Mapy - pomocník či cesta do záhuby?

Mapy - pomocník či cesta do záhuby?

Světová mapa znázorňující období let 1340-1600.

Ve čtvrtek 9.listopadu 1989 došlo k pádu Berlínské zdi, který vešel do dějin nejen jako "osudový den Němců", ale i jako hodina pravdy pro mezinárodní komunitu kartografů. Obyvatelé západních států, kteří se ihned rozjeli do východoněmeckých zemí, totiž zjistili, že mapy NDR, které si zakoupili, se často ukázaly jako nepřesné nebo dokonce falešné.

Pomocí bílých míst, přesměrování cest, zařazení neexistujících křižovatek nebo prostě jen švindlováním při zakreslování vrstevnic se kartografové z NDR snažili záměrně oklamat především své vlastní krajany a přirozeně také přijíždějící návštěvníky. Tak byly například cesty nacházející se v oblastech hraničících s SRN zachyceny jen zcela přibližně, aby byla co nejvíce ztížena orientace, a Západní Berlín existoval v učebnicích z NDR jen v podobě bílého místa na mapě.

Důvody těchto zastíracích manévrů byly více než zřejmé. Kartografické úřady měly z nejvyšších míst příkaz maskovat vojenské objekty, klamat potencionální špiony a nechat z map zmizet celé obrovské vojenské prostory včetně armád, které v nich pořádaly manévry.

Historické mapy. Zleva Kalifornie 1868, Texas 1841 a americké kontinenty v roce 1787.

Zobrazení životního prostředí

Přitom tento případ nehorázné manipulace s mapami vlastně není ničím zvláštním. Vždyť falšování je tak staré jako lidstvo samo. Už pravěcí lidé usilovali o znázornění svého okolí. Důvod byl zřejmý. Problémem pravěkých kmenů nebyl popis času, ale popis prostoru. Pravidelně se opakující pohyb nebeských těles po obloze, který určoval čas, byl zdrojem jistoty. To však neplatilo pro prostor kolem nich. Lidské oko dokázalo obsáhnout přírodní prostředí člověka jen k obzoru; za touto hranicí už číhalo neznámo.

Zároveň však zejména kočující lovecké kmeny, které pronásledovaly obrovská stáda zvířat, musely v cestě za svým cílem překonávat často vzdálenosti delší než 1 000 km. Vědci dodnes obdivují takové orientační výkony, které se tradují například u pravěkých severoamerických kmenů od řeky Missouri. Stejně bezpečně se už před několika tisíci lety dostávali ke svým cílům, vzdáleným tisíce námořních mil, vynikající mořeplavci křižující jihozápadní část Tichého oceánu.

Příklady starých map. Zleva Erbenova mapa Čech 1883, Majerova mapa Českých zemí 1747, mapa Čech v podobě růže 1668 a Müllerova mapa Čech 1744.

Mořeplavci z tichomořských ostrovů

Vedle ústní tradice jim v orientaci pomáhal celý arzenál pomůcek: souhvězdí na obloze, střídání ročních dob, stopy, vůně a přirozeně mapy, lépe řečeno orientační pomůcky připomínající mapy. Mořeplavci z tichomořských ostrovů tak například až do nedávné doby využívali jakýsi spletenec žeber a vláken palmových listů, trčících v různých úhlech na všechny strany. Pomocí tohoto primitivního přístroje a pečlivého pozorování pohybu vln, teploty vody, mořských proudů, slunce a hvězd uskutečnili neuvěřitelné objevitelské plavby z Tahiti až na Havajské ostrovy.

Obdobným neobyčejným sepětím s přírodou se vyznačovali i praobyvatelé Austrálie. Legendární jsou jejich "Stezky snění" - neviditelné, a přece pro zasvěcené, řídící se imaginací a tradicí, bezpečné stezky nehostinnou zemí, zvanou Terra australis incognita. K velkým kulturním počinům těchto lidí patří zhotovování a čtení kartografických skalních maleb, vzhledem připomínajících tkané koberce, které se nacházejí na zvláštních posvátných místech.

Kompas přišel z Číny. S pomůckami, jako byly tyto staré kompasy, dokázali čínští mořeplavci bezpečně a přesně navigovat už před 3 000 lety.

Miniaturní modely

Naprosto racionálně a pragmaticky se naproti tomu projevovala kultura Eskymáků v severní Kanadě a na východní Sibiři. Po prvním kontaktu s nimi v roce 1826 v Kotzebuově zálivu podal kapitán Frederick William Beechey zprávu, že Eskymáci (sami si říkají Inuité, tj. lidé), kteří tam žili, vytvářeli na pláži přesné plastické modely pobřežní krajiny. Hromady písku a kamení napodobovaly řadu pahorků a skalní útvary, linie pobřeží byla vyryta klackem, kterým domorodci vyznačovali také vzdálenosti, kam až dokázali doplout za den na kajaku. Přesně byly zobrazeny dokonce i ostrovy rozeseté podél pobřeží, takže vznikla jakási trojrozměrná topografická plastická mapa.

