Kapela Moury z Roury, část první

    Jak jsem psal ve svém minulém článku, všechno začalo na TolkienConu 2005, kdy jsem s posvátným úžasem hleděl na skupinu nelidsky pomalovaných skřetů s bubny a akordeonem a v mém srdci se rozhořela divoká touha taky mít buben a taky být takový drsný skřet. Již jsem zmínil, že se mi ta touha částečně vyplnila a také jsem Vám popsal začátky mého bubnování na výletě v Prčici. Ve svém dnešním článku bych se však rád zabýval naší kapelou, Moury z Roury.

Začalo to víceméně jako vtip. Hugo se už rok(!) učil na kytaru a já jsem vlastnil miniaturní djembe a tak jsme se ještě s Jendou, který měl jisté znalosti hry na klávesy, rozhodli, že založíme kapelu. Naše první pokusy zahrát lidovou pecku „Lilie bílo-zelená“ skončily spíš neslavně. Ačkoliv jsem se vždycky jako zakladatel kapely cítil já, Hugo i Jenda jsou každý jiného názoru a faktem je, že od začátku toho většinu zařizoval Jenda. Tenhle Jenda se taky rozhodl, že klávesy zavrhne a naučí se na saxofon. Toto rozhodnutí později ještě přehodnotil na klarinet, ježto se z něj prý v případě potřeby „snadno přeučí“.

    Abychom zvedli naši hudební úroveň, zlanařil Jenda do kapely ještě Dana (flétnistu), Mária (prozatím neurčeného), Ondru (druhou kytaru) a Michala (baskytaru). Fakt, že Dan začal místo flétny hrát na klávesy a jedině Michal s Ondrou hráli na svoje nástroje déle než velmi krátce, nám zdánlivě nepřekážel a první týdny hraní byly skutečně dobrodružné. Lilie zmizela v propadlišti dějin, stejně jako podle mě celkem slibná písniička na dva akordy, pracovně nazvaná „Bratře“. Nebylo skoro co hrát. Prožívali jsme tvůrčí krizi.

    Asi po měsíci se moji spoluhráči rozhodli, že bych se měl naučit hrát na bicí. Z toho jsem radost neměl. Jistě pochopíte, ve světle předchozího článku i za výše zmíněných okolností, týkajících se našeho hudebního umu a repertoáru, že se mi zdálo zbytečné cpát peníze a čas do něčeho takového. Nadto, co kdyby po mě chtěli třeba znalost not, nebo kvartového kruhu?! Nicméně, nápad se setkal s překvapivou podporou mých rodičů a Jenda umí být hodně neústupný, takže jsem podlehl a začal se učit na bicmena. Asi měsíc po mě se konečně vykrystalizovalo, že Mário bude saxofonista a tak také vstoupil do hudebně-vzdělávacího procesu.

    Zhruba tou dobou přestalo mým kolegům stačit, že se na bicí učím a začali mě nutit, abych si je i KOUPIL! Mě moje djembe stačilo, ale opět jsem neměl mnoho na vybranou a zakoupil jsem lehce obnošené Staggy. Za ten rok, co je mám, bylo již potřeba opravovat šlapku, kopák, stojan na virbl, stojan na Hi-Hat a stojan šibenici. Ale byly aspoň levné.

    Mezitím se nám začalo dařit překonávat onu tvůrčí krizi. Na sborovém soustředění se nám v podání tamburínky, mého djembe a kytary s pěti strunami podařilo zplodit milovanou i nenáviděnou interpretaci „indiánské“ písně „John Wayne's teeth“. Skvělá pecka na jeden akord. Taktéž kdosi vymyslel naší patrně nejslavnější (ačkoliv po Johnovi nejhorší) píseň „Kuře“. Potom jsme si přivlastnili starší výmysl jednoho našeho spolužáka, „Santu“ a už to jelo.

    Toho času jsme zkoušeli v podzemní učebně na faře kostela Neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie ve Strašnicích, kde Mário složitými asociacemi zplodil naší další slavnou píseň, „Majdu“. Ze Strašnic jsme se později přesunuli do zkušebny studentského klubu Nora a na původním místě už jsme provozovali pouze generálky. O tom, jaké muka představovala přeprava bicích na vzdálenostecelého kilometru, by se dal napsat samostatný článek.

    Náš repertoár se rozrůstal o nikdy pořádně nenazkoušený a později zavržený „Springing Time“ a nepříliš milovaný, ale stále hraný „Disagreement“ a už tady byl první koncert, třináctého dubna 2008, v hospodě Na Slamníku, spolu s kapelou PQ. Osobní názory nechme stranou, z objektivního hlediska byl koncert strašlivý, ale protože byl první, všichni byli shovívaví a šťastní, že to ještě docela dobře dopadlo, i přes nespolupracujícího zvukaře, na šest minut nataženou poutní píseň „Dum Pater Familias“, problémy s textem Majdy, který jsem večer před koncertem vymyslel za deset minut (což je na něm pravděpodobně dost poznat) a především děsivou nervozitu tváří v tvář sálu našlapanému spolužáky, rodinnými příslušníky a skautíky. Všichni nás chválili, že jsme se „o hodně zlepšili“ od toho, kdy jsme hráli na naší třídní vánoční besídce. To byla asi pravda, koneckonců Vojta, autor Santy, se k našemu tehdejšímu vánočnímu vystoupení vajádřil slovy: „No, písničky na jeden akord sou dobrý, ale ty na dva sou ještě lepší.“

    Uplynuly asi dva měsíce, znatelně se oteplilo a my měli domluvená další DVĚ vystoupení. To první na druhém ročníku Agfestu, to druhé v pátek, třináctého června v klubu U Rafa. Agfest dopadl i přes menší krizi na generálce v konečném důsledku skvěle. Některé kousky jsme sice zahráli ještě hůř než na Slamníku, ale podařilo se pořídit nahrávku písně „Červové“ v, na tehdejší dobu, velmi obstojné kvalitě hudební i záznamové. To nám zvedlo sebevědomí. Ohromně. Už jsme se těšili, jak v Rafovi všechny úplně oslníme a uděláme díru do světa, přesně podle našeho hesla „Moury z Roury, do muziky děláme fakt ďoury“. Bohužel, pátek třináctého ukzal svou strašnou moc a koncert u Rafa byl zrušen z důvodů problémů s vodou. Do prázdnin jsme už víceméně nic neudělali, na dva letní měsíce jsme se rozjeli všude možně a aktivita ustrnula. Ale potom...

    Pokračování příště, zatím si nás můžete najít na Bandzone.cz/mouryzroury