Mrch, první část.

Dnes bych Vám rád představil jednu svojí povídku, respektive její první část, napsanou podle starší školní práce. Berte to prosím s nadhledem. 

    Začínalo jaro. Křišťálově čisté potoky poprvé zahučely a po jejich hladinách pluly ledové kry. Začali zpívat ptáci, zejména kavky, kterých byl v této oblasti hojný počet a vysvitlo slunce. Ačkoliv země stále zůstávala holá a hnědá a prudký mrazivý avšak svěží vítr povíval jenom loňskou trávou a holými větvemi stromů, bylo to poznat. Přišlo jaro.

    Na jednom nízkém pahrbku porostlém holými keři se najednou mírně zachvěla zem. Chvíli se nic nedělo a pak se najednou celé jedno úbočí mocně zaškubalo. Potom zas jako by kopeček nabíral síly a nakonec se zvukem trhaných kořínků a jakéhosi zvířeckého zavrčení, se celá jedna strana odklopila. Nebyla to totiž strana pahrbku, ale dveře a pahrbek nebyl pahrbek, ale Mrchův příbytek.

    Mrch ještě jednou zavrčel, pak mocně zazíval a rozkašlal se-nadechl se totiž příliš mnoho smradu, který se valil z jeho doupěte. Pak vystrčil svojí špinavou a rozježenou hlavu ven a krví podlitýma očima se rozhlédl po okolí. Jeho bystrý, i když poněkud rozespalý mozek rychle zhodnotil všechny výše popsané atmosférické, biologické a geomorfologické jevy a pak jeho ústa pronesla: „A máme tu jaro.“

    To, spolu s řevem a cákotem, když skočil do jednoho ledového potůčku a začal se drhnout rýžovým kartáčem, byl signál pro místní kolonii kavek, že začíná každoroční jarní válka. Hlavní složkou Mrchovy potravy byly totiž právě tito ptáci. Vždycky na jaře jich spořádal obrovské množství, aby doplnil energii vyčerpanou zimním spánkem. Potom, po zbytek roku se živil vším možným jiným, občas dokonce zašel do vesnice na pivo, ale kavky prostě musel mít každý týden aspoň dvě. Jenom díky neobyčejné adaptabilitě tohoto ptačího druhu už dávno nechcípl hlady z nedostatku kavek. Kdyby totiž kavky byly jako jiní ptáci, všechny by je sežral tak za tři roky a pak by neměl co jíst. Protože však kavky vyvinuly promyšlený systém obrany, každá jedna ulovená kavka byla velkým vítězstvím a nejen že z ní měl Mrch větší radost, ale kavky také stihly doplnit početní stavy. Proto, ačkoli se Mrch a kavky přísně vzato nesnášeli, vlastně tříbily Mrchovy lovecké schopnosti a Mrch jejich schopnost přežívat, množit se a stavět automaticky naváděné zbraňové systémy z větviček a trávy.

    Potom, co se Mrch umyl a většina odporného puchu vyvanula z jeho doupěte, pustil se do jarního úklidu. Vykydal všechen hnůj a na plachtu rozložil všechny svoje zbraně-oštěpy, tesáky, samostříly, pistole, pušky, jeden samopal AK-47, jeden lehký kulomet BAR, RPG a několik raket, Panzerfaust, několik starožitných ručních granátů z druhé světové války, několik australských loveckých bumerangů, jedno bolaso, jeden řemdih, jednu odstřelovací pušku SVD Dragunov, několik kyjů s různými typy hlavic a několik pěstních klínů. Co šlo, to rozmontoval, vyčistil a promazal, potom zastrčil za pás dvě pistole (Parableum '08 a Desert Eagle), dva granáty „Potato Masher“, americký vojenský nůž, na záda hodil Kalašnikov, do kapsy zastrčil pár pěstních klínů, do ruky vzal BAR, mlsně se olízl a vydal se ke kavčímu hnízdišti.

    Plížil se zažloutlou trávou, prodíral se pchlavými křovisky, nasával vůni jarní ruské stepi a naslouchal zpěvu ptáků. Zvláště kavek. Pak to uslyšel. Tiché vvrnění servomotoru a bzučení elektrického generátoru. Praštil sebou do trávy a plazil se vpřed. Po chvíli se před ním vztyčil poněkud orezlý rotační kulomet, který se pomaličku otáčel ze starny na stranu, jako by větřil. Kolem něj byla vypálená hladká plocha, aby se nic nemohlo proplížit trávou. Mrch se otočil směrem na sever a plížil se dál. Tam bylo pozorovací stanoviště obsazené bdělými ptáčky. Mrch se staršidelně usmál a vrátil se ke kulometu. Dobře hozeným pěstním klínem spustil poplach a staršlivý kravál, když kulomet začal střílet, potom dlouhými skoky přiběhl k hlídkovému stanovišti, několika ranami vyřídil pozorovatele, ještě v běhu je strčil do mošny a vnikl na kavčí území. Už se těšil na tučnou jarní snídani, ale na jakékoliv hnízdo narazil, bylo prázdné. V jednom byla dokonce nášlapná mina. Taková drzost! zuřil Mrch. Museli přesunout vlastní hnízdiště hlouběji za hlavní kruh obrany. Měl jsem to obejít celé, nadával si. No, pozdě bycha honit. Po tom bordelu, co jsem tu způsobil, za chvíli dorazí hlídky a mohlo by být docela horko, takže radši zmizím.Strčil do pusy jednu ulovenou kavku a zatímco žvýkal, lehkým poklusem se vydal zpět ke svému příbytku.

