Louis-Nicolas Davout

V bitvách u Jemmapes - 6. listopadu 1792 a Neerwinden - 18. března 1793 bojoval Louis pod generálem Dumouriezem. Když se v bitvě u Neerwinden pokusil generál Dumouriez zradit a otočil celou armádu směrem k Paříži, Davout se mu vzepřel a namířil na něj pistoly. V červenci téhož roku Davout povýšil na brigádního generála. Ale uplynulo pár dní a byl postaven mimo službu. Mohl za to dekret Výboru pro veřejné blaho, který jasně zakazoval příslušníkům šlechty službu v armádě. V tomto roce se také rozvedl se svou ženou. Neboť mu byla mnohokrát nevěrná. 

V roce 1794 se Davoutovi opět otevírají vrátka do armády. Robespierrův režim padl a náš brigádní generál je zařazen do Moselské armády. O rok později bojuje v Rýnské armádě pod velením generála Pichegrua. Brzy je však poblíž města Manheim zajat. Ze zajetí ho dostane až po několika měsících výměna zajatců. 20. dubna roku 1797 odvedl Nicolas Davout skvělou práci při přechodu řeky Rýn. V tu dobu byl pod velením generála Moreaua. A když Napoleon Bonaparte zahájil italské tažení, nemohl v jeho armádě chybět právě ani Louis-Nicolas Davout. Jeho předvídavost a zapálenost se nedala přehlédnout. Jenže jeho kariéra byla brzy na to vážně ohrožena, neboť se dostal do sporu s generálem Moreauem. Z těchto nepříjemností mu pomohl jeho přítel generál Desaix - prosadil ho jako velitele jízdy při expedici do Egypta. Zde opět prokázal že umí a 25. července 1799 v bitvě u Abukiru odvedl vynikající práci. Když se Napoleon vrátil zpět do Francie, Davout zůstal i nadále v Egyptě, pod velením generála Klebera. Jenže brzy dostal průjmovité onemocnění (co přesně není známo) a bylo mu povoleno (společně s jeho přítelem Desaixem) vrátit se zpět do vlasti. Po né příliš vydařené cestě, dorazili muži v dubnu 1800 do Francie. O tři měsíce později byl Davout povýšen na divizního generála a zároveň byl jmenován velitelem jízdy italské armády, které velel generál Guillaume Marie Anne Brune. A po Lunevillském míru se z něj stal velitel granátníků konzulární rady. V roce 1801 si Davout vzal za ženu Louise-Aimee Julii Leclercovou. Leclercová byla sestra generála Charlese Leclerc d’Ostin, který měl za manželku Paulinu Bonaparte, která byla sestrou Napoleona. Z toho tedy vyplývá, že Davout se dostal o mnoho blíže k Napoleonovi a byl s ním vlastně v jednom rodinném kruhu. Když dostal pod své velení 3. sbor v Bruggách (1803) začal se plně věnovat výcviku vojska. Vysloužil si přezdívku železný maršál neboť zavedl opravdu tvrdou disciplínu. Staral se naprosto o vše - od pěčování o zásobování, koordinaci jednotek až po zdraví vojáků, kterým dokonce zakázal kouřit.

Jeho úsilí přinášelo své ovoce. A to například v podobě tří tzv. ,,železných divizí", což byly elitní divize - Morandova, Friantova a Gudinova. V roce 1804 je za své služby odměněn a stává se z něj maršál císařství. Je prosinec roku 1805 a Davout vede svůj 3. sbor proti Rakušanům u Slavkova. Má na starosti pravé křídlo. Jeho hlavním úkolem je za každou cenu udržet vojáky Ruska a Rakouska tak, aby bylo možno uskutečnit ,,lví skok" - Napoleonův dokonalý manévr. 3. sbor potvrdil že je skutečně elitní a svůj úkol splnil na jedničku. Francie zvítězila. 14. října 1806 - Napoleon bojuje proti Prusku v bitvě u Jeny. V té samé době se Davout střetává s hlavnímu silami pruské armády - bitva u Auerstädtu. Prusové mají dvakrát více vojáků, ale Davout ukázal své schopnosti, perfektně zvládl obranu a následně zaútočil na slabá nepřátelská místa. Bitva u Auerstädtu se stala jeho nejslavnějším vítězstvím.

