Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Tom a Sallis - povídka, 3.část

03.07.07, 08:42, autor: Sherman.X, vyšlo v blogu: Sherman.X
Pokračování povídky Tom a Sallis, potřetí. Prozradím, že původně se tato povídka jmenovala Lupič poctivcem. To pro ty, kteří ze začátku nevěděli, a oprávněně, co je hrdina zač. PS: Zdrojem má hlava, poslal jsem to také ( kdysi ) celé na gothic-rpg.com, webmasteři tohoto webu mi to zveřejnili. + opravil jsem pár pravopisných chyb a obměnil několik slov

Jednou jsem se procházel jen tak lesem, s dýkou a šípy zastrčenými v plášti a s lukem přes rameno, když tu jsem zaslechl řinčení zbraní. Jelikož byl den, mohl jsem se sotva schovávat ve stínech, a tak jsem se schovával za stromy a kličkoval mezi nimi. Doběhl jsem k mýtině, kudy vedla lesní cesta. Na druhém konci mýtiny zápasily dvě postavy s tlupou banditů. Obě postavy byly vysoké a docela obratné. Na sobě měliy obě hnědé kutny, jimiž měly i zakryté obličeje. Dlouho jsem se nerozmýšlel, dva proti osmi nepřipadá spravedlivé ani zloději jako jsem já ( zvlášť kdyby těch osm bylo proti mně samotnému ) a zapojil se do bitvy ve prospěch dvou postav. Z pláště jsem rychle vytáhl šíp, založil do tětivy a vystřelil. Mířil jsem na jednoho z banditů, hubeňoura, slabého, ale mrštného. Mířil jsem mu sice na hruď, ale trefa do hlavy taky není špatný výsledek, na tu dálku. Skácel se k zemi. Tři muži si všimli mrtvého druha a pak jejich oči vyhledaly mne a oni se ke mně rozeběhli. Vytáhl jsem další šíp, nasadil a vystřelil. Utíkali proti mně vedle sebe a já mířil na levého. Bohužel byli daleko, ale můj šíp se zabodl prostřednímu do stehna a ten se zastavil a začal se rychle ošetřovat, přitom řval bolestí. Profesionál se prostě nezapře. Ti dva už byli blízko. Vytáhl jsem další šíp, nasadil a zamířil na menšího z nich, nechtěl jsem se setkat tváří v tvář s obratným soupeřem. Šíp se mu zaryl do hrudi, konečně trefa tam, kam jsem mířil! S bolestným výrazem se muž sesul na zem. Stihl jsem vytáhnout z pláště dýku, když ke mně přiběhl hromotluk s primitivním mečem. Chvíli jsme se navzájem hodnotili a já jsem ke své smůle poznal, že jsem ho podcenil. Byl obratnější, než jsem si myslel. Uhýbal jsem jeho útokům založeným na síle, až jsem zaútočil a myslel si, že je to konec. Jeho. Bohužel byl rychlý a útok odrazil. Ihned následovala odpověď. Musím se přiznat, že jsem měl co dělat. Jednou propíchl můj vlající plášť a už myslel, že zvítězil, protože to vypadalo, jako by se jeho meč zakousl do mého těla. Ucítil jsem chladnou ocel v boku a také teplo. Ale necítil jsem velkou bolest, tak mě asi neprobodl. Nasadil jsem bolestivý, i když moc nepřesvědčivý výraz a dopadl na kolena a pak se svezl na zem. Oči jsem upíral na banditu. Ve chvíli, kdy se mě chystal přišpendlit k zemi, jsem udělal vleže dvě otočky, až jsem se ocitl u banditova boku a rychle jsem zaútočil dýkou, kterou jsem dosud držel v ruce. Dýka se zakousla až po mou ruku do banditova těla. Bandita se svalil na zem a díval se na mě. Umíral. Vstal jsem a podíval se po mýtině. Muž, kterého jsem postřelil, zmizel a na druhém konci mýtiny dosud řádil boj. Jedna postava s hnědou kutnou ale ležela na zemi a měla v lebce zaseknutý meč. Druhá ještě bojovala, ale bylo mi jasné, že z posledních sil. Kolem ležely tři mrtvoly banditů. Jeden ještě bojoval s cizí postavou. Rozběhl jsem se a zamířil k bojujícímu páru. Byl jsem v polovině cesty, když poslední bandita s otočkou dopadl na zem. Postava s hnědou kutnou potácivě došla k druhé a poklekla k ní. Jednomu mrtvému banditovi zabitému mým šípem jsem sebral primitivní meč a došel k hnědé postavě. Když jsem se k ní skláněl, najednou jsem pocítil zakrvácený hrot meče, který zastavil můj pohyb. Postavě se třásla ruka a její meč mě nepříjemně škrábal do krku. Postava, stále zahalená, meč najednou odtáhla a žuchla sebou do travnaté a místy zakrvácené země, byla v bezvědomí.

