opravovali loď a kapitán držel směr. Také jsem si všiml, že celý den jsem neviděl Liona. Když jsem se na něj zeptal Salara, dozvěděl jsem se, že se při bouři utopil. Po celých šesti dnech jsme spatřili na obzoru zemi a když jsme připluli blíž, až na dva vůdce a mě všichni vytřeštili úžasem oči. Neměl jsem jim to za zlé. Věděl jsem, že je to ostrov ze Spikeova vyprávění, ale docela mě udivilo, že vidím něco jiného než co jsem si myslel, že uvidím. V duchu jsem si představoval zelený ostrůvek, možná s kopcem, tropickou faunu a flóru, ale rozhodně jsem si nepředstavoval, že uvidím malý pustý ostrov, na kterém nebylo známky po fauně a flóře. Země byla černá, a uprostřed ostrova byl obrovský šedý kopec, na jehož konci byl kráter a kouřilo se z něj, sopka. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem několik vraků lodí, větších i menších. Loď přirazila ke břehu a my z ní vystoupili. Vynesli jsme většinu jídla z lodi na pevnou zem. Jelikož nás zbyla polovina původní posádky, měli jsme nadbytek jídla, které jsme si rozdělili do velkých kožených vaků. Muži si připínali k opaskům meče a kyje. Kapitán a jeho stoupenec Bark alias Igor měli, aniž by mě to překvapilo, pirátské šavle. Salar scházel po prkně z lodi a na rameni držel pomocí rukou podlouhlý balík. Chytl okraje srolované látky a škubl. Na zem vypadl lesklý dlouhý meč, podobný mému, a Salar si jej vzal a zacvičil si jím. Konečně jsem mladíka Salara poznal, protože jeho meč lehce vibroval. Takový meč měl jen jedno dvojče, úplně stejné, od stejného kováře, a to dvojče jsem měl já v pochvě u boku, kde si vytrvale lehce vibroval už celý týden, co jsem byl mezi lidmi. Salar nebylo mladíkovo pravé jméno, ani to vlastně nebyl mladík. Byla to dívka, která mi darovala meč Scatretch jejího otce, dívka Sallis, kterou jsem měl na očích jen jeden den. Ano, měla stejné oči, vlasy i hlas. Nikdo jiný to být nemohl. Odvedl jsem ji stranou od ostatních a šeptem oslovil a hádal, jak zareaguje. ,,Sallis,“ zašeptal jsem Salarovi. Salar sebou trhl a otočil hlavu a ukazoval mi svůj týl. Když se otočil zpátky, pobaveně se ušklíbl s ironickým úsměvem a oči mu jen zářily. ,,Na to, jak se živíš, ti to trvalo docela dlouho, Tome, měl by ses polepšit,“ odpověděla Sallis. ,,Co tady děláš, Sallis?“, zeptal jsem se šeptem. ,,Pamatuješ na mého otce a na bandity, kteří ho zabili? Druhý den jsem odjela i s otcovým tělem a důstojně jej pohřbila.“ Sallis se odmlčela, jako by si třídila myšlenky a pokračovala: „Vystopovala jsem posledního přeživšího banditu, kterého jsi jen zranil na noze. Chtěl se zachránit před smrtí a tak vyzradil, kdo je poslal přepadávat cestující. Dozvěděla jsem se o jistém Go Rulovi, mimochodem pěkném kvítku, a začala ho hledat. Zraněný bandita smrti neunikl. Nechala jsem ho jít a doufala, že mne neúmyslně odvede ke svému pánovi. Nejspíš tam měl namířeno, ale byl pomalý s tou svou zraněnou nohou a večer ho přepadli vlci. Zdálky jsem je slyšela, jak na něj vrčí a pak jeho křik a psí štěkot. Potom jen hlasité mlaskání. Když už byli vlci pryč, přijela jsem na koni k banditovi, nebo spíš k tomu, co z něj zbylo. A tak jsem ztratila stopu a odjela do Khorinisu. Po týdnu jsem zaslechla, že někdo mluví o Go Rulovi, starém pirátovi. Dozvěděla jsem se, že chystá výpravu za jakýmsi pokladem a pak jednoho po druhém z posádky na zpáteční cestě oddělá. Neodolala jsem a přihlásila se do posádky, vydávala se za mladíka, a cestou tam či zpátky jsem se mohla pomstít, ale radši při cestě tam, protože jsem věděla, že bude vraždit až při zpáteční cestě. A pak jsem spatřila na molu tebe, ale prozradit jsem se nemohla. Docela jsem se o tebe bála, jak tebou moře pohazovalo sem tam, ale když se moře zklidnilo, přitáhla jsem lano, na jehož konci jsi bezvládně visel. Ke své radosti jsem zjistila, že ještě žiješ. Dávala jsem ti srdeční masáž v kombinaci dýchání z úst do úst, až ses probudil. No, a to je asi tak všechno,“ dokončila šeptem. Pak dodala: „Radši mi říkej Salar, ano? Ušetří mi to spoustu starostí...“ Tak to bylo dobré, pomyslel jsem si, na mě teď zbyde jen Igor, protože Sallis, tedy Salar zabije Go Rula. Ale co, nezemře mou rukou, ale rukou přítelkyně, která se bude mstít za smrt svého otce Rohyma, hlavně, že Go Rul alias Modrous zemře...

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
* Založen: 19.5.2006 18:14:36
* BlogRank: 0,92
* Přístupů: 24 316
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist