Jmenuji se...

 „Jsem nemocen psaním knih a stydím se, když je dopíši.“

                                            Charles-Louis de Secondat Montesquieu

Věnováno mým rodičům za to, že ze mě udělali to, co jsem.

Fakt díky moc!

Jmenuji se Adam Dvořák. Na základní škole mi díky umístění lavice, ve které
jsem seděl, říkali „Dvéřa“.

Nesnášel jsem to. Vrcholem všeho bylo, když naše matikářka, jejíž jméno si už
nevybavuji, chtěla omládnout, a tak mi začala říkat taky tak. Nenechte se ale
mýlit! Svoji druhou základní školu jsem měl moc rád. Přišel jsem do ní ze sedmé
třídy a všechny spolužáky si oblíbil. V těchto letech je všechno pro mladého
chlapce, co nosí rovnátka, rudý rolák a dlouhé vlasy až po ramena, dost těžké. Já
se s tím nějak dokázal poprat. A to doslova. Všechno to začalo, když jsem přišel
poprvé do třídy. Všichni se už dávno znali a já byl čerstvé maso k výsměchu. Po
třech dlouhých dnech, kdy se mnou nikdo nepromluvil, přišel spolužák Dalibor a s
šišlavým hlasem se mě zeptal: „Nechceš se s náma pouvat?“

„Prosím?“

„ Říkal, jestli se nechceš porvat!“ Odpověděl vysoký kudrnatý kluk jménem
Vojta. Přítomní byli ještě Jonáš – kluk, který věřil na skřítky a Honza, který moc
nemluvil.

„Dobře!“ Odpověděl jsem stroze.

„Ale ne s ním, chci s tebou!“ Řekl jsem a ukázal na Vojtu.

Ten se s divným smíchem ruského cirkusového principála zasmál a kývl hlavou na
znamení souhlasu. Po tom, co jsme si vyjasnili jasná pravidla –
žádný pěsti a nesmíme se zabít, jsme se začali rvát. V době mého rozhodování, s kým se porvat, vypadal Vojta slaběji. A menší. Neřeknu Vám, kdo tenkrát vyhrál,
ale prozradím Vám jedno, měl jsem si vybrat Dalibora.

   Po naší rvačce, kdy jsem se ještě více oddálil tomu najít si alespoň nějakého
kamaráda, jsem si šel sednout na velkou přestávku ven, koukat na fotbal. Rád bych
upozornil na to, že moje třída byla výtvarně zaměřena, což dělalo z mých
spolužáků sportovní negramoty takových rozměrů, že když začal tělocvik, jeden si
četl Bídníky na lavičce, druhý naschvál zakopával míč a třetí čekal na to, až mu
ho skřítci přinesou zpátky. Takže, seděl jsem o velké přestávce bez
kamarádů sám samotinký, přišli ke mně moji bojechtiví spolužáci s Vojtou v čele.
„Poď s náma né, přece tady nebudeš sedět sám.“ Řekl Vojta velitelským
tónem.

A tak jsem si našel konečně přátele.

   V době, kdy je Vám něco kolem čtrnácti let, si začnete všímat věcí, kterých jste
si dříve nevšímali – prsou. V naší umělecké komunitě bylo sedm kluku a dvacet
jedna dívek. Z toho bylo maximálně šest krásných, patnáct průměrných a sedm, no
jak to říci slušně – zajímavých (nedávno jsem s kamarádem řešil, že když se
řekne o dívce, že je buď zajímavá, nebo zvláštní, tak to prostě znamená, že není
hezká).

Na těch prvních šest jsme my, hoši z výtvarky, chtěli udělat dojem. Nevím, koho
to napadlo, ale jako nejlepší nápad byl podle mých soukmenovců pořádání veřejné
„hromady“.

   Hra v Hromadu byla prostá – vzít jednoho chlapce a proti jeho vůli ho položit na
zem a pak zalehnout. Ze začátku to byla čistě interní záležitost, až později se
z toho stala „hromada u céčáků“, na kterou byli zváni hoši z okolních tříd. Po
roce se z toho stala normální rvačka třídy C, proti zbytku světa. Po roce a půl
z toho bylo rozbité okno, rozseknutá lavice, na kterou spadla skříň a Danova
zlomená noha.

   Dan byl z nás nejslabší. Mnozí by si mohli myslet, že ho šikanujeme, ale opak
byl pravdou. Měli jsme ho všichni rádi. Jeho příjmení „Krs“ umožňovalo
pojmenovávat rovnoramenné trojúhelníky v početní úloze. Je pravda, že Dan byl
nejčastěji ve spodu hromady, ale i já si to párkrát zkusil. Pocit naprosté
bezmoci hnout se, k tomu malé množství kyslíku a cizí ruka v obličeji, mi dala
jasný obraz toho, jak vypadá peklo - hromada chlapců na sobě bez jediné dívky.
Když se teď ohlédnu zpět, neměli jsme u něžného pohlaví šanci. Musel jsem na to
jít jinak. Zkusil jsem šarm. Asi mi dáte za pravdu, že když máte rovnátka,
dlouhé vlasy až po ramena a nosíte červený rolák, o kterém později vaše matka
řekla, že si ho vlastně koupila pro sebe, ale protože jí byl velký, dala ho Vám, musíte mít setsakra velký charisma, abyste se dívce, jako je Karolína,
zalíbili. Seděla tenkrát v lavici u okna úplně vzadu. Vedle Jany. Dívky, kterou
jsem znal už jen jako „ta, co chodí s Hynkem“. Hynka jsem viděl jen jednou a
jediné, co o něm vím je to, že si ji stále odmítá vzít. Tenkrát jsem si myslel,
že se holka vdá ve dvaceti, a tak jsem si na ni nechal zajít chuť. Sice měla něco
do sebe, to ne že ne. Blonďatá, okatá, hubená holka s malými prsy a HYNKEM!.
Ale když si uvědomím, že nám bylo čtrnáct, tak jsem mohl být rád, že vůbec
nějaký měla. A to myslím ty prsa.

No, ale zpět ke Karolíně. Ta byla jiná než ostatní děvčata. A jiná než Jana.
Neměla totiž nikoho a to se mi na ní, kromě jejího zadku a očí, líbilo nejvíce.
Byla také děsně inteligentní. I když možná chtěla být více chytrá, než doopravdy
byla. Ale to je jedno. Byla to prostě kočka se vším všudy. No a jak na
takovouhle holčinu udělat dojem? Věřte mi nebo ne, zkoušel jsem úplně všechno,
ale nic z toho. Až asi po pěti letech, kdy jsem se odvážil ji říci, že jsem ji
balil, odpověděla mi něco ve smyslu „Vážně? Ty mě? To by mě nikdy nenapadlo.“

2.