O ní

Maluje delfína v lesích a kance na vlnách moře. (DELPHINUM SILVIS APPINGIT, FLUCTIBUS APRUM)

                                                  QUINTUS H.FLACCUS HORATIUS

věnováno Charlotte, té jediné možné dívce z příběhu...

Prší. Déšť splétá kapky do nekonečných copánků, které se tříští při dopadu na ledový beton.

Vítr nefouká. Spadaná voda se nemůže vsáknout do tvrdé země a tak jí nezbývá nic jiného, než že se spojí v malé říčky z niž se později stávají městské oceány. Oceány, které každého snadno pohltí a nikdy nevyplaví takového kým kdysi býval. Vodopády nekončí. Stále intenzivně prší...

...a prší...

Okno se rozevřelo lehce tak, jakoby ve vyšších patrech čas a veškerý pohyb plynul pomaleji. Čas ano, ale život nikoli. Ten si jede pořád tu svou, nezpomaluje a ani nezrychlí. A ona to moc dobře věděla. Každý den se snažila žít tak, aby o něm mohl někdo napsat příběh a čtenáře by to přitom nenudilo. I když tomu tak ne každý den bylo, v její představivosti se sebemenší událost změnila díky nekontrolovatelné fantazii v  dobrodružství. Dnes celý den prší. Voda ve městě stoupá a už dosahuje na samý okraj okenního parapetu. A toho by se mělo využít. Přistoupila k oknu aby ho zavřela. Sáhla po malé mosazné kličce a na až napodruhé se jí to podařilo. Když už se rozhodla, že se vrátí  ke své oblíbené knížce, uslyšela dunění. Přes okno pokryté pramínky vody začala hledět do dáli. Dunění bylo čím dál tím silnější. Její pozornost  zastihla pohyby kapek na skle. Kapky nepluly klasicky dolů směrem k zemskému jádru, ale rezonovali. Jejich pohyb vibroval na místě a zvětšoval se stejně tak jako hluk jdoucí z venku. Přílivová vlna vplula do pokoje. Byla krásná, hvězdami prozářena a na jejím samotném vrcholu stará dřevená loďka. Kdyby se svět a stejně tak i čas přecijen zastavil v tento okamžik, mohli by jste vidět, jak paprsky měsíčního světla prosvětlují hladinu a provrtávájí se do hloubky. Tato krásná podívaná zmizelá náhle stejně tak, jako se objevila. Plavidlo vplulo do rozsvíceného pokoje a vší silou narazilo do nočního stolku s lampou. Voda projela pokojem a zmizela kdesi za dveřmi.

Kdo by čekal, že dnes do jejího pokoje v devátém patře vpluje starodávná loď...

Po chvíli vyčkávání sebrala všechnu odvahu co měla , svázala si svoje dlouhé, světlé vlasy v barvě odrazu světla od sněhových vloček do culíku a nahlédla přes rám loďky. Ke svému úžasu zjistila, že loďka není prázdná, ale na jejím samém dni ležel jakýsi muž. Pruhované triko s dlouhými rukávy, tříčtvrteční tmavé kalhoty, bosý. Přiložila k jeho hrudi ucho a zaposlouchala se. Lehké rytmické bušení se ozývalo z jeho útrob. Zvedla hlavu a podívala se mu na obličej. Delší, rovné, kaštanové  vlasy, zvlněné a prosvětlené mořskou vodou a k tomu nazrzlý dlouhý vous. Přes to vše ale poznala, že musí být ještě mladý, maximálně třicetiletý. Zahleděla mu do tváře. Nosní dírky se stejně tak jako jeho srdce zvětšovaly a opět smrštily. Žije, to je jasné, ale co teď s ním, probrat ho politím vody to by byla hloupost. Jeslti ho neprobrala desetimetrová vlna, hrníček s mátový čajem to nezpraví. No, ale za zkoušku nic nedá. Vzala svůj, již vychladlý čaj, tedy spíše to co z něj zbylo – slaná voda a mátová příchuť a začala ho naklánět. Otevřel oči, zaostřil a lehce se zamračil.

„co to děláš“ zeptal a nepřestal sledovat její krásné oči neidentifikovatelné barvy. Takové barvy, ve kterých se snadno dokážete na dlouhé roky ztratit, třeba i s dřeveným historickým člunem. Barva rozbouřeného moře. Stejně tak, jako každého námořníka přitahuje oceán, jeho to táhlo k páru krásných očí.

„nic, jen jsem chtěla něco zkusit“ odpověděla spěšně  a schovala hrníček za svými zády.

„shodil si mi lampu“ pokárala ho a prstem ukázala na noční stolek. Problikávající červená, plastová lapma se zlomenou nohou, se válela u stolečku.

„omlouvám se, stejně nebyla ale moc hezká“ odpověděl.

„já ji měla ale ráda!“ zamračila se a otočila se k němu zády.

„liješ mi čaj do lodě“ sarkasticky poznamenal.

„ ty si mi vylil půlku oceánu do pokoje“ odpověděla, ale stále k němu byla zády.

„ to nebyla zas tak moje vina ale“ odpověděl a rozhlížel se . Prostor s červenou tapetou na které se proháněli zebry, byl promočen do poloviny zdí. Tohle si jen tak nevyžehlí.

„omlouvám se“ řekl po chvíli, vstal z lodě a přiložil ji ruku na rameno. Ona se neotočila, ale on cítil jak se ji zrychlil tep a jak začala zhluboka oddychovat.

„proč si to udělal“ zeptala se.

„ chtěl jsem si tě udobřit“ nechápavě řekl.

„nemyslím tu ruku na mém rameni, ale to že si mi zničil pokoj“ našpulila rty a zatvářila se smutně. Chvíli na ni koukal a ona zase na něj. Věděl že si ho jen představuje, ale byl moc rád, že si představuje zrovna jeho. Ze všech těch námořníku si zvolila právě jeho. Toho jediného z celého širého moře.

„už budu muset zase plout, přestává pršet.“ Řekl a sklopil oči.

„a kdo mi to tu pomůže uklidit?“ zeptala se nasupeně, ale z jejího hlasu bylo slyšet smutek z toho, že už musí zase plout. Otočila se na něj a čekala na odpověď.

Chvíli se na ní usmál a pak jen lehce pošeptal

„jaký nepořádek?“

otočila se zpět a viděla, že vše je na svém místě, suché, vyrovnané tak jako předtím, lampa měla nohu v pořádku a svítila jasným lampovým světlem.

„máš pravdu, ta lampa není moc hezká“ řekla a otočila se zpět.

Okno bylo zavřené , po žádné lodi ani památky. Smutně  se zadívala po pokoji, ale v hlouby duše věděla, že nic nenajde. Chvíli tam jen tak stála, uprostřed svého pokoje a sledovala skrz okno, jak slunko vychází zpoza mraků. Na konci večera se natáhla na postel a zanedlouho usnula.

Budík ji probudil v 9 hodin odpoledne tím, že se spustilo rádio

„dnes večer rozhodně nikam nechoďte, žene se k nám bouřka a silný vítr, tak zůstaňte doma a uvařte si třeba mátový čaj“ ozvalo se.

Usmála se a za chvíli už zase spala.