Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Jsou z nás

15.02.14, 18:49, autor: L.T.Sm(@)sh, vyšlo v blogu: Tři v tom
Když dva se rádi mají...

Vítejte u druhé povídky z blogového cyklu Tři v tom. Již uběhla delší doba od vydání první povídky, a tak je nejvyšší čas, abychom Vás přivítali u další práce, na které se tentokrát podílel L.T.Sm(@)sh, LiškaD a downer666. Pro ty z Vás, kteří tento blog vidíte poprvé, Vám zopakujeme, o jaký projekt se to vlastně jedná. Jeden z autorů zvolí téma (aniž by ho konzultoval s kolegy), vymyslí název a napíše úvod příběhu. Ten posléze putuje k dalšímu psavci, který napíše prostřední část povídky (pro vzdělance - hlavní stať). Jistě není těžké odhadnout, co se s polotovarem děje poté. Ano, do spárů ho dostává třetí a dopíše závěr. Důležitý je již výše zmíněný fakt, že nikdo s nikým nic nekonzultuje. Proto každý vede příběh jiným směrem, píše jiným stylem a výsledkem může být stejně tak geniální opus jako šílený paskvil. 


První povídku z blogu Tři v tom si můžete přečíst zde




Jsou z nás


Držejí se spolu za ruce a čekají, až je všichni kolemjdoucí minou, aby mohli jeden druhého políbit. Jsou nervózní a buší jim srdce. Bude to jejich první polibek na veřejnosti a bojí se co si o nich lidé pomyslí. Rozhlížejí se z jedné strany na druhou, ale v jejich přítomnosti je stále velké rušno. Ruce se jim začínají potit, kloužou a stisk povoluje. ,,Kašlu na to! Miluji tě! Jsi můj nejkrásnější pokládek a ať se z toho ostatní třeba zblázní!” zakřičí Petr na celou ulici a svým jazykem zajede do Tomášových úst.


Lidé, kteří by ještě před chvilkou kolem nich prošli bez povšimnutí a starali se pouze o své nákupní tašky, aby se jim neutrhlo ucho a nákup nevypadl ven, se nyní před nimi zastavují a kroutí hlavou. Někteří z nich si něco mezi sebou šeptají, jiní po chvilce nechápavého civění sklopí oči a snaží se z hlavy vytěsnit vzpomínku na to, čeho právě byli svědky.


Oni dva se ale líbají dále. Posměšků a pohrdavých pohledů si nevšímají a nenechávají se rušit. Zavřou oči a cítí se skvěle. Užívají si ten slastný pocit, který je intenzivnější a chutnější než všechny předchozí. Ve svých myšlenkách utečou na místo, které jim vždycky přináší největší požitek, a kde jejich vzrušení vrcholí. Po chvilce oči znovu otevřou, dají si ještě jeden polibek na tvář a s rukama spojenýma v sobě odcházejí domů.


,,Já myslím, že nastal čas, abych tě představil svým rodičům a řekl jim o nás! Co ty na to!?” táže se Petr svého pokladu a netrpělivě čeká na odpověď.

,,Mě už také nebaví žít ve lži! Dnešek mě přesvědčil o tom, že náš vztah může přerůst v opravdovou lásku jen tehdy, když vyjdeme s pravdou ven!” souhlasil Tomáš s návrhem a společně se vydali za Petrovými rodiči...


...O deset minut a sedm dalších polibků později.


,,Mami, tati! Tak jsem Vám konečně přišel ukázat svojí lásku, do které jsem tak strašně moc zamilovaný!” prohlásil petr a celý se začervenal.

,,Hele, mámo, ten náš kluk nám ji konečně přišel ukázat!” huláká jeho tatík po celé kuchyni a dodává ,,Jsem zvědavý na tvůj vkus! Co se holek týče, tak určitě budeš po tátovi! Já si taky uměl vybrat takovou kočku, jakou je tvá máma! A kde ji teda máš!? Už jsem nedočkavej!”

,,Venku za dveřma! Čeká, až dojdu otevřít, ale tati...”

,,Kdepak synku, otevření nech na mně!” přerušuje ho táta a upaluje ke vchodovým dveřím.


Klika cvakla, dveře letí, táta vychází ze dveří...

-L.T.Sm(@)sh


Táta se rychle dere ke dveřím, ale ještě si stačí ulíznout vlasy přes tvořící se pleš. Jen na malý okamžik Petr zapochybuje, zda je to dobrý nápad seznámit rodinu se svým spolubydlícím a životní láskou v jedné osobě.

 

To jsou mi ale způsoby nechat stát za dveřmi milovaného člověka,  stíhá se tatík ještě na syna ušklíbnout. Výraz v Petrově tváři napovídá chaos. Vzpomíná na první setkání s Tomášem…

 

Byl večer, zrovna se vrátil ze schůzky se svou dívkou. Opět rozchod. V poslední době ženám nějak nerozuměl, a dost často ho trápily myšlenky, že je nějak jiný. Tomáš se mu ozval na inzerát. Byt ve velkém městě byl sice moc krásný, leč jeho pronájem stál majlant. Už více jak měsíc, hledal přijatelného spolubydlícího.

