Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Moje věrné psisko Tom

03.10.10, 00:17, autor: L.T.Sm(@)sh, vyšlo v blogu: Sm(@)shulínovo nekonečno

Kapitola první - Směr Rakovník a zpět  


Parného léta roku 1999, mě čekala daleká cesta do městečka Rakovník. Právě tam žil maličkatý, roztomilý a nejbáječnější pes, jakého si jen může člověk přát.


Já, má sestřenice a můj nevlastní otec, jsme se tehdy necelé dvě hodiny trápili ve sluncem rozpáleném Favoritu, abychom si domů odvezli nového čtyřnohého kamaráda. „Konečná!” zvolal otčím právě ve chvíli, když jsem už skoro padal do mdlob. Celí propocení jsme vyběhli z auta a dýchali ten místní čerstvý vzduch. V zápětí jsme však zaslechli psí štěkot. V tu chvíli, jako bychom úplně zapomněli na to strašlivé vedro. Jakmile jsme totiž zaslechli psíky, jak štěkají, zajímali nás už jen oni.


Majitel otevřel vrata do statku své chovné stanice „Amery” a my se rozeběhli přímo za štěkotem. Co jsem tehdy spatřil, si pamatuji úplně přesně i dnes. Všude okolo nás chodila, plazila se a koulela štěňata dlouhosrstých jezevčíků. Všichni to byli psi s názvy od písmene T. Terry, Tom, Tony a Trol. Byla to zvláštní jména a hned mě napadlo, že ať si otčím vybere kteréhokoli, hned mu změním jméno. To však nešlo, což jsem v tu dobu nevěděl. Na první pohled se mi zalíbil pes Tony, protože byl nejvíce přítulný a po celou dobu, co jsme si povídali s majitelem, nedělal nic jiného, než se mazlil nebo si chtěl hrát. Ovšem náš budoucí pejsek měl být určen hlavně pro lov, takže právě tohle se mému otčímovi nelíbilo a vybral si psa Toma. Tom byl přesný opak Tonyho. Ten totiž, jako jediný o nás, neprojevoval nějaký extra velký zájem. Pořád tam něco očichával a zkoumal. „Táto, já nechci takového „profesora”, já chci toho mazla Trola!” Ihned, co jsem dořekl tuto větu, se Tom přestal zajímat o své čuchačiny, rozeběhl se přímo ke mně a skočil mi do náručí. Samozřejmě Vám bude znít hloupě, když řeknu, že mi tehdy nějakým způsobem rozuměl a chtěl mi dokázat, že on je zrovna ten pravý, ale zkrátka to tak vážně vypadalo. Když jsem ho držel v náručí, oblizoval mě všude po tváři a já už věděl - bez Tomíka Ameryho, se z Rakovníku nehnu.


„Tomíku, jedeme domů” zvolal jsem šťastně, když jsem viděl, jak k němu otčím dostává všechny potřebné doklady, ale stejně rychle, jako do mě vešla radost, pomalu přecházela v obavy, protože teď jsme museli jet v tom infarktovém horku další dvě hodiny zpět a to pro malého psa, který nikdy před tím v autě nejel, musela být muka. Jakmile jsme vyrazili domů, po chvilce začal Tom kňučet. Vzal jsem ho tedy na klín a snažil se ho všemi možnými způsoby utěšovat. Sice kňučet nepřestal, ale i tak věřím tomu, že byl rád za moji náruč. Než jsme přijeli domů, dvakrát blinkal a snad se i jednou počůral, ale důležité je, jak byl celou cestu statečný. Člověk si možná řekne: „Po tomto zážitku se už nikdy do auta nepohrne!” Opak je však pravdou. Autem jezdil často a rád.


