Jörmundgandr

Jörmundgandr

Z mlžného oparu nad lagunou se vyloupla malovaná příď drakkaru. Divoce vyhlížející dračí hlava nikoho nenechávala na pochybách, kdo se na lodi plaví.

Foukal čerstvý vítr z pevniny a loď letěla jako šíp. Nadmutá plachta hrdě nesla symbol Thorova kladiva.

Erik se opíral o brlení. Zrak upíral vpřed, snažil se proniknout skrz mlhu. Že se mu to nedaří ho nijak netrápilo. Vlastně si toho ani nevšiml. Byl dokonale pohroužen do myšlenek. Ale ať hloubal, jak chtěl, vždy skončil u té samé otázky - Proč je Haakon pustil zpod meče? Vážně jen kvůli válečnické cti? Čím víc o tom přemítal, tím méně rozuměl. Nakonec ale pustil vážné myšlenky k vodě. Vystřídaly je radost a hlavně touha po domově.

Loď, na které se plavili, původně patřila onomu milosrdnému jarlovi. Ačkoli nepatřila zdaleka k nejlepším, pořád to byl kus fortelné práce, což dokázal Erik i jeho druhové ocenit. Všem na palubě už bylo jasné, jak mohl Haakon ovládnout prakticky celou oblast Moře.

„Eriku, přestaň zírat do prázdna a pojď nám radši pomoc!“ houkl kdosi ze zádě. Výkřik osloveného probral ze snění. Ačkoli se o své místo na lodi zasloužil víc než kdo jiný, přece jen mu bylo hloupé nic nedělat. Zvlášť když je ho někde třeba.

Všude kolem lodi se rozkládala širá pláň oceánu, mírná a netečná. Klid však neměl vydržet dlouho.

Čtyři dni plavby byli za nimi a dalších pět je ještě čekalo. Vítr foukal zčerstva a přesně jejich směrem, skoro jako kdyby mu slíbili plat. O polednách si však všechno rozmyslel a ustal. Jako když utne. V jednu chvíli byla plachta hrdě napnuta, v druhou už se jen schlíple plácala na stěžni.

Nebyla to zase až taková komplikace, v lodním inventáři se nalézala vesla. Nicméně to bylo poněkud podezřelé. Několik zkušených námořníků si mezi sebou cosi nervózně šeptalo. Jejich neklid se brzy přenesl i na zbytek mužstva.

Aby toho nebylo málo začaly se zvedat vlny. Při bezvětří hodně prapodivný úkaz.

Erik, kterého právě vystřídali u vesla, se uvelebil na oblíbeném místě na přídi. Připojil se k němu Loki, jeho dobrý přítel a od jisté doby i náhradní otec.

„Nevypadá to dobře,“ pravil, když si sedal.

„Nemáš tušení, co se děje?“

„Ne. Starý Mjolni říkal cosi o podvodním vulkánu. To by vysvětlilo ty vlny. Ale ne bezvětří. Vážně nevím. Ale modlím se, aby to nebylo něco horšího.“

Mladík potřásl hlavou. Věděl, že Mjolni je zkušený mořský vlk, a tak má nejspíš pravdu. Celkem se uklidnil. Jen Lokiho poslední věta ho trochu zmátla. Ale nezeptal se, co tím přítel myslel. Připsal ji na vrub jeho věčnému pesimismu.

Natáhl se pro měch s vodou a pořádně si zavdal.  Když jej vracel na místo, uvědomil si, že vlnobití ustalo. Rozhostilo se ticho.

O pět úderů srdce později se ozval řev. Řev, jenž trhal uši a lámal vůli. Hnala se na ně vlna o velikosti stoletého dubu. 

Masa vody se přes ně převalila jako divoký nájezdník přes nechráněnou vesnici. Smetla dobrou třetinu posádky do moře, zlomila stěžeň v půli. Erik se zachránil jen náhodou. Stačil se železného uvazovacího kruhu. Zamrkal, aby dostal sůl z očí. Zatím se neodvažoval pustit.  

Rozhlédl se kolem sebe. Loď měla namále, plula už víceméně jen silou vůle. Na palubě se válely prkna, sudy a jiné trosky. A ještě víc jich plavalo okolo. Přeživší se hrabali na nohy a láteřili. Ulevilo se mu, když mezi nimi zaregistroval i Lokiho.

Když se zadíval na obzor, úleva se rázem proměnil v děs. Proti slunci se rýsovalo nestvůrné hadovité tělo vystupující z vody. Pokud vlna byla velká, tak had byl obrovský. Jenom jeho hlava se co do velikosti mohla směle měřit s jejich drakkarem. Mohutnost těla nesnesla žádného příměru. Erikovi vířila v lebce slova jako gigantický či kolosální, ale žádné z nich se mu nezdálo dost výstižné. V té chvíli mu ani nedošlo, že větší část těla bestie je stále ještě ponořeno.

Had otevřel tlamu a zařval. Při tom odhalil tesáky, které by mu mohl závidět kterýkoli dravec, jež kdy chodil po zemi.

Mladíkova ruka sjela na sekeru visící u pasu jako kdyby tím chtěl naznačit, že ani on není beze zbraně.

„Každý si vezměte nějaké železo a připravte se k boji,“ houkl přes rameno na zbytek posádky.

„Zešílel jsi?“ zahulákal Loki. „Musíme otočit loď a …“

„A ty si vážně myslíš, že bychom to stihli? Dvě mávnutí ocasem a je u nás.“

Nebylo to úplně přesné. Had potřeboval tři. Vynořil se těsně před lodí. Ale nezaútočil. Nejdřív chtěl zjistit, co to vlastně ulovil.

Erika tím dožral. Rozčílila ho ona okázalá převaha. Ta samozřejmost s jakou se v mozečku bestie usídlila myšlenka na snadnou kořist. A nespravedlnost osudu, jenž ho chtěl mermomocí zabít.

Vytáhl sekeru, do druhé ruky sevřel meč pohozený na palubě. Zavřel oči a pomalu se nadechl a vydechl. Když oči otevřel, hořel v nich rudý plamen. Plamen zuřivosti.

Rozeběhl se a skočil. V letu vší silou ťal do ocelově šedého pancíře šupin. Toporo sekery se zlomilo, ale meč zajel do těla až po jílec. Pak se zřítil do vln. Moře se nad ním zavřelo.

Netvor vztekle zařval. Něco bylo špatně. Takže se to rozhodl řešit. Jediným způsobem, který ovládal.Útokem.

Muži na palubě drakkaru, vybuzeni Erikovým sebevražedným útokem se snažili čelit jeho zubům i jedu, jež na ně plival. Ale démonovi hlubin se nemohl postavit žádný smrtelný muž.

Všichni ten den nalezli smrt. Trosky drakkaru vyvrhlo moře po několika dnech. Avšak nenašel se nikdo, kdo by je prozkoumal, kdo by se pokusil domyslit, co se mohlo stát. Žádný bard, jehož fantazie by vykreslila jejich poslední okamžiky. Protože toho dne se rozezněl Heimdallův roh, bohové se oděli do zbroje a sestoupili z nebe. Toho dne započal konec.