Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad

Politiku dnešních distributorů/developerů lze shrnout takto: vydejme to co nejdřív, hlavně žádné žád-né od-kla-dy, nechme platící hráče, ať to za nás otestují. Problémy budeme řešit operativně, dynamicky, a vůbec: od čeho by tu jinak byly patche, no ni? Takže trhem zmítají hry, které sice odpovídají představám kluků z marketingu, ale příliš se hrát nedají – bez ohledu na to, jak moc jste se na ně těšili. Nechci tvrdit, že takovým nedodělkem je byla zrovna Red Orchestra 2, ale… No, řekněme, že už jsem viděl střílečky, které se v den vydání nacházely ve výrazně lepší kondici. Když o tom tak uvažuji, byla jich vlastně většina.

Ale to sper ďas. Hra vyšla v září a ani těm méně bystrým čtenářům zřejmě neušlo, že už se blíží konec listopadu. V mezidobí tvůrci nezaháleli a udělali z Hrdinů Stalingradu to, čím měli být hned. Již po vydání bylo jasné, že pod tlustým nánosem bugů a chyb, které milovníky realistických stříleček přiváděly doslova k nepříčetnosti, se ukrývá zajímavý titul, jenž má co nabídnout. Tvůrci však potřebovali čas, aby onen nános ze své akce smyli; nyní se dá konečně s klidným svědomím prohlásit, že pokračování Red Orchestry dostálo vloženým očekáváním.

Příběhová kampaň zrovna neohromí, ale to u titulu, jehož těžiště tkví v multiplayeru, zamrzí asi jen málokoho. Sólová kampaň osvětlí základní herní principy, jakžtakž vás připraví na síťová klání; tvůrci odvypráví od patosu oproštěnou válečnou story a naučí vás bát se o život. To především. Smrt v podání studia Tripwire je nemilosrdná, nečekaná a přichází z mnoha směrů. Mapy jsou veliké, neskutečně detailní a hýří neuvěřitelným počtem míst, odkud vás nepřítel může sundat – a taky vás sundá, když nebudete dostatečně opatrní.

Tripwire zatáhlo válku k venkovskému kostelíku i do srdcí měst, na železniční stanici, do obytných komplexů i průmyslových zón. Přestože na použitém enginu by se dalo ještě zapracovat, každý z dostupných levelů vypadá báječně a představuje designový skvost. Prostředí se velkou měrou podílí na úžasné atmosféře, tvůrci měli šťastnou ruku při volbě bojišť. Dostupných map je sice jen jedenáct (z toho několik předělávek z RO1), ale vývojáři jim zjevně věnovali péči. Je radost plížit se pobořenými troskami, zoufale bojovat o každý metr sutin a doufat, že chmurný žnec chvíli posečká. Aspoň chvíli.

Střílečky typu MW3 či BF3 se snaží navodit dojem, že válčení je bezva, huuu-stý a cool, že stačí zalézt za roh a všechno bude fajn. Jenže vzato kolem a kolem, válka není zrovna hezká záležitost a těší mě, že se i dnes najdou tací, kteří to berou v úvahu. Pokračování série, která má kořeny ve fanouškovském módu k UT2004, vám dá palčivě pocítit, jak snadno se člověk v žáru bitvy spálí; jak snadno může přijít o krk a ukáže vám, jaké to je – bát se o svůj krk. Dobře, nejspíš se nechávám trochu unést, ale faktem je, že válčení zpodobňované Hrdiny Stalingradu má něco do sebe: hra je unikátní ve způsobu, jakým pojímá okamžiky mezi životem a smrtí. Pocit neustálého nebezpečí, i když nikdo není v dohledu, jen tak někdo nezprostředkuje; pokud se do RO2 silněji zaberete, hra se vám odmění úžasnou atmosférou, rozbuší člověku srdce. Už jen za to si tvůrci zaslouží pochvalu a minimálně osmičkové hodnocení (a bude jim ho dopřáno, ó ano).

