Pozoruhodná kniha – Piknik u cesty

Náklaďáky jako nové, řekl bych den ode dne novější, kdežto benzínová cisterna je už totálně rezavá a za chvilku se rozpadne úplně. A tady je ta poklička, co ji mají na své mapě.

Ale ta se mi nelíbila. Vrhala jakýsi divný stn: slunko nám svítí do zad, ale stín od pokličky směřuje k nám. Ale na pokličku se můžu klidně vykašlat, ta je od nás daleko. Tady se pracovat dá. Kdybych sakra věděl, co se to tam leskne. Nebo se mě to jenom zdá? Vypadá to jako pavučina někde v lese na stromech. Potřeboval bych si zakouřit a promyslet si to. Proč se nad kanystry cosi leske a proč tady ne? A proč má ta poklička takový bláznivý stín? Mrchožrout Barbridge mně o těch stínech kdysi cosi říkal, kdybych si tak vzpomněl, co to bylo. Ale nebezpečné to zřejmě není, jinak bych si určitě vzpomněl. Ale ta stříbřitá pavučina tam u kanystrů, to opravdu nevím. Co to asi bylo za pavouka, co ji upletl? Nejhorší na tom je, že ta skořepina, kvůli které se sem vláčíme, leží zrovna v těch místech, u kanystrů. Mal jsem ji sebrat tenkát, bylo by bývalo po starostech. Ale byla straště těžká, mnohem těžší než normální skořepiny – zvednout jsem ji uzvedl, ale na hřbetě jsem ji táhnout prostě nedokázal: v noci se s ní plazit po zemi, to bych si byl dal! Co teď? To kdybych věděl! Nedá se nic dělat, musíme tam... Aspoň kdybych se mohl napít! Otočil jsem se k Tenderovi a řekl jsem mu:

„My dva s Kirillem půjdeme do garáže. Ty zůstaneš v papuči u řídícího pulti. Ale ať tě ani nenapadne rozjet to. Budeš stát na místě, kdyby pod tebou země hořela. Jestli utečeš, najdu si tě na onom světě.“

Kýval horlivě, spolehni se, Rode, já to zvládnu. Nos má jak švestku, jak jsem mu praštil do hledí. Spustil jsem visutý žebřík, podíval se ještě jednou na tu pavučinku tam vzadu, mávl jsem na Kirilla a lezu dolů. Na asfaltu jsem se zastavil: čekám, až Kirill sleze po druhém žebříku.

„Pomalu,“ říkám mu, „máme čas.“

Stojíme na asfaltu, „papuče“ kousek od nás. Tender na nás civí dolů přes zábradlí, je na něm vidět, že je mu děsně. Musíme jít. Povídám Kirillovi:

„Půjdeš pořád dva kroky za mnou, sleduj jenom mě, ne abys koukal po vejrech. Jak udělám krok, uděláš ho taky.“

Vyrazil jsem. Ve vchodu jsem se ještě jednou zastavil a ohlédl. Je to přece jenom rozdíl, když tady člověk pracuje ve dne. Vzpomněl jsem si, jak jsem u vchodu ležel v noci. Tma jako u černocha v uchu, zpod mycí rampy vyplazuje ježibabí rosol své modré lihové jazyky, které jsou houby platné, protože světlo od nich není žádné, naopak, ještě větší tma. Teď mám všechno před sebou jako na dlani, vidím dokonce prach v těch nejtemnějších koutech. Teď si to teprve můžu prohlédnout: od kanystrů se táhnou ke stropu jakési stříbřité niti, vypadá to skutečně jako pavučina. Třeba to je pavučina, ale pro jistotu – dál od toho. A právě v ten moment jsem to zbabral. Měl jsem Kirilla zastavit, počkat, až si zvykne na šero, a ukáazt mu tu pavučinu a říct mu, aby si na ni dal pozor. Jenomže já jsem zvyklý pracovat sám: já jsem ji viděl a nenapadlo mě, že on ne.