Návrat k nevinnosti

„Vstup do nového světa, zvířátko naše milované! Nemáš se vůbec čeho bát! Brána, jenž se před tebou otevírá, je cestou pro tebe zcela neznámou, ale až do ní vstoupíš a starodávné rozvrzané dveře za tebou zaklapnou, tehdy poznáš ten neskomírající blahobyt, kterého budeš navěky součástí. Co tě tam čeká, není začátek konce, je to návrat k tobě samému, návrat k nevinnosti!” Těžce vydechujícímu nemocnému pejskovi našeptává neznámý hlas pro něho zatím nepochopitelná slova. Tiché sípání se pozvolna mění v silnější, srdíčko tluče nepravidelně, oči se mu klíží...  

„Jůů, podívej se, padá hvězda!” Vzbouzí slovy svojí maminku malý chlapec, co procitl ze svého spánku a hledí na ranní páteční oblohu posetou miliardou hvězd, která právě ztrácí jeden ze svých honosných skvostů. Oslepující záře, jenž oslňuje zahradu, ve které si pejsek v mládí vesele hrával a nedaleký les, v jehož pichlavých křoviskách vyčmuchával drobné zvířectvo, proniká i do oken domu, kde oplácel lásku svých milovaných oblizováním a radostným skákáním. Hvězda dopadla na zahradu a mohutné světlo ozařuje jeho pelíšek. „Je čas, kamaráde! Pojď s námi! Tvá bolest utichne a vymizí, láska k milovaným promění se ve věčné potěšení!” Opět ten tajemný a zároveň upřímně laskavý hlásek, který se line do pejskových uší, mu dodává pocit uspokojení a naprosto se hlasu oddává. V zápětí z hvězdy sestupuje rozmazaná osoba a pomalu pokládá svoji ruku na pejskova záda. Ten dotek, tak jemný a laskavý, jako by se ho dotýkala všechna božstva světa. Ještě malou chvíli si užívá báječného hlazení, než duše opustí jeho tělíčko. Tajuplná osoba se na dušičku podívá, usměje se, vezme ji do náručí a bere ji sebou na dlouhou pouť do zvířecího ráje. Světlo hvězdy pomalu pohasíná, až z ní nakonec zůstane malinkatý žlutočerný lesklý kámen. Psí duše, společně se svým doprovodem, opouští zemi a vydává se kamsi do neznáma. Do světa, který nikdo živý nezná. Do světa, který nikdo živý nespatří. Do světa pro nás všechny záhadného a neprobádaného.

Blikající světla a barvy připomínající duhu, se linou kolem pejska a jeho nového přítele. Chvíli jim přijde, jakoby letěli, po chvilce se zdá, že naopak padají. Světla začínají pomalu pohasínat, až se nakonec promění v naprostou tmu. V okamžiku se objeví záblesk červeného paprsku, který exploduje a vytvoří okolo sebe malinkaté barevné tečky, skoro jako hvězdy na nebi. Tajemný doprovod se s věčně usmívajícím pohledem podívá na pejska a zpozoruje, jak se třese. „Neboj se, zavři svá očka!” Ukazováčkem se dotýká jeho hlavy a oživuje mu vzpomínky na ty nejkrásnější zážitky, které během svého života prožil. Ve svých myšlenkách se nyní nachází v době svých mladých let, kdy s Lukášem a Dášou, dvěma z jeho lidských kamarádů, prožíval radosti i strasti při procházkách v lesích, při boji s velkým zlým psem a vybavují se mu vzpomínky na všechna láskyplná pohlazení. Zavzpomínal i na svá starší léta, kdy s další milovanou osobou hrdě a statečně lovil zvěř. Připomněl si i lásku ke své zvířecí kamarádce Betynce, jenž mu byla od začátku života jeho jedinou milovanou fenkou.

„Už můžeš otevřít oči, jsme doma! Ve světě, kde ses znovu zrodil do své krásy a nevinnosti!” Praví rozmazaná osoba a ukazuje na prosluněnou louku, která se táhne široko daleko. Při pohledu do dálky není poznat, kde končí travnatá krása a kde začíná světlemodré nebe. Rozkvetlé stromy a květiny jsou zde krásné, avšak úplně jiné, než si je pejsek pamatuje ze svých životních poutí. Nakonec uvidí zvířátka a rozbíhá se přímo k nim. Jakmile spatří jednu jemu známou fenku, zastaví se, zavrtí oháňkou a v mžiku se k ní rozbíhá. Jeho nos totiž zavětřil a oči spatřily Betynku, o dva roky dříve zesnulou kamarádku. „Měj se zde hezky, zvířecí kamaráde. Nikdy nezapomeň na své blízké, protože i oni tě budou neustále nosit ve svých srdcích!” Dodává osoba, která se na pejska naposledy usměje a v zápětí se rozplyne v nekonečnu. 

„Odpočívej v pokoji! Měl jsem tě nadevšechno rád a budu na tebe věčně vzpomínat!” Promlouvá Lukáš nad hrobem zesnulého jezevčíka Toma, který je pochován na své milované zahradě vedle Betynky, andulky Pepíčka a kocourka Elvise. Otírá si poslední slzy ze svých očí a se smutkem odchází společně s ostatními milovanými, kteří Tomovi také přišli říci sbohem. Lukáš se ještě malou chvilku prochází po zahradě a vzpomíná na Tomíka, když byl ještě zdravý a plný síly. „Byl jsi nejlepší pes, jakého si může člověk přát!” Říká si v duchu pro sebe a odchází domů. Najednou se ale před ním cosi zablyští v trávě. „To je ale pěkný žlutočerný kámen!” Prohlašuje ve chvíli, kdy ho bere do ruky.

Den se pomalu blíží ke konci a Lukáš se připravuje ke spánku. Leží v posteli, pouští si skladbu od hudebního génia Vangelise a nad jeho hlavou, na dřevěné hnědočerné poličce, leží ten nejdůležitější kámen, který se mu během života připletl do cesty, aniž by to tušil.