Sea Launch - raketodrom na širém moři

Sea Launch - raketodrom na širém moři

Ničivý požár, k němuž došlo před několika lety na palubě vrtné plošiny Odyssey sloužící k těžbě ropy, znamenal téměř její zánik, nedávno se však pro ni našlo zcela nové uplatnění. Stala se první plovoucí základnou pro vystřelování raket do kosmického prostoru. Plošina Odyssey, byla mezitím přejmenována na Sea Launch (Start z moře). Z místa, které leží přibližně 2 600 km jihovýchodně od Havajských ostrovů, z ní startují do vesmíru rusko-ukrajinské rakety Zenit 3, které mají na palubě družice o hmotnosti několika tun. Z plovoucí plošiny nedaleko Vánočního ostrova má každý rok startovat 35 raket a vynést do kosmu asi 20% veškerých světových satelitů.

Velké investice

Na odpalovací plošině Sea Launch má podíl americký výrobce letadel Boeing (40%), ruský koncern Eněrgija (25%), mamutí norské loděnice Kvaerner (20%) a ukrajinský výrobce raket Južmaš (15%). Toto mezinárodní firemní konsorcium investovalo do přebudování plošiny téměř 80 milionů dolarů. Dalších 100 milionů dolarů stál Sea Commander - speciálně zkonstruovaná výrobní a velitelská loď, jejíž posádku tvoří až 240 osob. V přístavu Long Beach v Kalifornii se naloží nosné rakety rozložené na jednotlivé stupně a vše se spolu s užitečnou zátěží dopraví k odpalovací základně. Příprava a kontrola startu je řízena z bezpečné vzdálenosti.

Vývoj projektu

O odpalování raket z mořské hladiny se začalo poprvé uvažovat v roce 1993. Američtí vojenští a techničtí specialisté tehdy v rámci programu "hvězdných válek" hledali výkonné a přitom co nejméně nákladné možnosti odpalování raket. Přišli s projektem nazvaným Sea Launch a Sea Commander včetně základny v přístavu Long Beach. Ruskou odpovědí byly rakety Zenit, které jsou dnes rovněž využívány už jen k mírovým účelům.

Když byl z politických i ekonomických důvodů celý americký projekt zmrazen, byla téměř hotová raketová základna přebudována pro účely těžařského průmyslu. Požár na palubě však tuto její kariéru radikálně ukončil a plošina měla být sešrotována. Někdejší konkurenti v zápase o ovládnutí kosmického prostoru - Američané, Rusové a Ukrajinci - se však spojili s norskými loďařskými odborníky a představili ucelenou koncepci jejího mírového využití. Norská firma Kvaerner plošinu v ruském přístavním městě Vyborgu znovu přestavěla a vybavila ji jako startovací rampu. Obrovská, 70 metrů vysoká plošina snese nyní zatížení 50 000 tun. V červnu roku 1998 se Sea Launch vydala na dlouhou plavbu přes Atlantik do domovského přístavu v kalifornském Long Beach a odtamtud poprvé do svého operačního prostoru uprostřed Tichého oceánu.

Sterilní uskladnění Ve skotském Glasgow byla ve stejné době postavena velitelská loď, která v domovském přístavu nakládá rakety rozložené na tři sekce a družice. Rakety jsou zkompletovány ještě před vyplutím na palubě lodi.

Špička rakety, v níž je umístěn vlastní satelit, je smontována až na moři krátce před vyložením nákladu, aby bylo choulostivé zařízení uchráněno před poškozením. Do té doby se družice skladují ve speciálně zkonstruovaném sterilním prostoru, kde nemůže dojít k jejich znečištění. Užitečné zatížení raket je prozatím omezeno na 5,25 tuny, ale zanedlouho se má zvýšit na 5,7 tuny - to bude o 15% více, než kolik jsou do vesmíru schopny vynést rakety startující z americké základny na mysu Canaveral.

Dálkově řízený start

Trvá více než pět hodin, než jeřáby přenesou raketu o hmotnosti přibližně 65 tun z lodi dlouhé 220 metrů na plošinu. Před vlastním startem se základna Sea Launch ponoří o 14 metrů hlouběji do moře. Její nožní opěry trčí do hloubky 25 metrů, což je více než výška osmipatrového domu. Potom posádka opustí palubu a sleduje start ze zhruba pětikilometrové vzdálenosti z velitelské lodi. Odtud technici dálkově řídí start a let rakety až na oběžnou dráhu stejně jako vypuštění satelitu.

