Komár vs Římské impérium

Komár vs Římské impérium

Starověký Řím – ve své době mocné impérium, které bylo téměř neporazitelné. A přece se to někomu povedlo. Podařilo se to skoro neviditelné armádě. Hory a hory papíru se popsaly o příčinách pádu velkého Říma. A nakonec se přišlo na jednu zajímavou věc. Toto impérium pomohl zničit jeden nepatrný a obyčejný tvor, respektive tvoreček – malý a ubzučený komár. V kostech mrtvých Římanů totiž DNA objasňuje, na co někteří z nich zemřeli. A tak se prostě musí vzít v potaz i onen zdravotní faktor. Kdo má zájem dozvědět se něco nového z historie našeho světa, nechť přijme pozvání…

Římské impérium bylo svého času mocným státem. Ale už před začátkem 5. století n. l. byla tato mocná římská říše na kolenou. Nepříznivých faktorů, které tuto mocnou říši srazily, bylo hned několik. Jednak její hranice neustále ohrožovaly nájezdy barbarů, ať už to byli Hunové, Sasové nebo Vizigótové. Impérium bylo rozděleno na dvě poloviny a každá polovina měla jiný náboženský názor, což byla další věc, která měla co do činění s rozpadem Říma. Nepřátelství mezi byzantským Východem a latinským Západem bylo urputné a neslučitelné. Také korupce bujela velmi dobře a to hlavně v armádě a ve vládě. Říše byla oslabena neustálými občanskými válkami, takže na nějakou obranu proti nepříteli, i když rozhodně hůře vojensky vybaveném, nebylo ani pomyšlení. A tak byl pád nevyhnutelný. I když slovo pád je možná trochu unáhlené – římská říše se vlastně rozpadala pozvolna a jak jsem již výše uvedl, hlavní roli v něm sehrálo mnoho a mnoho složitých okolností. Pak přišel rok 476 n. l. a to byl rok, kdy byl sesazen poslední západořímský císař. Tím se dovršil konečně dlouhý a pomalý úpadek mocného Říma. Pro Římany ale nebyly germánské a asijské hordy jediným nepřítelem. A rozhodně nebyly tím nejhorším nepřítelem. Tím byl, jak se později ukázalo, celkem nepatrný a malý komár rodu Anopheles, který zaútočil na Římany tak účinně, že znamenal jejich zkázu. Když totiž římské impérium napadli germánští barbaři, zjistili, že se střetli s nepřítelem, který už nebyl schopen skoro žádného boje.

Smrtonosný komár přenášející malárii se šířil jako neviditelná armáda. Římané o malárii rozhodně věděli, tuto nemoc velmi dobře znali, ale neměli proti ní žádný účinný lék. Vojáci dokonce věděli, že kolem bažin ani v jejich blízkosti by neměly být žádné budovy ani by tudy neměly vést žádné vojenské trasy, protože z bažin se v horkém počasí šíří smrdutý puch a líhne se v nich hmyz, který neustále bodá a vrhá se na lidi v celých hejnech. Po bodnutí se u lidí velmi často projeví záhadná nemoc, se kterou si neví rady ani ti nejlepší lékaři. Bohužel, lidé si velmi dlouho neuvědomovali, že právě malárii tito komáři přenášejí. Tak například v roce 467 n.l. se jistý aristokrat Sidonius při své cestě do Říma zmínil ve své korespondenci, že se stal obětí záhadné choroby, která do jeho těla vstoupila určitě díky nějakému větru vanoucím z nějaké morové oblasti Etrurie.

Římané si ale byli rozhodně velmi dobře vědomi, že v některých oblastech jejich země je jejich zdraví ohroženo více než v oblastech jiných. Bohatí Římané se proto v letních teplých a vlhkých měsících uchylovali do svých vil ve venkovských kopcích. Ještě na konci 18. století si lidé všeobecně mysleli, že se malárie přenáší vzduchem. Ono slovo malárie vlastně v překladu opravdu znamená ,,špatný vzduch“. Oblasti níže položené jsou skutečně hodně ohroženy, protože tam v tůních a kalužích teplé stojaté vody kladou komáři vajíčka. A pokud se přesuneme o trochu výše, riziko bodnutí a tím přenosu malárie se opravdu dost snižuje.

V římském impériu se malárie vyskytovala velmi často. Tehdejší římští spisovatelé a lékaři o ní také i pár listů napsali. Mimo jiné se lékaři zmiňovali o tom, že většina dospělých se vyléčila, zemřeli pouze pacienti oslabení a s malou odolností. Pokud měl někdo tu smůlu – nebo štěstí – že malárií onemocněl a pak se z ní vyléčil, jako například Gaius Julius Caesar, byl pak vůči této infekci odolný. Zajímavé určitě je, že se v populaci vypěstovala jakási genetická odolnost, kterou v sobě mají Italové dodnes.