    Zbytek toho dne by asi strávil čtením poezie, nebýt silné kavčí hlídky s plamenomety, na kterou narazil. Několia přískoky se jim vzdálil, ale najednou s hrůzou zjistil že neví kde je. Takhle na jaře se vždycky špatně orientoval, všechno vypadalo jinak než na podzim-celou zimu spal. Co teď? Jestli ho tu zastihnou kavky, může to být jeho konec. Sice je mnohem větší a silnější, ale ty potvory jsou rychlé a dobře vyzbrojené. Horečnatě se rozhlížel, nevěda co dělat, když tu zaslechl vzdálený výkřik. Ztuhl a zaposlouchal se. Ten křik se ozýval dále, s kolísavou intenzitou a pokud se nemýlil, rozeznával v něm sprostá slova. Mohla to být nějaká kavčí léčka, ale znělo to jako člověk, takže se s prstem na spoušti vydal tím směrem, odkud se křik ozýval. Byl stále blíž a blíž a křik byl silnější. Teď už byla zřetelně slyšet opakující se řada sprostých slov prokládaná kvílivým citoslovcem „au“ a neartikulovaným řevem. Mrch vykoukl zpoza houští, za kterým se schovával a nebýt vážnosti situace, asi by se rozesmál. Stál tam kavčí obranný kulomet, vedle něj nějaká žena v gumovém pršiplášti, které se zřejmě zaseknul prst mezi hlavně a nemohla ho vytáhnout. Nepříčetně šermovala volnou rukou a řvala na kruh asi deseti naprosto zamtených kavek, které stály okolo. Ty vypadaly, že se rozhodují, jestli jí pomoci, zastřelit, nebo prostě utéct.

    Mrch se strašlivě zašklebil. To, že je tu kulomet, znamená, že je na hranici kavčího teritoria, za kterou se kavky odvažují jen málokdy. Teď má skvělou příležitost přítomné kavky pomlátit, sežrat a ještě osvobodit krásnou dívku. Několika krátkými, přesně mířenými dávkami skosil kavčí stráže a pak vystoupil nedbalým krokem z křoví, přehazuje si kulomet drsným pohybem přes rameno. „Potřebujete pomoct, ma'am?“ zeptal se. „Ma'am“ chvíli zděšeně upírala oči na jeho rozježený zevnějšek a na sbírku zbraní, kterou ssebou táhnul a pak velice tichým hlasem přetékajícím zlobou pramenící z nějakou dobu snášené bolesti prstu zaklíněného do rotačního kulometu řekla: „Vyndej mi ten *** prst z toho *** krámu. Hned.“ Kdyby Mrch věděl, co mu hrozí, asi by se na místě znečistil, ale protože rozhodně netušil, co je dotyčná zač, jen se usmál a prudkým pohybem doprovázeným tichým zapraskáním vytrhl zaklíněný prst z mechanizmu kulometu. Žena zamrkala, trochu zbledla, pak se zhluboka nadechla a řekla: „Au.“ „Není zač,“ odpověděl Mrch a strčil si do pusy jednu kavku. „Jak se jmenujete,“ otázal se s plnou pusou. Žena upustila od zkoumání svého zuboženého prstu a vrhla na něj zničující pohled. „Říkají mi Sentia,“ utrousila. „Těší mě, Mrch“ natáhl zakrvácenou ruku Mrch. S ne příliš skrývaným odporem mu potřásla rukou a pak ukázala na tiše stojící kulomet. „Co, u všech ďasů, dělá tohle v ruský stepi? A proč tu pobíhaly ty vrány s pistolema?“ „To byly kavky,“ opravil jí Mrch. „Jedna z nejlepších věcí, které tato krajina poskytuje. Bohužel se taky špatně loví, protože jsou pěkně mazaný. Mimochodem, za chvíli jsem jistě přijdou, takže bych se radši zdekoval. Pojďtě prosím za mnou.“ „No jo,“ zabručela už bez zájmu Sentia a vydali se k Mrší díře, jak Mrch říkal své noře.

    Po chvíli dorazili k jeho příbytku. Zatímco Sentia seděla na kameni a prohlížela si Mrchovu sbírku vraždících nástrojů (zvláště ji zaujaly bumerangy a Panzerfaust), Mrch připravoval kavčí řízky a vesele si broukal pochodovou písničku. „A jak se vám vlastně podařilo si tam zarvat ten prst?“ zeptal se. Sentia se trochu ošila a pak zahučela: „No, chtěla jsem ten kulomet utrhnout a odnýst si ho jako suvenýr, jenže ty hlavně byly železný a... no.“ Mrch zvednul hlavu a pátravě se na ní podíval. Byla opravdu pěkná, ale když jí vadí železo... Pak se opatrně zeptal: „Poslyšte, co je vlastně vaše práce?“