Kapitola druhá - Tady hlídám já  


Město Mladá Vožice a vesnice Vilice. Tato dvě místa se stala jeho novým domovem. Jelikož v době, co jsme si ho přivezli z Rakovníku, byly prázdniny, měl jsem na Toma spoustu času. Celé prázdniny jsem trávil u babičky ve Vožici hlavně kvůli Tomovi. Společně s otčímem jsme ho učili základní povely. Sedni, lehni a zůstaň, začal zvládat poměrně rychle. Tím nám jen dokazoval, že je to moc chytrý pejsek. Navíc ho vyučování velmi bavilo, což bylo příjemné zjištění. Nejvíce si však užíval, když mohl trávit čas na chatě ve Vilicích. Chatová oblast ve Vilicích je obklopena samými lesy, takže snad všichni chápete, proč to tam tak moc miloval. Les byl pro něho tím úplně nejlepší místem, kde chtěl trávil čas. Byl však důležitý nejen pro něj, ale i pro nás. Respektive pro poznání jeho loveckých schopností. Měl vrozené předpoklady snad pro všechny lovecké činnosti. Nebylo tedy divu, když jsme ho začali učit chodit po barvě a norovat. Obojí mu šlo výborně, avšak jako norník byl unikát.


Při jednom ranním venčení se stal ještě horlivějším a skočil do nedalekého rybníka, aby zahnal labutě. No ale asi všichni pochopíte, že jezevčík ve vodě proti labuti, je stejné asi jako lev proti antilopě. No zkrátka a dobře, labutě se k němu agresivně blížily a já na něj volal, co mi síly stačily „Tome, k noze!” I Tom nakonec moudře usoudil, že by tímto přátelským hupsnutím do vody mohl zaplatit svým životem a plaval zpět ke břehu. Labutě však pluly mnohem rychleji a tak mi nezbylo nic jiného, než za Tomem skočit. Nevím sice, kdo koho vlastně zachránil, protože jakmile jsem byl ve vodě, došlo mi, jak „skvělé” mám plavecké dovednosti. No, nejdůležitější je, že jsme se z té vody dostali oba dva živí a zdraví.


Ještě, když byl malý, se předvedl i jako podvodníček. To jsem byl tehdy u babičky na zahradě a najednou vidím, jak nese místní kočka něco v hubě. Jakmile se přiblížila, už jsem dokázal plně rozeznat, co v ní měla. Nesla myš, kterou nejspíše chytila někde na půdě. V tu chvíli se k ní rozběhl Tomáš, kočku zahal, myš si vzal do huby a jako hrdina, co umí lovit i myši, šel do chalupy a položil ji před babiččiny nohy.


Letní prázdniny se pomalu blížily ke svému konci a já se musel smiřovat s nepříjemnou skutečností, že takový pes do bytu zkrátka nepatří a jen by trpěl. Jako Jedenáctiletý kluk to sice jen težko pochopíte, ale nakonec si i v těch letech uvědomíte, když je šťastný pes, jste šťastní i vy. Každopádně měl zůstat u babičky, ale neznamenalo to, že ho nebudu vídat. Každý víkend, každý svátek, no prostě vždy, jakmile se naskytla možnost, jezdili jsme s ním na chatu a zažívali další nezapomenutelná dobrodružství.


Když se Tomíkovi blížil druhý rok života, blížila se i jeho zkouška v norování. Vše propuklo o dalších letních prázdninách v Táboře Na Větrovech...


Kapitola třetí - Šup do nory  


„Běž, Tome, běž!” křičel můj nevlastní otec a z obecenstva také já. Zkouška v norování právě začala. Tom nakoukl do nory, zavětřil liščí pach a jako uragán se do ní vrhnul. „Vrr, raf, vrr, raf, raf, raf!” vrčel a hlásil od samého počátku. Liška v bezpečí ve druhém kotli na Tomíka prskala a syčela, což ho ještě mnohem více rozdráždilo. Liška přeběhla do třetího kotle, zavřela se za ní vrátka a opět náš Tom vystartoval. Když byla liška ve čtvrtém a posledním kotli nory, Tom znovu začal hlásit „Vrr, raf vrr, raf, raf, raf!” a zároveň s ním se také ozýval povzbuzující křik otčíma, který byl štěstím bez sebe, jakmile se dozvěděl, že Tom překonal dosavadní rychlostní rekord z 25 sekund, na krásných 19. „Jsi nejlepší pes, Tomíku!” tentokrát jsem zvolával slova chvály já.


