Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Má to smysl?

18.02.18, 12:20, autor: Rebelheart1, vyšlo v blogu: Tři v tom
Jaké to je nemít přátele a nevěřit v to, k čemu ostatní vzhlíží jako k samozřejmé a nezpochybnitelné skutečnosti, se kterou jsou spokojeni?

Má to smysl?


Šel jsem ven. Stejná místa, přes která procházím při procházkách už roky v hlavě vzbuzují pořád stejné myšlenky. Není to nic moc. Léto je depresivní. Celé město je pro mě jen mnoha body, které mi připomínají, jak hnusné to všechno je. Šedivost ulic mi přijde depresivní. Kontrast mezi polorozpadlými zanedbanými domy a hezkými novostavbami mi přijde významný. Přemýšlím nad tím, jak je pro člověka reálné skončit jako ten člověk v barabizně. 


Jsem mladý, nejsem ošklivý a stejně to ani náhodou ke spokojenosti nestačí. Co tedy bude za ta léta, když nebudu mít ani tohle? Změní se to? K lepšímu? Já bych v to moc rád věřil, ale v současnosti nevidím žádný náznak toho, že by to tak mělo být. A víra z ničeho u mě asi jen tak nevznikne.

 
Jdu dál. Čím víc obličejů míjím, tím víc to nemám rád. Sem tam vidím hezký pohled. Je to na mě vidět? Je na mě vidět to, na co myslím? Projevují se všechny ty sračky navenek? Podíval se na mě ten člověk se soucitem? Byl to úsměv anebo výsměch? Nevím, co si mám myslet. Když mám dobrou náladu, dívám se lidem do očí. Když ne, dívám se skrz ně a nechci vidět nikoho. 


Ve sluchátkách mi hraje Intervention od Madonny a já jdu dál. Silná a hezká slova v klidné melodii působí uvnitř člověka uklidnění. Tato skladba s člověkem soucítí a snaží se ho povzbudit a nakopnout. „Objev se. Utvoř se. Je čas vstát z toho snu. Vím, že cesta vypadá osaměle..” Je to téměř zapomenutá, naprosto nekomerční balada stará téměř 15 let, ale jedna z mých oblíbených. Po mnoha přehrání ve špatných chvílích ale pomalu ztrácí svůj význam...


Je mi smutno. Mám slzy v očích. Nevím, kdo jsem. Cítím prázdnotu. Nic. Jen surovost bytí naživu a toho, že v životě MUSÍŠ a jestli ten pud nemáš, jsi v háji. Nedokážu ani pořádně poznat to, co je a co není důležité z hlediska přežití ve společnosti, protože mi nic nepřipadá důležitější než můj pohled na svět. Veškerá motivace a touha po něčem je ve mně mrtvá, protože při představách nevidím radost, ale starost. Společnost a honba ze jejíma sračka se mi jeví docela jako vrah lidskosti. A třeba mě i zabije. Nevidím radost a spokojenost tam, kde jiní ji vidí.

-Rebelhearth1


 

Neviděl a oni viděli. Bylo to jako bdít ve spánku a souložit bez erekce. Neuznat již dlouhými věky uznané. Příčit se z protivenství. Prochlastat se až do střízlivosti...


Neskutečně úmorné období sevřelo její již natolik sklíčenou duši v tělesné schránce. Všechno bylo pryč. Pomalu, postupně a zcela nezastavitelně vyprchávaly po léta ty okamžiky jeden za druhým. Prázdnota plnila místa, kde před tím byla spousta podnětů kochajících její vjemy. Bod po bodu mizel až do samotného zániku poslední podstaty. Kurevská bída... Žádné odezvy. Ani žádná bolest...


Připadalo jí, že potratila všechny své city. Neexistovalo to. Měla pocit, že přišla o všechny vzpomínky. Nic se nevrátí. Konečně proč by mělo? Smrt je také jen transformací v nenávratno.


S tím vědomím nevědomí šla chladnou chodbou. Rozcuchané vlasy, zlehka vlající bílá noční košile obepínající ztvrdlé bradavky. Ledové ticho. Z oken pozorovala šedou zeď.


Dlouhou dobu přemýšlel, jestli má cenu ještě někam jít. Hudba dohrála, sundal sluchátka. Bylo pozdě a vše bylo již téměř ztraceno. Nepropadal panice. Rozuměl tomu, co se děje. Ale stýskalo se mu. Snad proto se odhodlal a vstal ze samé prázdnoty sebe sama. Vstoupil do budovy obehnané zdí. Chlad dlouhé chodby ho mrazil v zádech.


Jediné dvě kabinky vedle sebe. Chladné mísy, jejichž bílý porcelán byl nyní značně zažloutlý, a nespočet zašlých nápisů po zdech. Tak dlouho tu nebyli. Téměř spolu a přesto každý zvlášť bez vědomí toho druhého. Bez vědomí toho druhého, až do teď...


Košile byla příliš dlouhá a nezkrotná. Satén klouzal mezi prsty. Stačila malá chvilka nepozornosti a ruka popadla s toaletním papírem i ten přenádherný satén a vytřela jím konečník. Hnědá šmouha tak ozdobila zadní část a přebila nádherný lesk v místě jejího pozadí.


Kartičkou zdravotní pojišťovny zarovnal násep. Ten val, který ho v následujícím okamžiku vynesl ze dna až do strmých výšek, z nichž měl fóbii. Pak konal potřebu. Z rozechvělé dlaně mu vypadl použitý papír. Dopadl přesně pod rozhraní kabinek, použitou stranou nahoru.


