Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Tom a Sallis - povídka, 5.část

05.07.07, 00:39, autor: Sherman.X, vyšlo v blogu: Sherman.X
Tak, jsme v polovině. Sedl jsem si k tomu a při celém čtení ( přečetl za 20 minut, takže to není ani tak dlouhé jak se zdá ) opravoval chybky a upravoval některé věty. Celá povídka má 10 částí, denně budu dodávat po jedné části. Ale jestli je někdo nedočkavý, jak to dopadne, napište na mail Sherman.X@seznam.cz a já vám to pošlu celé ( i když pochybuji, že někdo takový tu je ;) Jen prosím respektujte autorská práva a nerozšiřujte bez vědomí autora. Děkuji PS: Zdroj-mé pc ( já ), zveřejněno díky webmasterovi Azazenovi na gothic-rpg.com ( tam je i mimochodem celá tato povídka, jen původní, neupravená, s chybami )

O pár týdnů později to bylo již jedenáct měsíců, co jsem odešel z Khorinisu a chystal jsem se tam vrátit. Vylezl jsem z jednoduchého přístřešku, který mi poskytoval starý dub a přistavěná střecha ze slámy. Byl krásný podzimní den, tráva byla zmáčená po včerejším vydatném dešti, a mezi stromy prosvítalo slunce. Protáhl jsem se, snědl kousek uzeného vlčího masa a pak se napil. Asi za půl hodiny jsem balil. Netrvalo to dlouho, vzal jsem si svůj černý plášť, maso, poloprázdnou čutoru s vodou. Dýku a šípy jsem zasunul do vnitřní strany pláště a na opasek do pochvy zasunul meč Scatretch. Bylo mi divné, že když ho teď vezmu do ruky, nerozvibruje se a nemám více energie a pocit síly, ale teplo mnou protékalo. Nasedl jsem na koně, který se dva dny po mém střetu se skřety vrátil, a rozjel jsem se ke Khorinisu. Když jsem byl venku z lesa, stáhl jsem si plášťovou pokrývku přes hlavu, a napojil jsem se na cestu a po ní dojel do města. Domobrana strážící vchod do města se činila. Očima mě prohlédli, ale kromě meče a luku nic nenašli. Naštěstí se mi nedívali do pláště, kde jsem měl dýku a šípy, které by mi odebrali, ale meč je na denním pořádku jen dobré nosit a luk bez šípů je k ničemu. Koně jsem dal do veřejných stájí a odešel do přístavní hospody a upřímně doufal, že mě hostinský nepozná ( ještě jsem mu nevrátil peníze za pivo ). Hostinský mi připravil stůl, u kterého byly dvě židle. Oddechl jsem si, nepoznal mě podle hlasu a do obličeje mi neviděl. Dal jsem si pivo a rozhlédl se po návštěvnících. Žádný ze zrádců tam nebyl. Večer jsem jednomu opilému hostu ukradl docela tlustý měšec a nebyl při tom nachytán. Že bych zabodoval? Zaplatil jsem a odešel k moři. Tady jsem si nacpal dvacet tři zlatých do kapsy a do měšce vložil kámen. Pak jsem měšec hodil do moře, jen to žbluňklo a bylo po důkazu. Když jsem se vracel zpátky do hospody, náhle mne zastavila nějaká stařena a chtěla po mně pomoc. V jejím bytě se zabydlel nějaký muž, učiněný kolos a vyhodil ji. Celý den mi vibrovalo něco v boku a já myslel, že jsem dostal nějakou nemoc. Když na mě kolos vytáhl krátký meč, vytáhl jsem svůj a poznal, že mi nevibrovalo v boku, ale že vibroval meč. Pousmál jsem se, protože teď mi už došlo, kdy meč Scatretch vibruje. Rozvibruje se tehdy, kdy je na blízku nějaká osoba či bytost a tím mě upozorňuje na něčí přítomnost. Když cizí muž spatřil dlouhý meč, delší než mají normální dlouhé, a ke všemu je ještě trochu ohnutý, rozchechtal se tak, že se to nedalo poslouchat. Chtěl jsem ho umlčet, ale něco mě donutilo se do toho drzouna nepustit. Pocházelo to ze Scatretcha. Jakmile na mě muž zaútočil, dokázal jsem mečem zase normálně pohybovat. Takže to je obranný magický meč, problesklo mi hlavou. Útok zleva jsem lehce odrazil a následoval mužův výpad. Já však uskočil a sekl mu do meče. Drzoun se zase rozchechtal a jeho děsný smích nabýval obrátky, hned však rychle pohasínal. Chvíli totiž muži trvalo, než si uvědomil, co vidí. Jeho meč se rozpadl na dvě části přesně v místě, kde jsem udeřil Scatretchem. Stál tam jak solný sloup a civěl na část meče ve své ruce a na druhou část na podlaze. Zdrhl, až když jsem na něj zamával svým mečem. Stařena mi byla tak vděčná, že mi přichystala rybí polévku a krajíc chleba. Dokonce mi nabídla, že u ní můžu na nějakou dobu zůstat. Potěšila mě její důvěra ve mne kladena a přijal jsem ( poslední dobou jsem nějak přecitlivělý ).

