Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Máte rádi staré dobré Diablo? Pak vás zcela jistě zaujme také recenze expanze pěkně tuhé diablovky Path of Exile. Co datadisk přináší nového? Nakolik mění dosavadní hru a zda vůbec stojí za vyzkoušení se za pár minut dozvíte právě v této recenzi...

Je tomu několik málo dní, co byla spuštěna expanze akčního RPG Path of Exile s názvem Fall of Oriath. Gamepark samozřejmě na nic nečekal a hned po vydání se pustil do testování, abychom vám dnes mohli zprostředkovat nejen čerstvé dojmy, ale zároveň i všechny důležité informace prostřednictvím této přísné, ale spravedlivé recenze. Když jen letmo mrknete po screenshotech, pravděpodobně se většině z vás vybaví Diablo, které rozhodně nezmiňujeme naposled, jelikož paralel či příkladů hodných srovnání se nabízí celá řada. Nakonec i samotné spuštění expanze vykazovalo podobnosti, ač kluci z Grinding Gear Games zvládli celou situaci vyřešit k pohodlnosti hráčů poměrně rychle. Zatímco Diablo III bylo slavnostně spuštěno o půlnoci a do hry jsme se dostali někdy kolem půl čtvrté ráno – Fall of Oriath byl nahozen na 22:00, a ačkoliv párkrát kompletně spadly celé servery, po půlnoci už všichni hráli „smooth“ – tedy hladce a bez jakýchkoliv problémů.

 

 

Každé pořádné RPG nemůže začínat jinak, než tvorbou postavy. Charakterů je na výběr hned několik, přičemž si dovolujeme systém označit za natolik propracovaný, že je potřeba si k němu říct pár slov. Ve hře existují 3 základní staty, kterými jsou Strength (síla), Dexterity (obratnost) a samozřejmě Intelligence. Jednotlivá povolání pak oplývají přímou korelací na jednotlivé staty, což určuje i startovní pozici na „passive skill tree“, jak si vysvětlíme na následujících řádcích. Prvně zmiňované síle odpovídá Marauder, kterého si můžete představit jako klasického válečníka sázející na brutální a fyzickou sílu. V případě obratnosti je pak k dispozici Ranger, tedy obratný bojovník s lukem. Čisté inteligenci pak přísluší Witch, která plní úlohu klasického wizarda či sorcerresky. To jsou takzvané „pure“ classy, přičemž nám hra nabízí ještě několik hybridních.

 

 

Hybridní classy pak nejsou vázány čistě na jediný stat, ale zpravidla spíše kombinaci některých dvou. Mluvíme třeba o Duelistovi, jež kombinuje sílu s obratností. Lze si ho představit, jako obratného válečníka, který se ohání dvěmi sekerami nebo meči a zasazuje přitom rychlé i smrtící údery. Templář je pak jistou obdobou paladina/monka a logicky tak kombinuje sílu a inteligenci. Spíše než s kladivem a štítem však bojuje s holí, jejíž útoky podporuje magií. Následuje Shadow, který prosperuje z kombinace obratnosti a inteligence. Nejčastěji se ohání dýkami, ale v popisu práce má i kladení smrtonosných pastí. Posledním je Scion, což je speciální třída, která se otevře po dosažení levelu 25. Scion jako jediný potenciálně kombinuje všechny 3 staty a začíná přesně uprostřed skill stromu, což z něj dělá „nejflexibilnější“ classu. Následně ho lze specializovat různými směry a v podstatě se tak přibližovat jedné ze zmíněných class.

 

 

Pokud vám výčet přijde dostačující, pak se podržte. Každá classa má totiž tzv. „Ascendancy“, což jí umožňuje si v průběhu hry vybrat ze 3 dalších sub-class, a ještě hlouběji se tak specializovat. Nemůžeme si dovolit je všechny popisovat, nicméně uvedeme alespoň názvy, jelikož kdo nezačal hrát RPGéčka teprve před týdnem, dokáže si jistě udělat alespoň částečnou představu. Pokud zvolíte Maraudera můžete dále vybírat z podtříd: Juggernaut, Berserker, Chieftain. V případě Rangera na vás čeká: Deadeye, Raider, Pathfinder. Přívrženci magie se skrze Witch mohou specializovat jako: Necromancer, Elementalist či Occultist. Pokud jde o hybridní classy, Duelist nabízí cestu: Slayera, Gladiatora a Championa. Templar se může stát: Inquisitorem, Hierophantem a Guardianem a konečně poslední Shadow může být: Assassin, Saboteur a Trickster. Scion představuje zvláštní kategorii a má jen jednu ascendancy, protože si v podstatě od začátků vybírá zaměření sám a není nějak „přednastaven“ či „zvýhodněn v určitých oblastech“.

 

 

 

 

Celý výčet class má přitom jediný smysl – ukázat vám, že pokud jde o Path of Exile, můžete si skutečně „rozjet co chcete“ a máte-li tak chuť na téměř jakýkoliv styl hry, Path of Exile je schopen vás plně uspokojit, což je v rámci recenze poměrně důležité tvrzení. Chcete být oplátovaný od hlavy až k patě a svou obranu ještě zesílit štítem? Můžete! Rádi byste své nepřátele likvidovali pomocí blesků nebo ohnivých koulí? Můžete! A nebo chcete úplně něco jiného, jako třeba běhat s drápy (claws), své nepřátelé roztrhávat a ještě na ně uvalovat kletby? I to a mnohé dalšího je možné! K tomu si prosím připočtěme, že každá postava může dělat/používat – potencionálně – všechno. Záleží jen na statech (které hráč radikálně ovlivňuje). A aby toho nebylo málo, k dispozici je již zmiňovaný Passive Skill Tree, do kterého můžete za každý level umístit jeden bod. Právě ten vám dovoluje si postavu specializovat a „vymazlit“ podle vlastních představ. Na celém stromě bychom přitom našli přes 1300 traitů, takže body je rozhodně kam umisťovat.

 

Podobně jako Diablo 2, i původní Path of Exile nabízel 4 akty ve třech obtížnostech, které bylo třeba opakovaně projít. Aplikace expanze Fall of Oriath však přichází s novým systémem, kdy je k dispozici celých 10 aktů, které je třeba projít lineárně. První 4 akty zůstaly původní a navazujících 6 je zcela nových, přičemž rozdíl mezi nimi sice není markantní, ale rozhodně viditelný. První 4 akty jsou poctivá dávka zábavy, nicméně v nových aktech jde cítit „snaha vývojářů“. Průchod jimi je o poznání komplexnějším zážitkem nejen díky přítomnosti místy rozmanitějších úkolů, ale také citelně vyšší obtížnosti. Kromě toho, při vstupu do 5. aktu (tedy expanze) dostanete -10% do všech resistancí. Po dohrání 10. aktu přijde další nerf, a to rovnou dalších -50% do všech resistancí. Tím nám samozřejmě vývojáři dávají najevo, jak jsou rezistence důležité nejen pro boss fighty, nicméně leckdo přitom vzpomene i na původní World of Warcraft.

 

 

 

 

 

Pokud by se dalo vývojářům něco vyčíst, je to možná jen příliš monotónní spektrum nepřátel. I v nových aktech tak potkáváte příšery, které již znáte z aktu předchozích. Nepovažujeme to sice za nějaký nedostatek fatálního charakteru, nicméně převaha nových modelů nepřátel by na zážitku jedině přidala. Pokud se naopak něco opravdu povedlo, tak jsou to boss fighty (nejen) na konci každého aktu. Ty jsou provedeny maximálně poctivě jak technicky, tak vizuálně. Vypadají dobře, fungují dobře, jsou nápadité a kromě toho poměrně hodně obtížné. Není tak žádnou výjimkou, když ve vyšších aktech zemřete na bossovi třeba i 20x! Ve skutečnosti to může být o něco méně, i o mnohem více – o čemž rozhodnou především vaše schopnosti a také build, který pro svou postavu zvolíte. Tak či onak se zde nabízí – dnes možná již – legendární příměr k Dark Souls, který je v tomto případě naprosto adekvátní.

 

To, že si Path of Exile vůbec zakládá na vysoké obtížnosti, může demonstrovat v podstatě náhodný boss fight v porovnání s Diablem. Nemluvíme tu o riftech, ale pokud jde o boss fighty v Diablu, třeba i přímo se samotným Diablem, často jde jen o čas… Stačí nestát na místě, průběžně rubat, a aniž byste ze sebe museli vydat bůh ví jaký výkon, Diablo prostě dříve nebo později padne na všechny obtížnosti. S obdobnou taktikou však v Path of Exile takřka nelze uspět. Každý boss oplývá celou řadou věcí, kterým je třeba se vyhýbat a o co hůř, většina těchto věcí znamená insta kill nebo alespoň velmi výrazné poškození. Celý encounter tak téměř bez nadsázky připomíná bosse z nějakého mythic raidu ve World of Warcraft, kdy pouhá jedna chyba může znamenat smrt. V tomto případě se však nemůžete vymlouvat na healery, ale čistě jen na své schopnosti. Škoda jen, že vám málokdy padne něco, z čeho byste byli doslova „auf“. Většinu itemů budete přehlížet jako crapy, protože ty nejzajímavější kousky jsou až otázkou end-gamu nebo craftování, které je poměrně komplexní a tak trochu RNG…

 

 

 

 

Hráči obvykle dokončují 10. akt kolem 70-80 levelu, a tak se přirozeně naskýtá otázka, co dělat dále? Maximálního levelu 100 následně dosáhnete především skrze „mapy“, které si můžete představit zhruba jako scenária. Právě ty představují end-game Path of Exile, a zároveň vám po 10. aktu poskytnou další zkušenosti a itemy. Nezapomínejme přitom, že nejen, že Path of Exile je kompletně ZDARMA, ale nabízí také velmi originální a nevídaný systém, kdy hráč získává jednotlivé ability (kouzla) pomocí gemů umisťovaných do socketů. Takový gem vám tedy nepřidá +10 k obratnosti, ale umožní vám třeba střílet ledové šípy.

 

Shrnuto a podtrženo, Path of Exile rozhodně není hrou pro každého. Je to „jiná vývojová větěv Diabla“ s originálním systémem skillů a povolání, při zachování old-school obtížnosti, kdy se za každou chybu draze platí. Hra by tak mohla zaujmout například fanoušky staršího Diabla, ale především „hardcore“ hráče obecně. Jejím jediným mínusem je totiž silná tendence k repetetivnosti a monotónnosti, což však plyne z povahy hry (taková je každá Diablovka). My tedy rozhodně doporučujeme a pro dnešek dáváme 78%, což je na hru, která je k dispozici zdarma, velmi přívětivé hodnocení.

Další články z této sekce...

ANKETA

Zvažujete vyzkoušet Path of Exile: Fall of Oriath?

Celkem: 23 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

IKONKA

Ikonka GP
GamePark.cz
Toplist