A tak zasáhne-li vás kulka a máte zrovna svůj den, začnete krvácet a ránu musíte fofrem ovázat, jinak svůj den mít přestanete. Většinou se ale nemusíte s fačováním obtěžovat: kulka vás obvykle pošle rovnou k zemi (či spíše pod zem). I když vás střela, šrapnel či bůhvíjaké svinstvo náhodou mine, hra vám rozhodí míření, rozmaže pohled (říkejme tomu třeba near death experience) a nechá vás zranitelným vůči komukoli, kdo projeví zájem o další zářez do pažby. A protože servery pojmou až čtyřiašedesát lidí, zájemců bude hodně.

Tvůrcům se podařilo zapracovat vynikající systém krytí, když se budete hodně snažit, minimalizujete riziko, že se vystavíte nepřátelským zrakům (a vzápětí nepřátelským projektilům). Hra obsahuje minimalistický HUD, nenajdete zde zaměřovací kříž (bez mířidel ani ránu), počet nábojů v zásobníku lze zjistit pouze přibližně (potěžkáním). Při střelbě musíte brát v úvahu balistickou křivku a přizpůsobovat jí nastavení mířidel, tvůrci mysleli i na maličkosti, jakou je například možnost použít u ostřelovaček namísto teleskopu obyčejná iron sights. Jakkoli zpočátku funguje spíše proti vám, realismus předkládaný tvůrci je osvěžující a pohlcující. Tripwire odmítá kompromisy, razí hardcore přístup; zatímco většina vývojářů se přizpůsobuje hráčstvu, Tripwire jde cestou naprosto odlišnou – přizpůsobit se musíte vy. Z komerčního hlediska se jedná o sázku s nejistým výsledkem (EA nebo Activison by do ní nešlo), je to však sázka, která z hlediska hratelnosti dává smysl.

K dispozici jsou celkem tři herní režimy. Nejpopulárnějším je Territory, jehož cílem obsazování kontrolních bodů, Firefight je obdobou týmového deathmatche a konečně Countdown, kdy se respawnete pouze, pokud tým uspěje při dobytí určeného stanoviště. Většinu herní doby se pohybujete po svých, nezastupitelný vliv však mají i realisticky zpracované tanky (o nich podrobněji pojednává níže přiložené video).

Dostupných povolání je několik, v rámci každého získáváte zkušenosti, jež se následně odrážejí ve vylepšených statistikách (rychlost pohybu, míra koncentrace při míření apod.). Za zmínku stojí, že volba povolání není úplně svobodnou záležitostí, v každé hře může v zájmu vybalancování vystupovat pouze určitý počet zástupců té které třídy. Takže pokud rádi odstřelujete, ale zrovna není volný slot, holt musíte popadnout (třeba) těžký kulomet; druhům ve zbrani je nutno pomáhat, jak se dá. V systému tříd má zcela zásadní roli velitel týmu, který přivolává artilerii a prostřednictvím jednoduchého menu udílí rozkazy. Dobrý velitel – má-li tým, jenž se řídí jeho pokyny – může mít zásadní dopad na výsledek jinak nerozhodné bitvy.

Jak už zaznělo, technické provedení nelze přijmout zcela bez výhrad. Nejde ani tak o bugy (ty už byly z velké části odstraněny) jako spíš o mírnou zastaralost grafiky a neodpovídající HW nároky. Byť může být framerate stabilní, plynulost (či spíše pocit plynulosti) někdy dostává na frak. Na druhou stranu, vizuální nedostatky kompenzuje péče, jakou tvůrci věnovali k vymodelování map a především realistické zpracování konfliktu. Přece jen, když se člověk ze všech sil snaží, aby ho nevyhmátl cizí snajpr, občasná neostrost textury půdy, k níž má přitisklý čumák, ho až tak nezajímá.

Z ošklivého zářijového káčátka vyrostla nádherná listopadová labuť – a stačilo k tomu "jen" pár záplat. Hře se nyní dají vytknout snad jen neohrabaná menu, občas nespolehlivý browser a nižší počet hráčů (v době, kdy dopisuji tyto řádky, je 835 lidí online). Pokud vás oslovuje seriózní (a proto syrový) přístup k válčení, Hrdiny Stalingradu byste neměli minout. Pokud vás takový přístup neoslovuje, nu, tuto povedenou záležitost byste přesto neměli minout, ať zjistíte, o co přicházíte... A to je pro dnešek všechno, třeba se uvidíme u Stalingradu. Přes mířidla. 85%