 

„Ahoj, jsem Tomáš, a rád bych se kouknul na ten byt. Hledáš přece parťáka na bydlení, ne?“ Hned ten první společný večer Petrovi objasnil své problémy s dívkami. Láska na první pohled? Kdo ví…

 

Jeho mysl se vrátila do přítomnosti a koutkem oka zaznamenává otevírající se dveře. „Tak a je to tady.“ 

 

Tomášovi se mezitím zdá čas na chodbě nekonečný. Ale ve skutečnosti, to je jen pár krušných chvil, kdy se dveře za lehkého vrznutí otevírají, a vykukuje bodrý tatík s úsměvem a slovy: „Vítám Vás, tak se ten náš synek konečně pochlapil.“


Pár vteřin zůstává Petrův táta stát s nataženou rukou. Trochu ohromen a v rozpacích si povzdechává. Vidí urostlého mladíka, jehož bledá tvář prozrazuje, že nemá daleko k tomu, aby se poroučel k zemi. To, co už nějaký čas se ženou tušili, je tady. Ale jen tak pro jistotu letmo prohlédává chodbu, zda tam přece jen nečeká nějaká slečna. Smířen s faktem nechtěně zahřímá: „Proboha, pojďte dál, než vás tady budu muset sbírat z podlahy."

 

Tomáš stojí ale jako solný sloup. Nechybí mu nikterak odvaha, či sebevědomí, leč v tuto chvíli v něm není ani špetka jistoty. Petrův otec ho takřka vmanévruje dovnitř, a se smutným výrazem zavírá dveře. Lesk v jeho očích napovídá cokoli. Snad zklamání, možná lítost, ale taky mu jen mohlo spadnout do oka malé smítko. Sakra práce,“ zabručí nervózně tatík. „On se už Petr o Vás postará. Já jdu vedle, maminka už jistě čeká.“


Jen, co táta mizí v pokoji, oba na sebe chvíli s úžasem zírají. Po chvíli jim dochází, co se právě stalo. „Páni, teda klobouk dolů před tvým tátou. U nás doma to bude asi tvrdší boj,“ říká Tomáš. Vzápětí Petra objímá a dodává: „Ale co, nedáme se.“ Po dlouhém polibku Petr přitakává: „Nedáme. Tak pojďme, ať tě můžu oficiálně představit.“


Neuběhla ani hodina a Tomáš se cítí v Petrově rodině vítaně. Párkrát sice přistihuje maminku, jak si ho důkladně prohlíží, ale to asi dělají všechny mámy. Táta zase až příliš často plní skleničky vínem, a tak po hodině odchází oba milenci v pěkné náladě. Maminka z okna ještě naposledy zamává a chvíli hledí za těmi dospělými muži, kteří kráčí v slastném objetí. Poodchází od okna a usedá vedle svého muže schouleného s hlavou v dlaních. Jemně ho mlčky pohladí. Jen ona ví, jak moc se trápí.


A Petr s Tomášem?


Hned poté jak vyrazí ven, zamávají mamince.

„Trochu se projdem, ne? Oba vypadají moc šťastně, jen po Tomášově tváří přelétá malý stín obavy. Zastaví Petra, letmo ho políbí a zhluboka se nadechne:

„Petře. Já..., víš..., no..., měl bych ti něco o sobě ještě říct. Bože, těžko se mi o tom mluví, ale měl bys to vědět. Já, já se původně narodil jako holka.


 Ti dva si mají asi ještě mnoho říct....

-LiškaD



Ano, Petr s Tomášem si toho opravdu mají hodně co říci, zvláště pak, až Petr Tomášovi bude muset přiznat, že je HIV pozitivní. Tomášova ruka pomalu hladí Petrovy hýždě, když se spolu vytrácejí do večerního města. Jsou tak šťastní...


Petrův otec nikdy nesnášel být litován. Je to takový ten typ hrdého táty a všude se vždy prezentuje jako pořádný chlap s jasným názorem na současnou a pro něj příliš moderní a otevřenou společnost. Tohle dnešní zjištění ho hluboce zasáhlo, i když se to snažil před Petrem nedat tolik najevo. V hlavě se mu honí spousty myšlenek, co až se to dozvědí chlapi v práci nebo v hospodě, kam chodí každý víkend, aby ovládl diskuzi u dubového stolu, nad kterým se pak vznáší notná dávka testosteronu. Vzpomíná, kolikrát tam asi vypustil slovo ,,buzerant” z úst. „Běž si už lehnout. Nech mě tu chvíli samotného,” řekne manželce a pohladí ji po rameni. Je už unavená, pomalu se plouží chodbou do ložnice a on sleduje skelnýma očima její mizející siluetu. Má pocity vnitřního boje, který svádí se svými dosavadními postoji, ovlivněnými dřívější výchovou svého otce a utápí se v obavách na reakce svého okolí. Stydí se za to, že se stydí za svého syna. Nechce se stydět. Sedí a usrkává zbytek nedopitého vína. Civí oknem do tmy a při tom má pocit, že ho sleduje celý svět, co udělá a jak se zachová. Přemýšlí, jestli neudělal ve výchově Petra nějakou chybu. Za vinu to klade především sám sobě.


Nakonec se rozhodně zvedne ze židle. Zhluboka se nadechne, zajde do garáže, kde vezme provaz a odejde s ním do kůlny...

-999p

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
Píšeme povídky, ve kterých jeden z autorů zvolí téma (aniž by ho konzultoval s kolegy), vymyslí název a napíše úvod příběhu. Ten posléze putuje k dalšímu psavci, který napíše prostřední část povídky (pro vzdělance – hlavní stať). Jistě není těžké odhadnout, co se s polotovarem děje poté. Ano, do spárů ho dostává třetí. Ten potom dopíše závěr a zároveň vymyslí i nějakou pointu. Důležitý je již výše zmíněný fakt, že nikdo s nikým nic nekonzultuje. Proto každý vede příběh jiným směrem, píše jiným stylem a výsledkem může být stejně tak geniální opus jako šílený paskvil.
* Založen: 20.4.2013 17:01:27
* BlogRank: 1,18
* Přístupů: 14 078
* RSS: RSS zdroj
Toplist