Příliš blízký most

26. listopad, 1812

Grand Armée. Slova, která kdysi znamenala všechno. Disciplínu, odvahu, umění. Pohled na čtverce modře oděných postav znamenal naději pro všechen lid Evropy. Při zvuku pochodujících oddílů, frkání koní a praskání loukotí se třásli králové a rozpadaly říše. Nic nás nemohlo zastavit.

Je fajn si takhle zrekapitulovat své pocity, které jsou sotva půl roku staré. Teď se dívám na pitomou řeku. Ani ne dvoumetrová hloubka představuje větší překážku než všechny rakouské voje, které jsme kdy potkali. Ironické, že? Zbytky starého, spáleného mostu jako by se nám vysmívaly. Vojsko adoptovalo novou barvu, jenom o tom nikdo nemluví. Modrou nahradila bílá.  Ubrusy a prostěradla se staly standartní výbavou, o zbytek se postará sníh.

Dnes ráno se pontonýři dali do díla. Bůh s námi, Rusům stačí naprosto minimální úsilí, aby toto naše snažení utopili v krvi. Jenže Rusové jsou jinde, čekají na nás na jiném místě. Generál Lorencé se snaží ze všech sil, aby je přesvědčil, že se pokusíme utéci jinudy. Zatím to vypadá, že je úspěšný. Sapéři skládají první pilíře a připravují se ke stavbě.

První pilíře mostu stojí v řece. Ale za jakou cenu. V Evropě jsme se pontonýrům smáli, stavět mosty pro kanóny bylo mnohem parádnější než žrát hlínu, oheň a olovo v bitvě. Teď bych si to s nimi nevyměnil ani za nic. Viděl jsem několik, které zasáhl plovoucí kus ledu, srazil je pod vodu, a tělo už nevyplavalo. Ti, co z vody vylezou, jsou tak podchlazení, že většina se nezmůžou na nic více než ležení v dekách u ohňů. Budou rádi, pokud se dožijí rána.

Oni to zvládli! První most stojí! Naši odvážní ženisté to dokázali! I přes bahno, slabé pilíře a nedostatek nářadí se jim to podařilo. Most má přes sto padesát metrů a je stabilní, konečně nějaká pozitivní zpráva. Pontonýři se nyní dali do stavby druhého, který bude sloužit pro kanóny a koně.

První jednotky začaly překračovat řeku! Ksakru, kdybych měl pušku, mohl bych se k některé z nic vetřít, v tom shluku zbídačených vojáků a ještě zbídačenějších uniforem by si nikdo nevšiml, že jsem z jednotky, která prakticky neexistuje. Ale bez pušky? Nyní přechází naše nejbojeschopnější jednotky, musí zabezpečit předmostí na druhé straně. Přešli také nesmrtelní muži maršála Neye. Osm set mužů, kterým se podařilo nemožné.

Dnes v noci, kdy bude most uvolněn, přejdu na druhou stranu.

27. listopad 1812

Tak ne, takový hazardér nejsem. V noci se zvedla taková vánice, že přechod by byl sebevraždou. Malá skupina vojáků se přede mnou vydala na most, zpátky se vrátil jenom jeden. Ten mi řekl, že to asi po třiceti metrech vzdal. Dva z jeho kamarádů smetl vítr do vody. Zbytek šel dál. Snad se jim to povedlo.

Idioti! Proč nás nenechají přejít po druhém mostě. Obrovská váha dělových hlavní už několikrát způsobila propad mostu. Stačí, aby vypadl čep a kanón zablokuje celý most. Dvakrát dělo sklouzlo z mostu a tažné koně stáhlo s sebou do ledové vody. Most samotný několikrát spadnul a jestli to půjde takovým tempem, nebudeme již brzy mít žádné ženisty. Nedovedu si představit výraz na jejich tvářích, když jim řeknou, že musí zase do vody, protože nějaké blbé dělo shodilo celý most.

Na druhém břehu se prý bojuje! Rusové si konečně uvědomili, co se vlastně děje, a snaží se nám přechod znemožnit. Věřím v moc francouzských zbraní. Navíc se na druhou stranu přesouvají stále další a další jednotky.

