Stadióny zborcené krví

Na stadiónech je vrahem především dav, jeho psychóza. "Dokud nebudou v hledištích jen místa k sezení, výrazně se nesníží agresivita davu, která má podhoubí na místech k stání, a nebude možno ani zvládat paniku, která nastává. Na místech k sezení jsou diváci, na místech k stání stačí malinká jiskřička a diváci se změní v dav, který hubí sám sebe." Tvrdá, ale velmi výstižná slova pronesl po tragédii na Heysselově stadiónu v Bruselu významný německý sociolog Günther Pilz. Podívejme se trochu blíže na čtyři tragédie, k nimž došlo na evropském kontinentu a zkusme se zamyslet nad slovama německého sociologa

Bradfordské plameny

Pekelné divadlo, které se odehrálo na jaře roku 1985 v britském Bradfordu při utkání třetí divize Bradford-Lincoln. Podle údajů policie byl požár na dřevěné tribuně založen úmyslně... Vyschlé dřevo tribuny vzplálo velmi rychle. Úzké vchody na tribunu nedovolily rychlý odchod diváků ve smrtelném nebezpečí. Dav chtěl uniknout pohromě, takže první mrtví nebyli upáleni ani udušeni kouřem, ale (pokolikáté v dějinách!) ušlapáni. "Několikametrové plameny pohlcovaly bezmocné lidi do své náruče. Mnozí se snažili zachránit skokem z tribuny, ale neměli šanci, hořící trosky je nalezly polámané na kraji pekla," líčil tragédii zahraniční tisk. Z policejních hlášení vyplývá, že požár se rozšířil neuvěřitelně rychle a na stadiónu nebyla prakticky žádná protipožární zařízení, která by mohla živel zardousit v zárodku. Psychologové pak dodávají, že odpovědní lidé, stejně jako dav, se ocitli při mohutném úderu plamenů v takovém šoku, že stejně nebyli schopni účinně zasáhnout. V Bradfordu zahynulo přímo na stadiónu nebo na následky popálenin a jiných zranění 52 lidí a 200 bylo zraněno.

Prokletý Heyssel

Do úvodního hvizdu rozhodčího zbývá něco přes hodinu. Bouřícím fanouškům Liverpoolu i Italům, kteří přijeli povzbudit Juventus Turín ve finále Poháru mistrů evropských zemí pro rok 1985 do Bruselu, nikdo nevěnuje větší pozornost. Hulákají, co má být? Policisty zatím příliš nevzrušují ani létající láhve a kameny mezi sektory Angličanů a Italů na tribuně k stání. A pak přichází osudný okamžik. Pod náporem Angličanů povolí slabá dělicí betonová zídka, která se zřítí na překvapené Italy. Ti prchají. Snaží se utéci na plochu, jiní padají z několikametrového ochozu a na ně další a další.. Angličané bijí řetězy a tyčemi prchající i ležící. Než dokáže policie účinně zasáhnout, než se vzpamatuje zdravotní personál, leží na trávníku a v troskách tribuny přes třicet mrtvých a přes dvě slovky raněných... Počet obětí nakonec vzrostl na 42. "Bylo to prokleté finále. Na trávníku byla krev mrtvých a raněných, ten zápas se neměl hrát," řekl tehdy nejlepší evropský fotbalista M Platini. Hrálo se, ale toto finále zřejmě navždy zůstane zápasem, na který chtějí všichni zapomenout.

Ušlapaní v Sheffieldu

K největší tragédii v Evropě došlo v dubnu 1989 na stadiónu Hillsborough v Sheffieldu. Do zahájení semifinále Anglického poháru mezi FC Liverpool a Nottinghamem zbývá pár desítek minut. Před brankami zůstává asi 4000 liverpoolských fanoušků bez vstupenek. Nikdo už nezjistí, kdo vzrušený dav rozhýbal směrem ke vstupní bráně. Rozvášněný dav pořadatelé nedokáží zadržet, brána je prolomena a vlna lidských těl se valí do již přeplněného, betonem a ocelovým plotem sevřeného sektoru, kde se tísní rovněž příznivci Liverpoolu... Ti šťastnější stačí přelézt plot na hřiště nebo se vyšplhat na vedlejší tribunu. Ti méně šťastní jsou na fotbale naposledy. Mohutná vlna těl je sráží ze stupňů k stání, kdo upadl, už nemá šanci. Pod nohama druhých umírají desítky lidí. Další jsou drceni mezi betonem a ocelí. Hrůzostrašné divadlo netrvá dlouho, plot na mnoha místech povoluje, lidé pronikají na plochu. Největší tragédie na evropských fotbalových stadiónech je však dokonána. Stovky těžce zraněných, ale především 95 mrtvých! "Bylo to příšerné, byli jsme zcela bezmocní. Dav se valil dovnitř jako lavina, smrtící, nemyslící, která drtila všechno, co jí stálo v cestě," říkal tehdy jeden z pořadatelů, který, jak sám uvedl, v posledním okamžiku rozvášněnému davu unikl.

Práce kvapná málo platná

Také u poslední tragédie sehrály ničivou roli lidské nohy, byť nikoho neušlapaly. V úterý 5. května 1992 měla být Bastia dějištěm semifinále Francouzského poháru. Pořadatelský klub, SSC Bastia, nechal postavit nový přístavek z hliníkových trubek, podobný tribunám stadiónu, na němž byly zahájeny a ukončeny ZOH v Albertville. Zcela zaplněnou tribunu nejprve rozezvučelo a pak rozechvělo rytmické dupání fanoušků, těšících se na velký fotbalový zážitek. Statika tribuny, podle očitých svědků dokončované ještě pár hodin před utkáním, nevydržela a ta se zřítila... Lidé padají na zem mezi pokroucenými trubkami až ze třicetimetrové výšky. Trávník je během několika minut plný zkrvavených, naříkajících lidí...
Zavládl příšerný zmatek, který se podařilo zvládnout jen s obtížemi. Celou noc pokračovalo vyprošťování, ošetřování a převoz zraněných, na který čtyři vrtulníky nestačily. První zprávy hovořily o šestadvaceti mrtvých. Druhý den korsická policie ohlásila oficiální počet deset mrtvých a 1300 zraněných. Během několika dni zemřeli na následky zranění další tři lidé.