Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Houbaření s milenkou mou

 

   Byl studený podzim. Do rozličných rudých tónů zbarvené listí s větrem rozehrálo hru vizuálních prožitků hodných oka lidského. Tma přicházela brzy, velmi brzy. A také se jí nechtělo dlouho odejít a setrvávala s námi čím dál tím déle. Krátké a chladné dny tak ubíhaly často v šeru a ona chtěla více barev. Chtěla najít svou radost, bavit se a žít své sny. Nechávala se obklopovat přírodou. Snažila se uniknout ze společné pouště žalu, kde vysychají pozitivní myšlenky. Při chůzi pokládala dlaně na kmeny mohutných stromů a vnímala jejich energii. Olše, jasany a duby, pod nohama praskaly žaludy. Havrani skřehotavě krákorali na své vrány, ale má holubice šla dál bez ustání, křídla rozpjata a plna per. Její nitro nebylo tou znesvěcenou svatyní, jež v sobě tak nesnadno ukrývám já. Byla tak empatická a křehká, snad více duší, nežli člověkem...

 

   Žádala více světla, ale dostávalo se jí pouze tmy. Přála si pocítit hřejivého jasu, ale snášela se k ní temná přikrývka chladných nocí, kdy hvězdy nezářily, neboť závěsy z chmurných mračen byly zataženy a luna v novu ukryta. Z vůle své by se jen bez ustání smála, z vůle mé její spodní ret se chvěl a po tvářích kanuly slzy... Teď v sobě samém hořký pocit maje, že já na ústech jejích vždy visel jako zhoubný parazit. Kdo podá ruku nemocnému člověku? Ze znaménka krásy jen odporný prasklý vřed, pln ohavného žlutozeleného hnisu. Proč nejsem více klenotem mezi muži? Zlovolný je tento svět pro všechny, kteří zlu se příčí... Což není můj případ...

 

   Od stromu ke stromu, z chůze v běh, za obludnou svobodou pobízena iluzním pudem svým... Najednou ocitla se na vlhkém myceliu mezi magickými fungi, jež za pozdního listopádu vyzrály a se svými přemrzlými klobouky vítaly své věčně neukojené požitkáře...

 

   Močila do spadaných listů, já stál nad ní a čechral její zrzavé kadeře. Ač se mnou, toliko sama. A já, chtěje vidět tu duši zlomenou... Tu zadívala se do korun, aby pokochala svůj zrak v podzimních paletách největších mistrů malířských. Ta nekonečná touha žít. Jak přímočará to jednoduchost... I můj pohled se zastavil, avšak na jejím sněhobílém přitažlivém zátylku, který obnažen čouhal z pod límce, když prodlévala v podřepu. Však sací koš v hluboké studni té se ucpal. Snad listovím toho dlouhého podzimu...

Další články z této sekce...

ANKETA

Co ucpalo sací koš?

Celkem: 26 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
Zavšivený lejstra a stohy popsanýho papíru akorát tak dobrý na utření ******... :-P
* Založen: 13.12.2009 17:11:58
* BlogRank: 2,57
* Přístupů: 653 325
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist