Jak jsem začal bubnovat, část první

    Asi by bylo na místě zmínit se o mém hudebním backgroundu. Odmalička jsem muziku přehlížel. Měl jsem sice rád Asonanci a soundtrack ke Statečnému srdci, ale tím to asi tak končilo. Věnoval jsem se spíše kreslení, které dodnes považuji za svoji silnejší stránku, na rozdíl od hudebního suchu (nebo, v mém případě, spíš hluchu). Když mi bylo asi deset, půjčoval jsem si od sestry dvě CD U2 a jedny Offspringy a mixoval jsem to s Pánem Prstenů a Star Wars, zatímco jsem si stavěl z LEGa. Hudební výchovu ve škole jsem se jen tak snažil přežít, což na základce šlo snadno a na gymnáziu také, jelikož výuka v prvním případě spočívala spíše v poslouchání a čtení si o skladatelích, než v teorii a v případě druhém byly hudební a výtvarnná výchova sdruženy do jednoho předmětu, takže jedničky z malování vyvážily čtyřky z hudby. Muzika mě nezajímala, muzikanti mě otravovali a já jsem šťastně proplouval počínající pubertou, nevěda, co mě čeká.

    První signál přišel v lednu 2005, kdy jsem se účastnil již několikátého ročníku skvělé akce TolkienCon, což je setkání fanoušků knih a filmů ze Středozemně. Tento rok tam poprvé dorazila skupina, která si říkala „Skřeti z Trutnova“. Založili skřetí ležení, vyvěsili vlajky s rudým okem, vytáhli bubínky a akordeon a rozjela se pařba,. která svou živelností a dynamikou pohltila mnoho přítomných, včetně mě. Moc jsem tehdy litoval, že nemám nástroj, se kterým bych se do všeobecného chaosu později skřety propagovaného jako „zpolečný vipadáváňý z ritmu“ připojil. Můj sen se stal skutečností na vánoce, kdy jsem pod stromečkem našel malý bubínek, svoje první djembe. To, že na TolkienCon 2006 skřeti nedorazili, mě sice bylo líto, ale na bubnování jsem nezanevřel a bubínek jsem si vzal ssebou, když jsem jakožto praktikant jel na farní výlet do Prčice. Jeden můj kamarád měl ssebou tamburínku a druhý ELEKTRICKOU KYTARU. Nikdy předtím jsem na živo elektrku neslyšel, tak si jistě dovedete představit ten úžasný pocit, když jsme ten levnej krám z Tesca zapíchli do zdi a Martin hrábnul do strun. Pravděpodobně tehdy jsem byl definitivně lapen do tenat hudby, ze kterých se snad už nikdy nedostanu.

    Když jsme Kryštofovi prorazili blánu jeho djembe, složili jsme píseň „Sorry“ a on nám skoro odpustil.

     Stále vzpomínám na svoje improvizovaná bubnová sólíčka na několik poklic, dvě djembe a tamburníku, později na piksly od Primalexu. Většinou skončily do krve rozsekanými prsty, kterými jsem si vysloužil titul „Bloody drummer“. Z Prčice jsme po pár dnech odjeli a já si při poslechu tehdy už poněkud širšího repertoáru hudby představoval, jaké by bylo, kdyby na pódiu stál u mikrofonu Hugo, s kytarou by křepčil Martin a za bubny bych to rozjížděl já. Na nějakou dobu zůstalo jen u představ (a školního sboru, do kterého jsem se i přes naprostou neznalost hudební teorie dostal a jsem tam, přes pokračující diletantství, stále), ale pak, památného podzima roku 2007 to přišlo.

    Dodneška se hádáme, kdo to vymyslel, ale prostě se stalo to, že já/Hugo/Jenda navrhl, že bysme mohli založit kapelu (Martin byl už venku, protože kytaru prodal). Hugo už tou dobou asi rok řezal do španělky a Jenda se plánoval chopit saxofonu. Abychom na to nebyli sami, přizvali jsme ještě flétnistu Dana, baskytaristu Michala, kytaristu Ondru a zpěváka Mária a strašlivý počin, později nazvaný Moury Z Roury, se zrodil. Jenda si nakonec vybral klarinet, Mário začal dout na ságo, Dan se chopil kláves a já se na naléhání členů kapely přihlásil ke studiu hry na bicí. Asi o dva měsíce později následovalo zakoupení nástroje značky Stagg a já se stal bubeníkem.

    Stalo se to všechno tak rychle a nenápadně, že jsem si ani nevšimnul. Byl jsem přijat do sboru-jsem tam už třetím rokem a ve čtvrtek jsme odzpívali první část obrovského oratoria Messiah od G. F. Händela. Spoluzaložil jsem kapelu a 18. ledna budeme mít už pátý oficiální koncert. Hudba, kterou jsem dříve ignoroval a pohrdal jí, se stala významnou součástí mého života, bez které bych nebyl tím, kým jsem.

    V dalším díle Vám povím něco víc o naší kapele, Moury z Roury.