Zásluhou promyšlené konstrukce a velmi nákladné řídící techniky neohrozí 133 m dlouhou a téměř 67 m širokou plošinu ani značné rozmary počasí. Raketa může být z plošiny vypuštěna i v případě, že vlny dosahují výšky 7 m.

Sestřih povedených startů

Za tím vším se ovšem skrývá mimořádně náročná technika. Plošina Odyssey byla vybavena čtyřmi obrovitými Dieselovými motory a špičkovým ovládacím, navigačním a kontrolním technickým zařízením. Rychlostí 12 uzlů (asi 22km/h) se přibližně za třináct dní může přesunout z přístavu Long Beach na libovolnou startovací pozici.

Řídící středisko

Velká úspora nákladů

Proč byly vynaloženy tak obrovské sumy peněz, jejichž výše dosáhla při započítání speciálně vybudované přístavní základny v Long Beach částky přes půl miliardy dolarů? Odpověď je jednoduchá. Starty kosmických lodí z širého moře přijdou asi na 75 milionů dolarů, což je i přes nesmírné počáteční investice podstatně levnější než odpalování raket do vesmíru z tradičních základen. Navíc jsou rampy na moři také mnohem bezpečnější. Plošina Sea Launch se narozdíl od amerických, ruských a evropských startovacích ramp nachází takřka přímo na rovníku, čímž se ušetří v první řadě velké množství paliva. Rakety vystřelované do kosmu z pevniny musejí být mnohem větší, pokud mají vynést své užitečné zatížení až na oběžnou dráhu kolem Země.

Ne vždy se start povede podle očekávání

Jelikož kosmické lodi startují v tomto případě z optimálního stanoviště na 154.stupni západní délky, zpravidla není vůbec nutné upravovat letovou křivku a družice se dostane na oběžnou dráhu přesněji než při startech z méně příhodných míst na pevnině.

Další přednosti

V blízkosti rovníku je navíc nejvyšší rychlost rotace Země (1 700km/h), která napomáhá zvýšení rychlosti rakety při startu. Dalo by se říci, že je odtud vysílána do vesmíru téměř automaticky. Z toho důvodu je také Jim Albaugh, prezident společnosti Boeing Space Transportation, přesvědčen, že náklady na Sea Launch se zaplatí do pěti let od prvního startu a pak bude projekt přinášet dokonce zisky.

Další velkou předností je skutečnost, že se plovoucí startovací plošina nachází velmi daleko od obydlených oblastí i od frekventovaných námořních tras, a proto mohou rakety startovat v ideálním úhlu a jednotlivé odhozené stupně raket padají obvykle naprosto bezpečně do moře. Naproti tomu v okolí ruského kosmodromu Bajkonur dochází stále znovu k problémům s obyvateli, kteří hledají odpadlé části raket a využívají je jako železný šrot pro vlastní zisk.

Kyvadlová doprava

Plošina a její doprovodná loď mají mezi rovníkem a přístavem Long Beach putovat zprvu čtyřikrát ročně. Jakmile budou odstartovány všechny tři naložené rakety, vrátí se souprava do svého domovského přístavu v Kalifornii.

Management startovací plošiny Sea Launch tvrdí, že juejich systém patří k tomu nejmodernějšímu, co je v současné době na světovém trhu se špičkovou technologií k dispozici. Jako ze starých časů a poněkud riskantně naproti tomu působí skutečnost, že se na kontrolním stanovišti raket mluví téměř jen rusky, přestože na sousedním kontrolním stanovišti, kde se sleduje průběh všech akcí a které provozují Američané, je komunikačním jazykem naopak pouze angličtina.

První úspěchy

S dorozumíváním přesto podle všeho nejsou žádné problémy, protože první komerční starty proběhly úspěšně a seznam objednávek zahrnuje stále více položek. Navzdory tomu, že hned  na počátku došlo k jednomu absolutnímu nezdaru, je startovací plošina Sea Launch považována za vysloveně spolehlivou.

Suezský průplav - tento snímek může někomu připadat až komicky.

Totéž se týká i ukrajinsko-ruské rakety, a proto se Američané nerozhodli pro kosmickou loď z vlastní nebo evropské produkce. Už se také projevily důsledky tohoto rozhodnutí: jelikož se v knize objednávek evropského raketového konsorcia Ariane objevily povážlivé mezery, muselo se začít s propouštěním techniků.