Této zkoušky se zúčastnil i pes Bak, drsnosrstý jezevčík mého dědečka. Bačík je hezký, ale takový krapet natvrdlý psík. A tehdy na těch zkouškách to trošičku potvrdil. Bak stál před norou, rozhodčí dával znamení ke startu a Bak nic. „No tak Bačíku, šup do nory!” povzbuzoval ho děda. Bačík ale stále nehnutě postával. „No tak Bačíku, neboj se, vběhni tam! Šup do noryčky!” Náhle zavětřil lišku a konečně vtrhl do prvního kotle nory. Bak měl ze všech psů nejhrubší hlas a v noře to dal krásně najevo. Ovšem to by nebyl Bačík, aby za pět sekund nevyběhl zpět směrem k dědovi. „Ale no tak sakra, do nory běž!” křičí děda, tentokrát už s rozčíleným tónem v hlase. Bak tedy napodruhé vběhl do nory a už byl bezchybný. Krásně hlásil a noru proběhl, na svoji počáteční skromnost, také rychle.


Dohromady skládalo zkoušku 27 psů, z toho tři psi, včetně Tomíka, obdrželi 90 bodů. Tom skončil na třetím místě, protože podle rozhodčích nehlásil moc nahlas. Ale ať si tvrdí, co chtějí. Tehdy tam předvedl obdivuhodný výkon. Díky té rychlosti a zápalu, kterou noru proběhl, si vítězství zasloužil. Že měl slabší hlásek? No Bože. Já ho slyšel až do obecenstva a to mi stačilo.


Na zkouškách se zalíbil mnoha lidem a někteří nám radili, ať s ním jdeme na výstavu. Bohužel se u Toma objevila jistá vada. Dodnes mu nesestoupilo jedno varle a s tímto „handicapem” by ho na výstavu ani nepustili. Ano, já dávám slovo handicap do uvozovek, protože jemu to nevadí. Jedno nebo dvě, vždyť co na tom sejde. Hlavně, že ho nic nebolí a je zdráv.


Kapitola čtvrtá - Gaučák  


Roky plynuly a čím byl Tomík starší, tím byl stále hezčí. Ještě se občas dostal k nějaké lovecké akci, aby vystopoval postřelenou zvěř, kterou vždycky nalezl. Ovšem to skončilo v době, kdy se Tom dostal do věku sedmi let. Nevlastní otec neměl na myslivost moc času a tím definitivně skončila lovecká sezóna i pro psa. A tentokrát už neplatilo, čím starší, tím hezčí. Víte, když je nějaké zvíře moc dlouho u babičky a hlavně bez pohybu, vede to k jedné jediné věci. Otylost, otylost, otylost! Každá babička ráda vidí, když jí zvířátko, a je jedno, jestli se jedná o psa, kočku, nebo slepici, krásně papinká a baculatí se. No a Tomíkovi samozřejmě začalo všechno náramně chutnat. Dnes je mu už skoro dvanáct let a je to taková koule, až mě to mrzí. Samozřejmě ho stále miluji, je to přeci můj pes, i když ve skutečnosti nikdy nebyl jen můj, byl všech, celé rodiny, ale bylo období, hlavně první roky, co mě měl nejraději. Ale i přesto mi vadí, jak moc ho babička přecpává. Ona mi vždycky povídá, že ne, že nic nežere. Jak nemůže nic žrát, když už nevyskočí ani na ten gauč, aby se o něm dalo alespoň říci, že je to pes gaučák?!


„Tomíku, mám tě rád a vždycky jsem měl, ale zhubni mi! Ty ještě nějakou srnku vystopuješ! Máš před sebou přeci ještě spoustu let!”




Takoví jsme byli





 

Další články z této sekce...

ANKETA

Máte také doma (u babičky) nějakého zvířecího kamaráda?

Psa

Celkem: 107 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

Zážitky, důležitá sdělení a blboviny. Prostě můj deníček všehochuti.
* Založen: 20.8.2010 21:10:31
* BlogRank: 1,18
* Přístupů: 17 757
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 2
Toplist