Ta abstrakce, vzniklá nechtěně improvizovanou performancí, dostala hlubší význam. Už to nebylo pouhé vyprázdnění. Samota. Vyloučení ze společnosti. Vnímali a cítili jeden druhého. Jednotu. Pospolitost ve svém odporu.


Chodby, jež je svedly bludištěm zvrácenosti, panoptikem bizarností, toť čirá láska! Probuzení! Jedno je jisté a neměnné. Bílý bod, který klidní jeho mysl při labilní afektivitě! Ta signifikantní tečka, kterou demonstuje svůj odpor vůči agresivním splaškům okolního světa... To zrnko, které ulpělo na rukávu černé košile, když zhluboka potáhl nosem. Tečka tady za tím vším... Tečka.

-999p


Vteřinová ručička obíhala nenávratnou rychlostí. Nevěděl jak dlouho se cítil jinak. Cítil se líp nebo hůř? A pro koho?

 

Pro sebe? Nebo pro společnost? Jemu bylo fajn. Ovšem ve chvíli kdy se nenávratná blaženost vypařila jako pára nad starým otlučeným kastrolem zaťukal na pomyslené dveře jeho svědomí červíček výčitek. Kolikrát můžeme za větou udělat tečku? Kde je jistota, že právě tahle jedna, pouhá, něžná a krutá tečka není poslední? Někdy, ve chvílích temnoty, bolesti a pocitů té Kunderovy nesnesitelné lehkosti bytí měl neutuchající chuť udělat tečky tři. Pomyslné tři tečky. Co by se dělo dál? Chce to vědět? A co je to, co vlastně chce? Kde se bere ten pocit nenaplnitelné prázdnoty?

 

Podíval se na sebe do zrcadla. Najednou sám sebe viděl trochu jinak. Prázdnota v jeho mysli začala být zaznamenána v jeho mysli. Kůže byla bledá a místy poseta většími boláky. Kam až to celé zašlo?

 

Nic. Ta jedna, jediná, ubohá tečka v jeho očích. Ale ty oči.. ne. Těch teček tam bylo víc. Nejradši by to zrcadlo rozbil, ale to by neměl peníze na příští domino.

 

A pak to zase přišlo. Klasický koloběh. Dílo bylo dokonáno. Na chvíli se ocitl ve výšinách a opět dopadl na zem. Jen ten pád byl o něco tvrdší než obvykle.. Dvě tečky. Už nebyla jedna. Už tu byly zase ty zasraný tečky. A byly dvě. Ty tečky ho nakonec vždycky přemůžou. Ale pro další si přijde jindy. Za týden. Nebo možná za pár dní. Nebo zítra? Vždyť je to jedno. Tu zkurvenou tečku prostě udělá. Tolikrát, kolikrát se to prázdno nenaplní.

 

A naplní se někdy?

 

Možná by těch teček mohlo být o malou lajničku víc.

 

Ve chvíli, kdy jeho mozek opět začal racionálněji pracovat prošla okolo něho ona. Jejich oči se setkaly. Z výrazu jejího pohledu cítil naprostou prázdnotu, neschopnost jakékoliv sebemenší emoce. Někdo by možná řekl, že se na něho usmála, ale byl to spíš úšklebek. Mrkla. Povytáhla si noční košili o něco výš, ukázala kolena a látka bílé košile kousek po kousku obnažila i bledá stehna poseta hlubokýma jizvama. Ty jizvy jí připomínaly večery plné alkoholu, chvíle kdy neměla po ruce jiný tlumič. Ale žádná bolest nebyla schopna přehlušit totální emoční prázdno a proto v noci, jen za svitu pár hvězd a petrolejky pálila svou bledou, kdysi nevinnou pokožku horkou rozžhavenou kulmou na vlasy.

 

Podíval se na ní a nevěděl co si myslet. Napadla ho myšlenka, zda stále není ještě trochu mimo. Lehce v rauši. Zatáhla ho do kabinky a neurvale z něho rvala saténovou košili až poškodila jeden z knoflíků. Pohled na ztvrdlé bradavky vykukující pod noční košilí ho vzrušily natolik, že se nemusela ani příliš snažit ho rozptýlit. Rozepnul si poklopec, plivl si na dva prsty a rázným přírazem ji připravil na styk. Nic víc nechtěl. Jen na chvilku smočit v někom, kdo moc dobře ví, jak funguje tahle emoční vyprahlost. Když ucítil, že je dost vlhká, prudce do ni přirazil až vykřikla. A tak spolu hráli. Hráli svoje domino. A na chvilku prožili ten rauš, který je možná nezabije. Nebo alespoň ne hned.

-Minakris

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
Píšeme povídky, ve kterých jeden z autorů zvolí téma (aniž by ho konzultoval s kolegy), vymyslí název a napíše úvod příběhu. Ten posléze putuje k dalšímu psavci, který napíše prostřední část povídky (pro vzdělance – hlavní stať). Jistě není těžké odhadnout, co se s polotovarem děje poté. Ano, do spárů ho dostává třetí. Ten potom dopíše závěr a zároveň vymyslí i nějakou pointu. Důležitý je již výše zmíněný fakt, že nikdo s nikým nic nekonzultuje. Proto každý vede příběh jiným směrem, píše jiným stylem a výsledkem může být stejně tak geniální opus jako šílený paskvil.
* Založen: 20.4.2013 17:01:27
* BlogRank: 1,19
* Přístupů: 18 496
* RSS: RSS zdroj
Toplist