Na ruském tažení dostal Davout pod své velení vojáky 1. sboru. U Mogileva, 23. července roku 1812 poráží ruského generála Bagrationa. O čtyři dny později se jeho výborná strategie zaslouží o odříznutí Dochturovova sboru od ostatních a o jeho následné zničení. Když opustil Rusko, zaměřoval se na budování armády v Sasku a staral se o obranu dolního Labe. 30. května úspěšně dobývá zpět Rusy obsazený Hamburg. Zde si nebere servítky - městu uděluje 48 miliónů franků pokuty za odpadlictví od Francie. Zavádí zde přísná pravidla, město dokonale opevňuje a pro pachatele zde zavádí tvrdé tresty. Kvůli nedostatku zásob vysidluje z města 20 000 obyvatel. Bylo to sice tvrdé, ale také velmi účinné. Přes rok se spojenci snažili pevnost dobýt, jenže marně. Z města Davouta dostane až rozkaz Ludvíka XVIII. když odchází, město je v dost zuboženém stavu, ale hlavně že nepadlo do rukou spojencům.

Davout byl jediným Napoleonovým maršálem, který Bourbonům neslíbil věrnost. Když se Napoleon vrátil z Elby čekali ho na nádvoří Tulerií pouze dva muži - Lefebvre a Davout. Davout byl Napoleonem jmenován na ministra války. Říká se, že to byla ohromná Napoleonova chyba, neboť tak přišel o svého nejlepšího maršála. Po prohře u Waterloo je z něj vrchní velitel armády. 3. července 1815 podepisuje dohodu s Brity a Prusy v níž se zavazuje že stáhne vojska za Loiru, ale nesmí být pronásledovaní velitelé, kteří se přidali k Napoleonovi - to mnohým z nich zachránilo život. O 11 dní později předává Davout velení McDonaldovi a sám odchází z armády i z Paříže. Od té doby žije na venkově. K návratu do Paříže ho donutí až pokus o zabránění popravy maršála Neye. I přes jeho velikou snahu je Ney zastřelen za velezradu. Davout posílá dopis maršálu Saint-Cyrovi, kde na něj apeluje, aby byli Grouchy, Gilly, Exelmans a Clausel vyhozeni z armády. Jenže se to obrátilo proti němu a 21. prosince 1815 je on sám zbaven hodnosti, má zákaz bydlet v Paříži a je mu odebrán jakýkoliv příjem. Navíc ho jen těžko snášeli monarchisté. Davou najednou nemá nic. Aby si mohl koupit jídlo, musí prodat své panství. Ke konci roku 1816 po protestech král Davoutovi vrací jeho zaslouženou maršálskou penzi. O tři roky později je jmenován pairem a je mu vráceno jeho panství. Na tom samém místě je také zvolen starostou od roku 1822-1823. Přibližně o dvacet let později zde bude starostovat také jeho syn Charles Napoleon a to tři roky.

„Myslel jsem, že Davout mě miluje, ale on miluje jen Francii.“

= Napoleon Bonaparte =

Davout a jeho žena si byli věrní až do konce života. A to i přesto, že jimi otřáslo hned několik rodinných tragédií - smrt dcery při porodu, smrt tří dětí na infekční chorobu. Davout měl navíc tuberkulózu. Ta také způsobila jeho smrt - 1. června 1823 vydechl naposledy. Jeho tělo je uloženo v rodinné hrobce na hřbitově v Paříži. Na jeho poslední cestu ho doprovázeli tisíce bývalých vojáků, kteří se s ním přišli rozloučit i přes zákaz královských úřadů. Neopustili by ho přece bez rozloučení. Byl to zvláštní člověk. Nedbal o sebe a neměl rád velké akce a oslavy. Byl krátkozraký a zajímavostí je že nosil brýle, což se tehdy bralo jinak nežli dnes. Na vojáky byl tvrdý, ale zároveň se o ně staral jak jen mohl. Muži k němu měli respekt, ale zároveň ho měli rádi. To že jako jediný maršál nikdy neprohrál bitvu svědčí o tom, že vojáci pod jeho velením si mohli gratulovat - byli v dobrých rukou. Za svou kariéru si získal mnoho přátel i nepřátel a mnohokrát byl terčem závisti jeho méně úspěšných spolubojovníků.

Zdroje: http://napoleon.homepage.sweb.cz/zivdav.htm

           http://cs.wikipedia.org/wiki/Louis-Nicolas_Davout

               http://www.nasemorava.cz/prezentace/Napoleoni/davout.htm

Další články z této sekce...