Začínám být malinko nervózní. Kdy už konečně pustí i přeživší z rozbitých jednotek a jiné lidi, kteří pochodují s armádou? Hlavně, že převezeme ty proklaté děla.  Pár zoufalců se pokusilo řeku přeplavat. Na druhou stranu se nedostal ani jeden.

V noci se stala zajímavá událost. Pár vojáků přešlo ze západního břehu k nám. Prý je to beznadějné a raději budou tady. Legrační. Řekl jim někdo, že hlavní část ruského vojska je tady a ne tam? Dnes v noci se nebudu pokoušet přejít. Je vidět sotva na krok a most je namrzlý. Debilní pontonýři! To nemohli udělat taky zábradlí?

28. listopad 1812

Dnes brzy ráno překročila řeku stará garda. I přes všechny porážky a strasti je na tyto muže stále impozantní pohled. Snaží se tvářit, že se jich nic nedotkne, jsou přeci elita. Zvláštní kombinace hrdosti, pýchy a arogance. Ale mrznou jako všichni jiní, jen to dokáží skrýt.

Konečně je most otevřený i pro někoho jiného než bojeschopné jednotky. Ohromný počet lidí se hned vrhl na most. Masa těl se snažila dostat na druhý břeh. Někteří byli vytlačeni a padali do vody, jen aby se stali obětmi plovoucího ledu. Nějaké chytráky napadlo převést také koně s vozy. Z mostu se ozývá řev, jakoby tam probíhala bitva. Slabší lidé, ženy a děti jsou vytlačováni, pokud někdo z nich upadne, je už prakticky mrtvý. Ten ohromný zmatek plaší koně, viděl jsem povoz, který převálcoval několik desítek lidí jenom aby se poté také zřítil z mostu. V jeden okamžik se část mostu uprostřed zhroutila. I přes řev těch vepředu se na most stále tlačili další a další lidé, čímž ty peředu tlačili do vody, jenom aby byli o několik okamžiků poté sami vytlačeni.

Někdo mi řekl, že prý ženisté prkna pouze položili na pilíře. Žádné hřebíky. Teď už ani nejsou potřeba. Nechodí se po prknech, chodí se po tělech. Koní, vojáku, žen? To je jedno. Pilíře začínají červenat a led si může připsat více francouzů než Rusové.

Poslední bojeschopné jednotky opustily východní břeh. Bez Victorových jednotek teď mezi námi a Rusy nic nestojí. Ale Rusům se zima taky nelíbí. Vědí, že již prakticky vyhráli, nebudou se pouštět do zbytečného rizika. Doufám.

Pane Bože, kdy se dostanu na druhou stranu? Jít do toho chumlu lidských těl by bylo bláznovství. Tuto noc to musím dokázat. Půjdu větrem, půjdu tmou, půjdu přes těla, přes povozy a přes koně, ale musím jít.

29. listopad 1812

Jsem stále uvízlý na východním břehu. V noci jsem se s jedním granátníkem vydal na druhou stranu. Vítr na mostě je nesnesitelný. Ušel jsem možná padesát metrů a potom mě smetl. Zatracená voda. Je ledová. Můžu hovořit o štěstí, že jsem naživu. Do levé ruky mi narazila kra, ty věci jsou těžký. Skoro tu ruku necítím, ale aspoň jsem na břehu. Jenomže na špatným břehu. Všichni už naštěstí rezignovali na snahu přetáhnout na druhou stranu vozy, děla a koně. Lidi jsou to, co se počítá.

Na druhé straně se vytvořilo bláto, takže většina vozů, které měly to štěstí se na druhý břeh dosta, zapadla a jejich obsluhy je stejně musely opustit. Skutečně výborný. Začínám ten most nenávidět. Ne, už teď ho nenávidím. A taky Rusko.

Sedím teď u ohně se třemi ženami. Co je přimělo pochodovat do této bohem zapomenuté země nevím. Pochybuji, že to jediná z nich přežije. Těším se domů. Most je teď prázdný, na druhé straně něco opravují a nikdo nepřechází. Ještě trochu čaje a vyrazím.

Ten most! Pane Bože, oni jej zapálili.