Jeskyně - tajemná podsvětí

Jeskyně - tajemná podsvětí

   To, co mnozí naši současníci považují za nebezpečné, protože si uvědomují rizika spjatá s průzkumem jeskyní, vyvolává v jiných lidech vyslovené nadšení. Platí to například o Američanovi Billu Stoneovi, který říká: "Čeká na nás odměna, kterou těm, kteří tam dole ještě nikdy nebyli, můžeme jen stěží vysvětlit. Je to pocit, že jsme prozkoumali teritorium, kam se dosud žádný člověk před námi nedostal. Je to neobyčejný dar, že můžeme létat zdánlivě nekonečným, vzduchoprázdným prostorem."

   Tento postoj je tím pozoruhodnější, že se ještě před necelým stoletím nikdo na světě neodvážil do takových hlubin sestoupit. Francouzský spisovatel Jules Verne spojil svého času první zprávy o průzkumnících jeskyní se svou květnatou fantazií a sepsal knihu Cesta do středu Země. Hamburský profesor Lidenbrock v ní společně se svým synovcem a jedním asistentem prožívají nejneuvěřitelnější dobrodružství v podzemních oceánech, kde objevují úplně nové světy.

Odvěký lidský strach

   Leckdo se dnes možná nad nespoutanou fantazií Julese Verna pousměje, jedno mu však nemůže upřít. Pravěké vodní síly opravdu stvořily v podzemí jedny z nejuchvátnějších krajinných útvarů, z nichž byl přitom dodnes objeven jen docela malý zlomek. Ve skutečnosti však byly jeskyně, řeky mizející v nicotě a znovu se vynořující na světlo světa po dlouhých kilometrech nebo zdánlivě nekonečně hluboké jámy v zemi, známé z francouzských a španělských vápencových Alp, z krasových oblastí ve Slovinsku, z Mallorky, Lanzarote a mnoha dalších míst, odjakživa považovány za něco strašidelného.

   Pověsti o dracích, pekle nebo o všepohlcujícím molochovi bránily lidem ještě na konci 19.století v tom, aby se odvážili do podzemních světů sestoupit. Živnou půdou takových iracionálních představ byl jednak odvěký lidský strach, jednak k nim přispívalo a dodnes přispívá i to, že v krasových oblastech stejně jako v mnoha alpských regionech se čas od času "otevře země". S mohutným rachotem se náhle propadne část terénu a travnatá povrchová vrstva a někdy i celé stromy zmizí v zemi. Příčinou tohoto jevu je propadnutí stropu některé z podzemních jeskyní.

   Jak k tomu však může dojít? Příčinou tohoto jevu je chemické složení horniny, z níž jeskyně vznikly. Skládá se z různých forem vápence, který se po mnoho milionů let usazoval na dně pravěkých moří, kde byl stlačován obrovským tlakem vody.

Od trhliny k jeskyni

   Vápenec je křehký a již drobné vyvýšeniny a propadliny podkladu v něm způsobují trhliny, jimiž si hledá cestu voda. Tato voda obsahuje velké procento kyseliny uhličité, která pozvolna, ale stále více vápenec rozpouští a odnáší jej s sebou. Z trhlin vznikají skuliny, ze skulin podzemní chodby, až se nakonec přetržitou činností podzemní vody vyhloubí v porézní hornině jeskyně. Mohou být tak velké, že by se do nich několikrát vešly i obrovské stavby, jako je chrám sv. Petra v Římě.

Podnět od Julese Verna

   Impulzem k prozkoumání těchto podzemních světů byl už zmíněný román Julese Verna. K jeho čtenářům patřil také syn pařížského advokáta Alfred Martel (1859-1938). Knihu přečetl jedním dechem už jako školák a byl jí natolik fascinován, že zhltl veškerou literaturu o geografii a geologii, kterou dokázal sehnat. O řadu let později se stal nejslavnějším odborníkem na výzkum jeskyní ve své době a vešel do dějin jako zakladatel vědecké disciplíny speleologie.

   Po škole studoval nejdříve práva a začal působit jako advokát. Zaujetí pro podzemní svět jej však neopustilo. Jako sotva třicetiletý využil každý volný den k tomu, aby sestoupil do některých z francouzských jeskyní. V červnu roku 1888 tak prozkoumal jeskyni v pohoří Cévennes (Ceveny), která prochází plošinou Camprieu. Tam, na úpatí hory Mont Aigoual, vyhloubila řeka Bonheur ve vápenitém podloží obrovský jeskynní systém Bramabiau.

Sám v pekelném jícnu

   Vybaven koženou přilbou, nepromokavým pláštěm, pevnými botami a spoustou lan, provazových žebříků, navijáků, svíček a karbidových svítilen se Martel vypravil po stopách podzemní řeky. Dva dny potřeboval na první průchod pekelným jícnem, v němž s duněním mizela celá řeka, až po místo, kde se opět vynořila v podobě mohutného vodopádu. To byl okamžik zrodu speleologie. Dnešní turisté procházející jeskyněmi zvládnou upravenou cestu obrovským labyrintem, z něhož je dnes prozkoumáno 13 km, přibližně za tři hodiny.

   Martel však v žádném případě nebyl první, kdo se do tajemného a nehostinného světa odvážil. Jeskyně sloužily jako útočiště a kultovní prostor už lovcům a sběračům z prehistorických dob.

Průvan prozrazuje jeskyni

   Badatelé objevují stále nová svědectví o využívání jeskyní člověkem. V prosinci roku 1994 Jean-Marie Chauvet, Eliette Brunel-Deschampsová a Christian Hillaire narazili v Ardeche v jižní Francii na dosud neobjevenou jeskyni, kterou pojmenovali podle Chauveta. Přilákáni průvanem objevili vchod do ní a vybaveni jen slabými svítilnami upevněnými na čele vstoupili úzkým vstupním prostorem a ocitli se u stropu velké podzemní síně. Když po sestupu dolů našli na stěně dvě čáry namalované okrovou barvou, bylo jim jasné, že nejsou prvními lidmi, kteří se do této jeskyně odvážili vejít.

   Speleologové objevili na stěnách jeskyně více než 300 maleb pečlivě vyvedených v černé, červené a žluté zemité barvě. Zobrazují celou plejádu zvířat tehdejší doby: mamuty, nosorožce, lvy, medvědy, koně a bizony. Malby zachycují dokonce krátké příběhy: dva zápasící nosorožci stojí proti sobě, koně cválají krajinou a lvi se krčí připraveni k loveckému skoku.

   Zpočátku museli speleologové svůj senzační objev udržovat před veřejností v tajnosti. Informovali pouze úřady a vědce, aby mohl být nález zabezpečen a ochráněn před poškozením zvědavými návštěvníky. Malby prozkoumali antropologové a stanovili jejich stáří na přibližně 30 000 let.

Zkouška s barvivy

   Poznatky speleologů někdy pomáhají i ve zcela nezvyklých případech. V roce 1905 zuřila ve francouzském Besanconu epidemie tyfu, která si vyžádala více než sto lidských životů. Při zkoumání příčin nákazy padlo velmi brzy podezření na pitnou vodu, kterou městské vodárny čerpaly z vydatného krasového pramene Source de l'Acier. "Je zcela nemožné, že by tato voda byla zamořena choroboplodnými zárodky. Je na své podzemní cestě tím nejlepším možným způsobem filtrována," pravilo se v jejich sebejistém prohlášení.

   Vysokoškolský učitel Emile Fournier však vůči němu zůstal skeptický. Prozkoumal vody v okolí pramene a zjistil, že jen o několik kilometrů dále mizí náhle v zemi potůček, který město i řada okolních statků používaly jako kanalizační stoku. Fournier nasypal do kalné břečky barviva, která se pak najednou o kilometr dále znovu objevila: přímo v prameni pitné vody. Tak se jednoznačně zjistilo, že se voda nemohla během své krátké cesty podložím dokonale vyčistit.

Podzemní světy obrovitých rozměrů

   Nejdelší dosud objevená jeskyně je Mammoth Cave v americkém státě Kentucky, v níž bylo prozatím prozkoumáno téměř 600 km chodeb. Pokud odborníci najdou spojení k dalším sousedním jeskyním, prodlouží se délka podzemních cest zřejmě až na 1 000 km. V tomto srovnání působí největší evropská jeskyně, která se nachází na ukrajině, jako relativně malá. Chodby krápníkové jeskyně Optimističeskaja jsou dlouhé "jen" 183 km. A nejdelší německá jeskyně Salzgrabenhöhle u bavorského jezera Königssee měří pouhých 8 km.

   Rovněž výškové rozdíly uvnitř jedné jeskyně mohou být značné. Jeskynní soustava Réseau Jean-Bernard spadá z oblastí nad hranicí lesa v Savojských Alpách až na úroveň údolí o 1 600 metrů níže.

   Největší dosud objevený podzemní prostor se nachází na ostrově Borneo. Jeskyně Sarawak Chamber je několik set metrů dlouhá a sto metrů vysoká.