Pak ale přišel rok 1907 a britský profesor W. H. S. Jones ohromil svět se svojí na první pohled dost šílenou teorií – malárie podle něj zavinila zkázu Říma. A svoji teorii hned také podložil průkaznými argumenty. Vycházel z armádních záznamů, ze kterých bylo zřejmé, že Italové z níže položených teplejších oblastí země přestali vysílat mladé vojáky do římských legií. Přibíraní rekruti pocházeli hlavně z hornatých částí. V 5. století n. l. sloužili v římské armádě většinou Germáni. A z tohoto právě profesor Jones vycházel. Měl za to, že od 2 století n. l. počet obětí neustále stoupal a že zdecimované a oslabené obyvatelstvo si nemohlo dovolit posílat zdravé muže do armády. Podle profesora Jonese zavlekli malárii do Itálie vojáci kartaginského vojevůdce Hanibala během Druhé punské války. I když profesor tyto důkazy velmi jasně podložil, uvěřilo mu jen velmi málo odborníků. Většina odborníků nevěřila tomu, že by se malárie rozsahem mohla rovnat epidemii nebo že by dokázala vyhladit obyvatelstvo takovým způsobem, jako to třeba způsobil virus moru.

Současní badatelé se dnes shodují, že profesor Jones nebyl zas až tak daleko od pravdy. V té době vpadl do Evropy opravdu určitý druh malárie, proti které neměli Římané žádnou imunitu. Tato infekce je oslabila tak, jak přesně to popisuje profesor Jones. Jako hlavního viníka označili vědci mikroba Plasmodium falciparum, což je mikrob, který je označován za nejnebezpečnějšího na světě. Tato velmi nebezpečná nákaza zabije každoročně na světě až 3 miliony lidí. Mikrob miluje tropické podnebí, takže nejvíce rozšířený je v Africe. Vědci se domnívají, že se tropičtí komáři mohli dostat do Říma přes Středozemní moře na palubách obchodních lodí. Ale existují i důkazy archeologické. Když archeologové odkryli hřbitov z konce Římské říše u vily v Lugnanu, byli udiveni. Hroby a mrtví v nich přinesly mnohoslibné svědectví o katastrofálním výskytu malárie. K té tam podle vědců došlo roku 450 n. l. Na pohřebišti se totiž našly kostry 47 nemluvňat – většinou novorozenců nebo předčasně narozených dětí. A právě tyto malinké kostry vydaly badatelům ono svědectví o nějaké epidemii. Tyto děti byly pohřbeny v rozmezí několika dnů, což o nějaké opravdu smrtelné, nebezpečné epidemii jen svědčí. Pohřby těchto dětí se také odbývaly ve spěchu – jedno dítě bylo uloženo k věčnému spánku na terakotové střešní tašce. O stále se zhoršující epidemii svědčí i to, že zpočátku se pohřbívalo po jednom nebo nanejvýš po dvou dětech. V nejvyšším patře se ale našly ostatky až sedmi dětí najednou. V té době tato smrtelná nákaza brala hlavně děti a staré lidi.

Vila v Lugnanu, která leží asi 100 kilometrů severně od Říma, byla právě poblíž bažin u řeky Tibery a to v pásmu dost typickém pro výskyt malárie. V hrobech byly nalezeny semena zimolezu, což archeologům napovědělo, že hroby se kopaly v létě, tedy v jediné roční době, kdy malárie útočí. Analýza kostí na DNA byla velmi obtížná, ale po pár neúspěších se přesto v jedné kosti DNA mikrobu Plasmodium našlo. Na tento mikrob ukazoval i velký počet mrtvých nedonošených plodů. Potrat je právě jedním ze symptomů tohoto druhu malárie. A tak až vědecké výzkumy 20. století prokázaly, že tušení profesora Jonese bylo s největší pravděpodobností správné.

Takže jak to všechno podle vědců asi bylo. Nejvíce vystavené nebezpečí malárie byly zemědělské osady. Zřejmě je tato nová forma nemoci zaskočila. Lidé v osadách neměli díky neustálé práci na nic čas, natož na boj s horečkami a zimnicí. Takže dospělí jedinci umírali i za několik hodin po výskytu prvních příznaků. Děti a staří umírali po desítkách, jiné zase nemoc oslabila tak hodně, že zemřeli například na obyčejnou rýmu, chřipku nebo tuberkulózu. Nákaza touto formou malárie se velmi podobala tyfu a to díky zažívacím problémům, které nemoc doprovázely. Vše bylo pro lidi velmi rychlé a hlavně matoucí, takže zde je patrně vysvětlení toho, proč se v textech z té doby neobjevuje žádná jednoznačná zpráva o nějaké nové nemoci.

To právě ony zmiňované kosti ze hřbitova v Lugnanu jsou tím vědeckým důkazem, že se mikrob této malárie vyskytoval v Itálii v době úpadku Římské říše. A protože komáři pronikli určitě až do Říma, na vzdáleném jihu se malárie a její epidemie vyskytovala zcela jistě také. Zemědělské oblasti byly plné vodních ploch a tak se komáři šířili jako o závod. Dostali se až hluboko do vnitrozemí a podle odhadu vědců není tudíž vyloučeno, že v té době jednak politicky, ale i hospodářsky ochromenému obyvatelstvu zasadila malárie tak obrovskou ránu, že byla možná tato rána ta rozhodující. Možná…  

zdroj: kniha Starověký Řím