Mapy střižené na míru

Stejně jako většina prehistorických "map" byla i první dochovaná mapa světa vyryta do kamene. Jedná se o malou babylonskou tabulku z 6.století př.n.l., která zachycuje svět jako ostrov ve tvaru kotouče, plující v pozemském moři. Také na této první mapě byla Babylonie, země, ve které se zrodila, umístěna přímo do jejího středu.

Babyloňané se chovali podobně jako všechny národy: považovali se za pupek světa. Vše, co se nacházelo mimo jejich zorné pole a za jejich sférou vlivu, bylo nezajímavé. Na okraji světa žili barbaři. Autoři map si své výtvory od pradávna přizpůsobovali svému vidění světa, a to se děje dodnes.

Seuterova mapa Moravy z 18.století, Komenského mapa Moravy 1627 a Fabriziova mapa Moravy 1569.

Jak může být tato praxe nebezpečná pro cizince, poznal na vlastní kůži italský jezuitský kněz Matteo Ricci v roce 1601. Když dorazil do Pekingu, měl ve svém zavazadle mapu, která znázorňovala Čínu jako okrajovou oblast civilizovaného světa. To však byla smrtelná urážka. Aby si Ricci zachránil krk, přišel na jednoduchý trik. Roztrhl mapu odshora dolů a znovu ji sestavil tak, aby se vnější díly ocitly uvnitř a Čína se stala středem.

Mercatorovo zobrazení

Renesance s sebou přinesla také pokusy nahradit dosavadní alegorická výtvarná zobrazení co nejpřesnějšími mapami světa. Tím, jak přenést přirozené zakřivení Země na rovný kus papíru, si lámal v 16.století hlavu Gerhard Kremer, Nizozemec usazený v Duisburgu, který je znám pod jménem Gerhardus Mercator. V roce 1569 představil své řešení problému, což byla mapa světa s rozdělením na stupně, jak je známe dodnes. Ovšem ani tzv. Mercatorovo zobrazení neodráží skutečnost zcela věrně, ale zkresluje pevniny. Grónsko tak například vypadá vždy větší, než je ve skutečnosti. Tyto mapy však umožňovaly určit polohu a čas, což byl základ přesné navigace.

Mapa světa (vlevo) Jodoca Hondia (1563-1611). Vyobrazené osoby mají představovat čtyři světadíly. Uprostřed historická mapa Itálie.

Zmizelá města

Mapy se pro svou mimořádnou důležitost vždy těšily velkému zájmu vojáků. Falšováním map se zabývaly obrovské instituce, které nechávaly mizet celá tajná města, například v Sovětském svazu, nebo uváděly v omyl celé armády. Za druhé světové války prý Angličané podstrčili polnímu maršálovi Erwinu Rommelovi padělané mapy. Tam, kde byla zakreslena kamenitá poušť, byl ve skutečnosti jen hluboký písek, ve kterém pak německé tanky uvízly.

Helwigova mapa Slezska 1561, mapa z období protektorátu Čech a Moravy 1941 a světová mapa.

Jednoduchá orientace

Existuje ovšem také falšování map, k němuž se lidé uchylovali z pozitivních pohnutek. Vydavatelé map například záměrně vypustili symboly upozorňující na archeologická naleziště v amerických národních parcích, čímž chtěli zajistit ochranu přírody. Bezohlední lovci suvenýrů páchali totiž na řadě těchto míst značné a nevratné škody.

Na mnoha mapách bývá střed města zobrazen ve větším měřítku než jeho okolí. Tato manipulace má prostou příčinu. Jelikož zájem o historická jádra bývá všeobecně větší než o jejich okolí, musí být v centru vidět vše zřetelněji a lépe. Navíc jsou na mnoha plánech pamětihodnosti zvětšeny, aby se turisté při studiu mapy i při následující prohlídce města lépe orientovali.

Podobá se Země bramboru?

Už Aristoteles zastával ve 4.století př.n.l. názor, že Země má tvar koule. Definitivně se tato teze prosadila až na počátku novověku. Ovšem ani znázornění Země jako koule není zcela správně. Působením rotace je totiž zeměkoule na pólech mírně zploštělá a naproti tomu na rovníku trochu vypouklá.

K tomu navíc přistupuje fakt, že působení přitažlivé síly Měsíce a Slunce je na Zemi tak silné, že například Evropa se v rytmu přílivu a odlivu vždy pravidelně o několik centimetrů zvedne nebo naopak poklesne. Značnou deformaci způsobuje také nestejnoměrné rozložení hmoty na Zemi. Naše planeta se asi ze všeho nejvíc podobá bramboru, jak je ostatně názorně vidět i na jejím satelitním snímku.