Každý den jsem vysedával v hospodě a pozoroval návštěvníky, čekal jsem na námořníky-piráty-zrádce. Dva týdny po ubytování u stařeny Heleny jsem se konečně dočkal! Dva hromotluci vešli do přístavní hospody brzy ráno, ale já tam naštěstí už byl taky. Jeden z nich byl Igor, Spike mi o něm řekl, že to byl palubní… jak by se to dalo říct… prostě služka. Vytíral palubu a dělal všechny čistící práce ještě se dvěma hubenými chlapíky, ale ti byli podle Spikea po smrti. Prý se vzbouřili a nakonec se prošli po prkně. Spike mi o Igorovi také řekl, že vypadá na blba, ale je dostatečně chytrý, aby třeba poznal, že si z něj někdo vystřelil. O jeho společníkovi nevím vůbec nic. Hodinu jsem je pozoroval. Seděli, povídali si a asi na něco čekali. Otevřela se vstupní dvířka a do hospody se nahrnul studený vítr. Ve dveřích stál vysoký hubený blonďák, ve středních letech, rozhlédl se po hospodě a pohledem spočinul na Igorovi a jeho společníkovi. Zavřel dveře, prošel místností a posadil se k nim. Když si sundal klobouk, uvědomil jsem si, že mi někoho připomíná. Ano, jeden ze sedmi zrádců, Go Rul. Chvíli se o něčem tiše bavili a pak se Go Rul, rozhodně nejchytřejší z nich tří, postavil a promluvil na celou hospodu. Tehdy se na mě usmálo štěstí. Ti tři totiž nabírali posádku. Ihned jsem se přihlásil. Vzali deset mužů a každému dali dva zlaté jako zálohu. Slíbili, že každému na konci plavby dají dvacet zlatých, pokud budou poslušní jejich rozkazů. Go Rul představil sebe a své dva společníky, ale pod jinými jmény. Go Rul jako kapitán Morous, Igor jako Bark a ten třetí jako Lion. V nové posádce jsem byl i já. Nikoho z posádky jsem neznal. Jeden světlovlasý, hnědooký muž, mladík, ještě bez prvního chmýří, mi připadal povědomý, ne podle obličeje, ale podle hlasu. Nemohl jsem si ale vybavit, odkud ho znám. Kapitán “Morous“ nám řekl, že kdo příští den nepřijde na loď Sod, má smůlu a nedostane zbytek zlata, protože ráno po osmé hodině ranní loď odjíždí. Radši jsem se pořádně navečeřel, protože jsem nevěděl, jakou stravu na lodi budeme jíst, a pak jsem odešel z hospody, stále se stáhnutou plášťovou pokrývkou jsem prošel kolem domobrany strážící přední bránu a zašel jsem si kousek do lesa, kde byl klid a nikdo nezvaný, snad kromě lesní zvěře. Neměl jsem totiž vůbec rád hluk. Za tu dobu, co jsem cvičil, jsem si zvykl na klid, který mi poskytl les, a raději jsem uvítal přepadení nějakého zvířete než ožraly. Díval jsem se na hvězdy a brzy usnul...

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
* Založen: 19.5.2006 18:14:36
* BlogRank: 0,92
* Přístupů: 24 148
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist