Sověti v Kábulu - rok 1988

První útočnou vlnu Sovětského svazu, která vpadla do Afghánistánu ze severu, tvořily čtyři motostřelecké divize a tři výsadkové divize. Zároveň byl jednotkou Specnaz zlikvidován prezident Amín a místo něj byl dosazen kovaný komunista Babrak Karmal. Rusové drtili afghánskou armádu kladoucí odpor a zároveň hbytým tempem zabírali důležité body jako velká města nebo rozhlasové stanice.

Nyní byla v plánu snaha o zklidnění země a místních obyvatel, pacifikování Afghánistánu však nebylo úplně jednoduché - veřejné mínění stálo proti nim. Zpočátku se zde Sověti horlivě zapojovali do modernizačních programů a snažili se v zemi zavést rozsáhlejší, lepší a významnější práva pro ženy. Tato fakta však nemohlo přenést přes srdce mnoho muslimů slepě zakouslích do svých tradic, proto netrvalo dlouho a takto smýšlející lidé zformovali armádu mudžáhedínů, která měla Rusům zatápět příštích deset let.

Již v roce 1980 vypuklo v Kábulu povstání zaměřené proti Sovětům. Rusové ho krvavě potlačili - zemřelo na 500 Afghánců, což logicky vztahům mezi Sovětským svazem a Afghánci příliš neprospělo.

Sovětská mocnost, stejně jako později USA, využívala proti partyzánům modernějších zbraní a podpory ze vzduchu v podobě leteckých náletů a bitevních vrtulníků. I tyto zbraně měly obrovskou zásluhu na tom, že partyzáni byli nuceni ustupovat a ustupovat, až byli nahnáni do hor. To sice byl pro Sověty jistý úspěch, jenže to rozhodně neznamenalo prohru partyzánských jednotek. Ty naopak ještě zvýšily počty přepadů sovětského zásobování. Vítězství tak bylo i nadále v nedohlednu a Sověti si to plně uvědomovali. V roce 1984 měli v Afghánistánu již přes 100 000 vojáků, ale proti bojovníkům, kteří se v zemi vyznají jak nikdo jiný a využívají partyzánský styl boje, ani to nebylo dost...

Sověti začali doslova propadat zoufalství. Údajně proti svým nepřátelům začali používat i chemické a biologické zbraně. Ovšem ani na druhé straně nebyla situace o moc lepší, afghánští rebelové sice Rusům úspěšně bránili v ovládnutí země, jenže sami nebyli plně jednotní. Nejen že neměli pevné velení, ale navíc jednotlivé frakce bojovaly mezi sebou!

Další nepříjemnost pro Sovětský svaz nastala v polovině 80. let. Mudžahedíni začali být zásobováni moderními zbraněmi zejména ze Spojených států, přes Pákistán. Zejména protiletadlové střely způsobovaly Rusům těžké nepříjemnosti. V letech 1987 a 1988 bylo těmito zbraněmi sestřeleno průměrně jedno sovětské letadlo za den. A takové ztráty nemohli Sověti snášet věčně, přesto byli plně rozhodnuti ve válce pokračovat. USA a mnoho bohatých muslimských států však i dál neúnavně podporovalo Afghánské povstalce v boji proti Sovětům.

V SSSR se Gorbačov mezitím zasloužil o to, že byli Rusové doma daleko lépe a pravdivěji informovaní o průběhu války v Afghánistánu, dokonce dostali možnost vyjádření i lidé z řad veřejnosti - ti z velké části byli pro stažení vojáků ze země a ukončení války. Situaci objektivně sledující Gorbačov si byl plně vědom toho, že válka je ekonomicky i politicky velmi náročná a rozhodl se proto že použije variantu stažení vojsk ze země, jako jistý ústupek při vyjednávání s Američany. USA v čele s Reaganem však o něco takového neměli velký zájem, spíše naopak, vyhovovala jim skutečnost, že sovětská armáda je plně zaneprázdněna boji v Afghánistánu.         

Když byla 14. dubna 1988 podepsána ženevská smlouva, Sovětský svaz se sám od sebe zavázal, že ukončí válku v Afghánistánu a ze země se stáhne. Odchod ze země probíhal na fáze a trval několik měsíců - v únoru 1989 opouštěli Afghánistán poslední vojenské jednotky. Ve válce v Afghánistánu, dnes také známé jako ,,sovětský Vietnam", bojovalo 640 000 sovětských vojáků, 15 000 z nich padlo a 416 000 jich onemocnělo např. tyfem nebo žloutenkou, na afghánské straně padlo na milion lidí. Koncem roku 1991 se Sovětský svaz rozpadl...

Zdroje:

- http://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%A1_v%C3%A1lka_v_Afgh%C3%A1nist%C3%A1nu

- http://www.valka.cz/clanek_10679.html

- Kniha: Rozhodující bitvy dějin  

Další články z této sekce...