Stmívalo se a postava v kutně se stále nehýbala. Rozdělal jsem oheň a u jednoho bandity našel čutoru vody a flák masa. Očichal jsem a pak ochutnal malý kousek masa, abych zjistil, jestli není otrávené. Vše nasvědčovalo tomu, že otrávené není. Bylo syrové, mělo pár chlupů a bylo tuhé. Voda byla špinavá, ale v nouzi pitná. Pak mně lehká bolest připomněla teplo v boku. Měl jsem tam mělké škrábnutí, z kterého teklo trochu krve. Noc zhoustla. Pozoroval jsem objevující se hvězdy na nočním nebi. Najednou se postava konečně posadila. Jak zvedala hlavu, kápě z ní spadla a objevil se mladý a příjemný ženský obličej. Dívka měla světlé, dlouhé vlasy. Pak se rozhlédla a zahlédla mne, jak na ni třeštím oči. Oči měla hnědé, plné bolesti, ne fyzické, ale psychické, bolela ji ztráta druha. Chňapla po meči, který jsem jí nechal a mířila jím na mě. Radši jsem nic nepodnikl, nevěděl jsem, jak zareaguje. Mířila na mne dál, ale pak si všimla kousku masa a podívala se na mě. Pobídl jsem ji a nemusel ji pobízet ani podruhé. Vrhla se na syrové maso a pak jedla, pomalu, vychutnávala si chuť, i když syrovou. Opatrně jsem jí podal čutoru s vodou. Napila se a pak, jako by si vzpomněla na svého druha, se rozplakala. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, tak jsem jí podal památku jejího druha, stříbrný, skvostný a velmi lehký meč ( když jsem jej bral po šarvátce ze země, pomyslel jsem si: "Kolik by asi tak stál?" ). Její mrtvý druh ležel ve tmě někde pod jedním starším dubem a byl zahalen šaty banditů, které jsem odnesl dál do lesa, ještě když bylo světlo, aby se na nich pohostila lesní zvířata. Dívka vzala meč do obou rukou, dlouze jej prohlížela, a pak mi ho podala. Odešla někam do tmy a za chvíli se vrátila se dvěma koni. Uvázala je na nízkou větev jednoho blízkého stromu a pak si sedla zpátky na své místo. Dlouho jsme oba mlčeli. Oheň pomalu zhasínal, ale osvětloval ještě široký kruh kolem, který se však pomalu zmenšoval. Padlo mezi námi jedno, dvě slova, a pak jsme se rozpovídali. Zjistil jsem, že to byl její otec, mistr šermíř Rohym. Ukoval dva stejné meče, které byly jediné na světě svých zvláštních vlastností. Rohym si jeden nechal a druhý daroval své dceři. Dívka se jmenovala Sallis. Když mi neúmyslně uklouzlo, že jsem zloděj, tak se zamračila, ale neřekla ani slovo. Dlouho jsme si povídali a kruh světla se zmenšoval, až na ohništi byly jen řeřavé uhlíky a nastala tma. Uložili jsme se ke spánku…

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
* Založen: 19.5.2006 18:14:36
* BlogRank: 0,92
* Přístupů: 24 150
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist