Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Hokejko má zázračná

21.08.11, 13:37, autor: L.T.Sm(@)sh, vyšlo v blogu: Sm(@)shovy články - Povídky
Obdivuji fenomenálního ostrostřelce Jaromíra Jágra a netoužím po ničem jiném, než hrát a vyhrávat jako on. Je ale vůbec možné, abych se já, jedenáctiletý otloukánek Pavlík, dokázal přiblížit svému snu a zvítězit nejen nad nepřátelským prostředím, ale i sám nad sebou?

Hokejko má zázračná






Obdivuji fenomenálního ostrostřelce Jaromíra Jágra a netoužím po ničem jiném, než hrát a vyhrávat jako on. Je ale vůbec možné, abych se já, jedenáctiletý otloukánek Pavlík, dokázal přiblížit svému snu a zvítězit nejen nad nepřátelským prostředím, ale i sám nad sebou?




Už je to tady znovu! Ruce se mi třesou, břicho mě bolí, jako kdybych spolykal kupu ostrého kamenní, a mé nohy jsou strašně těžké, přibité. Opatrně se zvedám z lavičky, začnu protahovat své tělo, ale příšerné křeče mě nutí okamžitě si sednout. „Proč se mi to neustále vrací? Nemocný přeci nejsem! Že by to způsoboval ten studený vzduch?” povzdechnu si a podívám se na o hlavu větší kluky, sedící vedle mě na střídačce, kteří jsou v naprostém klidu. Od pusy jim při vydechování sice vychází teplý obláček, ale smějí se, povídají si, nic jim nechybí.  Odvracím od nich svůj zrak a rozhlížím se po poloprázdné novojičínské hale. Pozoruji několik osob, sledujících dění na ledové ploše, ovšem oni se také netřesou. Zakroutím nechápavě hlavou a snažím se na všechnu tu bolest zapomenout. Zavírám oči a nechávám volný průchod svým myšlenkám. Chvilku trvá, než je má nevolnost vytěsněna něčím příjemnějším, ale k mému údivu to zafungovalo. V mé hlavě se nyní potuluje vzpomínka na jeden film. Už sice nevím, jak se jmenoval, i děj se mi krapet popletl, ale byl velice zábavný a dojemný. Myslím, že se to odehrávalo o Vánocích, kdy malý blonďatý chlapec bránil svůj dům před dvěma srandovními lupiči. Vybavuji si i velice procítěnou hudbu, která tam zněla. Film se myslím jmenoval... „Prásk!” ozve se náhle burácející zvuk. Škubnu celým svým tělem a vzápětí se mé myšlenky rozplývají do ztracena. Celý roztřesený vykulím oči, před sebou spatřím kymácející se mantinel a na kluzišti pod ním dva ležící kluky. „Zatraceně, přece si tu nebudeme likvidovat hráče, je to jenom přátelák, kruci!” otočím se směrem ke svému trenérovi, který si zrovna vyměňuje názory se dvěma pány na soupeřově střídačce. „Bože, já chci odsud pryč!” probleskne mi hlavou marné přání a snažím se alespoň znovu zavzpomínat na ten hezký film.


„Dělej Pavle, jdeš na led!” ozývají se z trenérových úst ta nejděsivější slova.

„Já?! Ale... Ale!” zabreptám a stále mi nejdou nalézt ta správná slova. 

„Co zase máš?! Prostě jdi!” dodává kouč a zamračeným pohledem mě pozoruje.


Pomalu se zvedám ze střídačky, stěží zvedám nohy a bolest v žaludku zesiluje. Jakmile se má pravá noha, a poté i levá, dotkne ledu, teprve v tu chvíli si uvědomuji vážnost celé situace, protože nastává čas, kterému já říkám: „Ploužící se lempl!” Opatrně přijíždím ke svým spoluhráčům, kteří jsou připraveni na vhazování, rozhodčí mírně natahuje ruku před sebe a v mžiku pouští kotouč na led. Prodloužení za stavu 3:3 pokračuje. Puku se zmocňuje jeden z našich a míří si to vstříc k soupeřově brance. „Bože, ať to tam dá, já už tu nechci být! Ať je konec!” prožene se mi hlavou další z řady mých modliteb, které zůstávají nevyslyšeny. Dobrusluji své spoluhráče, kteří statečně bojují v útočném pásmu a tradičně, jako vždy, hájím pozici pravého křídla. Během okamžiku nastává chaos. Kotouč začíná poskakovat po ledové ploše a v jednom okamžiku si to kutálí přímo ke mně. „Sakra!” postesknu si, protože v tuto chvíli je zcela jasné, že opět vyhořím. Stojím jako zkamenělý u červeného vhazovacího kruhu, pevně oběma rukama svírám svoji hokejovou hůl a čekám. Puk se neúprosně blíží a já si v hlavě přemítám, co s ním asi udělám. Napadne mě jediná a nejlehčí možnost. Nikam s ním nepojedu, nikomu nebudu riskovat přihrávku, prostě ho vystřelím, on přeci někam doletí. Po obličeji mi stéká pot, stisk rukou začíná povolovat, ale já to přeci dokážu, umím hrát. Napřahuji se, zavírám oči a vypálím. Hokejka udeří a zaskřípe o led. „Ty idiote!” ozývá se vražedný výkřik z úst spoluhráčů. Otevírám oči a teprve teď mi dochází, co jsem zase vyvedl. Hokejkou jsem sice máchl v onen pravý čas, i o led se otřela, jenomže puku se ani nedotkla. Teď už jen všichni s napětím sledujeme, jak se kotouče za našimi zády zmocňuje soupeř. Tři kluci si to nyní horlivě našlapují ke svatyni našeho brankáře a tragédie se zdá být nevyhnutelná. „Hurá, gól! Vyhráli jsme!” křičí soupeř, poloprázdná hala mírně zaburácí a všechny účastníky tohoto napínavého duelu naplňují emoce. U některých jsou emoce projevovány radostí a úlevou, u těch ostatních, kam patřím i já, smutkem, zklamáním a zlobou. „Kluci mě zabijou!” postesknu si nad hrozivou budoucností, která mě jistě nemine. 


Ledová plocha, včetně hlediště, se pomalu vylidňuje a já ji zklamaný opouštím jako poslední. Cesta do šatny trvá jen necelou minutu, ale já se ji snažím pořádně natáhnout. Je mi jasné, co bude následovat. Ostatně jako vždy. Nadávky, urážky, posměch. Sice to znám, žádné překvapení se tedy konat nebude, ale i přesto se mi tam nechce. V břiše mě začne něco příšerně bodat. Je mi neuvěřitelně zle, div se neskácím k zemi, jak moc to bolí. Malou chvíli sedím na zemi v křečích, celý skoulený do klubíčka, dokud se bolest nestane snesitelnou. Trvá to, ale bolest utichá. Pokračuji k šatně našeho týmu a čím jsem blíže, tím jasněji slyším posměšky na moji osobu. „Hele, už je tady, debílek!” vykřikne na mě kapitán mužstva, jakmile se objevím ve dveřích. Pořád mi něco povídá, nejen on, už i ostatní. Snažím se je nevnímat, je to těžké, ale daří se. Sedím tiše na lavičce ve svém koutku a přeji si jediné. Chci odsud pryč, dolů před halu, kde na mě čekají máma s tátou. Snažím se rychle převléknout a mezitím zaslechnu další urážky, které mi už hlava nedokáže ignorovat. „Podívejte se na něj, na skrčka. Nejen, že je mrňavej, je i strašně vychrtlej!” bylo úplně jedno, kdo to zvolal, jediné, co mi vadí, jsou výbuchy smíchu linoucí se po celé místnosti. Krčím se v koutě, snažím se rychle obléci triko, ale jsem hrozně ztuhlý, nejde to. I když to trvá věčnost, čekám, až se šatna do poslední živé duše vyprázdní. Poslední kluk opouští místnost a práskl za sebou dveřmi, jako by tu už nikdo nezůstal. Strach pozvolna opouští mé tělo, bolest břicha ustává, cítím se lépe. Zvedám se z lavičky, svlékám ze sebe veškeré prádlo a jdu ze svého těla smýt všechnu hořkost dnešního dne. Teď už můžu, žádné posměšky, jak moc jsem jiný, neuslyším. Jsem tu sám.


Osvěžený a šťastný vycházím z hokejové haly, cítím se úplně volný, jakoby vyměněný, svobodný. Odpolední pražící slunce rozpaluje dlaždice pokrývající zemi pode mnou, od kterých se odráží oslňující záře dráždící mé oči. Oslepující světlo je velmi nepříjemné, ale jsem za něho rád. Pomohlo mi si uvědomit, že jdu konečně domů a od příštího zápasu mě dělí ta nejdelší možná doba. „Pavle, tady jsme!” volá a mává mi mamka od našeho auta. Když se dostatečně přiblížím k vozu, zpozoruji tátu, jak tiše sedí za volantem a upřeně hledí před sebe. Je mi naprosto jasné, že jsem ho zklamal. Pomalu a s tichou bázní usedám na zadní sedadlo a z očí mi začínají vytékat první slzy. „Nic si z toho nedělej, Pavle! Ty přeci umíš hrát hokej a moc dobře, jen se musíš přestat bát těch větších kluků! A nebreč!” promlouvá ke mně můj táta, který odvrací svůj upřený zrak do zadní karoserie auta. Otírám si mokrou tvář od stékajících slz a v obličeji se mi dnes snad vůbec poprvé objevuje alespoň mírný úsměv. Díky otcovým slovům jsem si vzpomněl na spoustu hezkého, co se mi na tomto sportu vždycky líbilo, i na doby, kdy jsem ho ještě ovládal.  Auto startuje a mé myšlenky se nyní začínají upínat k domovu, k místu, kde jsou na stěnách nalepení moji sportovní hrdinové a jediní přátelé.


Vstávej, už jsme doma!” probouzí mě matka laskavými slovy. Zvedám své natažené tělo, ležící přes všechny zadní sedačky, otírám si ospalky z očí a celý propocený, ještě mírně ospalý, vycházím z rozpáleného auta. Mým jediným cílem a přáním po zbytek dnešního dne, je zavřít se ve svém pokoji, začít si vychutnávat klid, pohodu a nechat se zasněně unášet svými hokejovými génii. Vybíhám po schodech do svého pokoje, zavírám dveře a plácnu sebou na postel. Před sebou vidím plakát visícího Wayna Gretzkyho, který si obehrává nějakého hráče s číslem třiatřicet z Dallasu. Zkrátka obrovská a kvalitní fotka. Vedle na stěně se honosí obrázek s Mariem Lemieuxem, pittsburghským mágem a velikánem největšího kalibru. Zavírám oči a představuji si, jak s nimi hraji v jedné lajně, lidé z hlediště na mě volají mé jméno, obdivují moji hru, mé góly, mé učebnicové kličky. Po chvilce otevírám oči a otáčím se za sebe, kde visí ta úplně nejlepší fotka ze všech. Věčně usměvavý, dlouhovlasý, český ostrostřelec a nestárnoucí superstar Jaromír Jágr v dresu Washingtonu. Překrásná fotka, orámována pozlaceným dřevem. Právě tady doma si uvědomuji, jak nádherný je hokej, i přestože mi nejde a starší kluci se mi posmívají. Tihle inspirující sportovní umělci ve mně probouzejí neskomírající chuť a touhu u hokeje setrvat. Vzpomenu si, že mám v počítači postahovaná různá hokejová videa, včetně svých hrdinů visících po stěnách. Nadšeně se k němu rozebíhám a spouštím si video s Jaromírem a Mariem, kdy ještě společně oblékali dresy Tučňáků. Předvádějí excelentní parádičky, vstřelují výstavní góly, jednoduše paráda. Tohle umět, to je sen každého kluka, který miluje tuto hru. „Pavle, pojď se dolu najíst, je večeře!” slyším náhlé volání své matky. Podívám se z okna, stmívá se. Zcela jsem ignoroval čas při zábavném sledování tohoto videa a jemu podobných. Večeři hltám, jako kdybych celý den nejedl. „Měla jsi to moc dobrý, maminko!” chválím její delikatesu a vracím se zpět do svého pokoje. Sednu si na postel, zahledím se na nejmilejší orámovaný plakát a na okamžik zavřu oči. „Bože, proč neumím hrát hokej!? Já se snažím jako Jarda, na trénincích také dřu, i doma! S tátou střílíme do podomácky vyrobené branky, ale je mi to k ničemu! Všichni to neustále umí lépe, než já! Posmívají se mi! Skutečně tě prosím, pomoz mi nějak, jakkoli! Už nechci být ten otloukánek, který je všemi odstrkovaný a nechtěný! Chci být šťastný!” Otevírám oči, pohladím plakát a vzápětí zpozoruji, jak se pomalu a tiše zavírají dveře od mého pokoje. „Asi průvan!” Povzdechnu si s naprostým nezájmem, zavrtávám se do pelechu a nechávám si zdát o hezkých věcech na tomto světě, o hokeji.


Sluneční paprsky, procházející mým oknem, příjemně hladí mou rozespalou tvář. Dnešní den se probouzím s úsměvem na tváři. Sny dle mého gusta se dostavily, proč se tedy mračit? Sotva jsem se stačil pořádně probrat, už jsem se převlékal do roztrhaných kalhot a staré zašedlé mikiny.


„Tati, jdu si ven zastřílet na branku! oznamuji své plány a nazouvám si boty. 

„Ale jen chvíli, odpoledne máš zápas!” odpovídá mi tatík v mírném spěchu.


Otevírám sklep, ve kterém jsou v řadě za sebou vystaveny různé hokejky. „Sklep hokejek”, to je si myslím ten nejtrefnější název, protože se jich v něm nachází tolik, že se tam už nic jiného nevejde. Jednu si vybírám, beru i puky a jdu se ven ztrapnit. Uklidňuje mě pouze skutečnost, že nebudou žádní svědci. Otevírám dvířka na zahradu, kde už čeká věčně připravená dřevěná branka. Je fajn, rozměry jako opravdová, jen je krapet chatrná. Dřevo má shnilé a stačí malá rána, aby se celá rozpadla. Tím se ale trápit nemusím. Já dám jen stěží velkou ránu, abych někdy něco rozbil. Jsem rád, že se vůbec do puku strefím. Připravený a mírně nervózní stojím před brankou. Jedna střela následuje druhou, katastrofa, vše letí mimo. Mírná radost se ale přeci jen dostavuje, protože jsem alespoň trefil každý puk. Vystřeluji i zbývající. „Hurá!” vykřiknu právě, když jeden z deseti skončí v síti. Alespoň nějaký úspěch. Ovšem při pomyšlení, že za pár okamžiků půjdu zase zkazit hokejový zápas a každý mi bude nadávat, se mi rozklepají kolena. „Já tam nechci!” zoufale si zašeptám a raději, než abych se předčasně užíral, jdu najít své puky. Prolézám kopřivami i jinými otravnými křoviskami. Nikde nic, ani jeden zatracený kotouč. Naštvaný a popálený se vymotávám z travin, odcházím ze zahrady a náhle mě něco doslova uchvátí. Nemůžu uvěřit svým očím, dokud to nespatřím z dostatečné blízkosti. Na zápraží leží stará dřevěná hokejka, která ale nepatří do mé sbírky. S velkým zaujetím ji beru do ruky. Je krásná. Stará, ale krásná. Čepel hole je ovázána bílou páskou, dřevo, ze kterého je vyrobena, vypadá na jasan, a co je nejzajímavější, délkou a zahnutím čepele perfektně vyhovuje mým požadavkům. „Co je tohle?!” vykřiknu v momentě, kdy cosi spatřím. Otáčím ji vzhůru nohama a najednou uvidím nějaký divně čitelný nápis, který je mi ovšem velice povědomý. Utíkám do svého pokoje, hledím na plakáty a málem to se mnou šlehne. Pusu mám otevřenou dokořán, hokejka mi vyklouzává z rukou, nemám slov. Stále tomu nemohu uvěřit. Ještě více se přibližuji k onomu orámovanému plakátu, abych se ujistil. Je to skutečně tak. Nápis na hokejce je podpis. Podpis Jaromíra Jágra, dokonale identický s tím na plakátu. Začnu brouzdat po internetových stránkách a vyhledávám si HC Kladno. Klub, v němž Jaromír začínal a jednoho dne jistě i skončí. Stránka se načítá pomalu. Nedočkavě klepu nohama, až mi na obrazovku konečně naskočí to, co hledám. Když to uvidím, pusa se mi znovu překvapením otevře. Hokejka je přesně taková, s jakou Jaromír hrával v žákovské lize. „Pane Bože, to jsi byl ty?! To ty jsi mi seslal jeho hokejku?!” nevěřícně se upínám k Bohu a snad i doopravdy očekávám nějakou odpověď nebo znamení. I přesto, že mi žádná nepřichází, nemám nejmenších pochyb. Chci tomu věřit a věřím. Bůh mě vyslyšel a seslal mi „zbraň”.



Čas dnešního zápasu se neúprosně blíží, ale poprvé za dlouhou dobu z něho nemám strach. Sbírám z koberce svého vymodleného spojence, otřu ho od hlíny a běžím si zabalit hokejovou výstroj. „Dělej Pavle, už musíme vyrazit!” huláká na mě táta od svého nablýskaného auťáku. Vše zabaleno, můžeme jet. Vycházím z bytu a o pravé rameno mám pyšně opřenou Jaromírovu hokejku. „Tak honem tati, ať už jsme tam!” popoháním ho nedočkavým tónem v hlase. Během cesty si všimnu, jak mě táta v zrcátku neustále pozoruje a nedočkavě čekám na nějakou otázku, která se dříve či později jistě dostaví.


„Co to máš za hokejku?! Nevybavuji si, že bych ji u tebe někdy předtím viděl?!” táže se otec a stále na mě upřeně hledí ve zpětném zrcátku.  

„Tu mi včera seslal B... Tu už mám dlouho, jen jsem ji nově omotal!” odpovídám opatrně. Stejně by této skutečnosti neuvěřil, proč se o tom tedy vůbec zmiňovat?


Novojičínský stadion je již na dohled a obvyklé bolesti břicha, které se mi v těchto místech pokaždé probouzely k životu, jsou zatím pohlcené kdesi hluboko ve mně. „Tak, zlom vaz, budu na tebe koukat z druhé řady!” povzbudivě mě taťka poplácává po ramenou a naše cesty se na pár hodin rozdělují. Courám se do šatny našeho týmu a jen mě mrzí, že se má pomalá chůze nemůže příliš dlouho protahovat. I když strach necítím a nevolnost mě nechává v poklidu, nemohu zapomenout na věčné ústrky a na škodolibé posměšky o tom, jak moc jsem jiný. Spoluhráči si snad myslí, že jsem nějaký ufon ze vzdálené planety. Jakmile vstoupím do šatny, připadám si, že prožívám Déjá vu. Zraky přítomných hochů se na mě naštvaně dívají, šeptají si něco do uší a v ten moment mi je jasné, že i tentokrát budu hlavním terčem jejich pubertálního vybíjení emocí. „Zase si nám přišel zkazit zápas, troubo?! Snad tě trenér nechá shnít na střídačce, póvle!” kapitán mužstva frajersky promluvil. Opravdu příkladný vůdce. Všechny mančafty by si z něho měly vzít příklad. Snažím se nic si z toho nedělat a veškerá urážlivá slova pohltit, to přeci umím, dělal jsem to doposud, můžu v tom pokračovat. „Jen počkejte, dnes po zápase uvidíte, kdo je lempl!” dodávám si odvahu utěšujícími slovy a do tváře se mi vehnal mírný úsměv. Ovšem stejně tak rychle, jak se objevil, mě vzápětí opouští. Orosuje se mi čelo, křeče v žaludku se hlásí o slovo, i ruce jsou neklidné. Teď mi dochází, že i když jsem si vymodlil dar z nebes, podepsanou hokejku slavného hráče, pořád je to jen normální dřevěná hůl. Když neumím hrát, proč by mi měla pomoci? Ale já věřím. Přece by mi ji neseslal jen tak, pro nic za nic. Ta hokejka prostě musí mít nějakou zázračnou moc. Osušuji si čelo ručníkem a snažím se na své pochybnosti, pokud možno co nejdříve, zapomenout. „Dobrá hoši, jdeme na led!” svolává nás trenér do centra běsnícího dění. Čapám po hokejce a společně se svými spoluhráči vykračuji na led.



Střídačka, zatracená střídačka!” nadávám na všechny strany a jen doufám, že mě trenér vyslyší. Kdykoli předtím bych se modlil, abych tu zůstal, ale teď mě na led cosi přitahuje, něco magického, zázračného. „Střídání! Pavle, běž hrát!” zvolává trenér mnou dlouho očekávaná slůvka a pokyvuje hlavou mým směrem. „Tak, teď se ukáže, jak velkého daru se mi dostalo!” zabrblám si v duchu pichlavou poznámku. Nikdy dříve jsem na led nevletěl tak odhodlaně, jako právě dnes. Jakmile si to přifrčím k vhazovacímu kruhu, něco se začne dít. Do celého těla, jako kdyby mi proudila nekonečná energie. Cítím, jak mi sílí paže, jak mohutní. Nohy jsou lehčí, hbitější a obratnější. Má mírně bojácná tvář se proměňuje na statečnou a ničím neohroženou. Úžasný pocit na úžasném místě. Vzápětí je kotouč spuštěn k zemi, hra pokračuje. Puku se zmocňuje soupeřův útočník, který se tryskem přibližuje k mému brankáři. Bleskurychle jsem mu v patách a před jeho zakončením ho oberu o kotouč šikovnou kličkou. „Teď zase já!” ušklíbnu se na obehraného soupeře. Levá noha střídá pravou, a než se naději, už jsem v útočném pásmu. Spoluhráči bráněni, nahrávka nemožná. Dlouho neváhám a zkouším rozjet akci sám. Činnost, ke které bych se ještě nedávno nedokázal odhodlat, mi nyní přijde naprosto jednoduchá. Přede mnou je soupeřův brankář strážený pouze jedním hráčem, ideální situace. Dvakrát tak větší obránce než já, se odhodlaně rozjíždí do mě vrazit. Už se ale nebojím. Jsem sice malý, ale konečně šikovný. Puk mu prohodím mezi jeho nohama, provedu otočku kolem jeho levé části těla a záhy je ten hromotluk za mnou. Marně mě stíhá, jedu si na nechráněného brankáře. Jen on a já. Teď je ta vhodná chvíle. Napřáhnu, trefím kotouč tak silně, až se mi hokejka prohne. S napětím sleduji svoji skvělou střelu s mírnou rotací, ale brankář ji chytá do lapačky. Velká škoda, nicméně začínám chápat, že takhle to půjde. Netrvá dlouho a rozjíždíme další akci. Chyba soupeře nás dostala do breaku. Napravo já, vlevo a ve středu spoluhráči. Centr držící puk se rozhoduje, komu přihraje. Mírným poklepáním o led si říkám o přihrávku, dostávám ji a upaluji vpřed. Centr začíná únavou odpadat a útok nyní závisí na pravém a levém křídle. Na mě a na kapitánovi. Dojíždím těsně před brankáře, který si vyjíždí přímo proti mně a levou stranu své svatyně nechává naprosto nechráněnou. Využívám situace, posílám rychlou přihrávku směrem na kapitánovu hůl, který zasítí do takřka prázdné branky. „Gól!” raduje se celá naše střídačka, včetně hráčů na ledě. „Perfektní spolupráce, Pavle! Skvělý!” nemohu tomu uvěřit, můj kapitán se mnou promluvil jinak, než přitrouble utrousenou urážkou. Rozhlížím se po hledišti a oči mi spočinou na místě, kde sedí můj táta, který s radostným smíchem na tváři tleská a pokyvuje hlavou. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Není lepší pocit, než když na svých blízkých vidíte, jak moc jsou na vás pyšní. Já to dnes viděl na tátovi, o tom není nejmenších pochyb. Zápas končí, porazili jsme Olomouc. Tentokrát mě ale na tom vůbec nezáleží. Výhra nebo prohra, je mi to fuk. Důležité je, že má zázračná hokejka dokázala něco, o čem se mi doposud zatím jen snilo. Svoji mocí mě úspěšně začlenila mezi hráče, kteří jsou o hlavu až dvě větší, než jsem já sám.


Kopřivnice, Přerov, Uherské Hradiště, Břeclav, Šumperk, Znojmo a Karviná. Stateční soupeři, se kterými jsme se od vítězství nad Olomoucí ještě střetli. Náš tým si odnesl několik výher a pár proher. Celkem slušná vyhlídka. A co je hlavní, má forma nepolevuje, ba naopak. Výkonnostně rostu zápas od zápasu, výhru od výhry, gól od gólu. Získávám si obdiv spoluhráčů, i místních diváků. A má zázračná hokejka, božský dar a pomoc shůry, je vždy při mně, při každém mém úspěchu i nezdaru. Hraje za mě a pro mě. Před sebou mám jen poslední zápas v této sezóně. Souboj proti bojovným klukům z překrásného města plného historických tradic, z Prostějova. 


Sedím doma na posteli, zvedám nad hlavu svoji hokejku a upřeně ji pozoruji. „Za chvíli mi bude dvanáct let, co se stane, až vyrostu natolik, že budu potřebovat větší hůl?! Znovu se ze mě stane lempl, lidé zjistí, jaký jsem podvodník a nadosmrti zůstanu nickou! Zklamu rodiče a všechny, kteří jsou na mě pyšní!” nahlas zapřemýšlím nad svým osudem a snažím se těch myšlenek zbavit. Po chvilce se otočím na plakát s Jardou a na jazyk mi naskakují další nepříjemné otázky. „Jak to, že ty jsi stále skvělý hráč? Vždyť jsi také vyrostl, přestal tuto kladenskou hokejku používat, ale přesto se s tebe stal hokejový génius! V čem je háček, v čem je celé kouzlo té tvé hokejky?!” Sklopím oči a dostávám panický strach z budoucnosti. Čekal jsem, že mi tyto otázky přijdou na mysl, ale přicházejí moc brzy. „Až nastane ten čas, pomodlím se opět k bohu. Když mi mohl seslat jeho hokejku poprvé, proč by to nemohl udělat podruhé?!” uklidňuji sám sebe a momentálně si s tím přestávám lámat hlavu. Teď se chci soustředit na dnešní zápas proti Prostějovu. Když ten tým dokážeme porazit, první místo v tabulce je naše. Beru si do ruky svůj zázrak, políbím jeho čepel a jdu si balit hokejovou výstroj...


Postávám v šatně mezi lavicemi, rozhlížím se okolo sebe a kochám se krásou prostějovské haly. Nový Jičín je sice krásný stadion, ale zdejší šatny vypadají, jako kdyby z oka vypadly převlékárnám u školních tělocvičen. Zašmátrám v batohu a vyndávám si chrániče ramen, sedí perfektně, jako vždy. Následují chrániče nohou, nepohodlný, ale nesmírně důležitý suspenzor, upevňuji chránič krku a loktů, do úst si pevně usazuji chrániče zubů a obouvám čerstvě nabroušené brusle. Na řadu přichází můj dres, tradičně s číslem sedmnáct. Nakonec nasazuji helmu, přiklápím černé mřížkové hledí a z lavice zvedám svoji starou, ale zázrakem oplývající, hokejovou hůl. Nyní jsem zcela připraven nastoupit k finálové bitvě.


„Nazdar Pavle, ty jsi tu první?!” a hele, kamarád přišel. Konečně už také mám i jiné kamarády, než plakáty visící na stěnách.

„Nemohl jsem se dočkat!” odpovídám mu s natěšeným tónem v hlase a šatna se pomalu začíná zaplňovat ostatními kamarády z týmu.

„Tak makáme, makáme, převlékáme se!” popuzuje nás kapitán.


Vycházíme ze šatny, a čím blíže jsme ledové ploše, tím hlasitější se k nám line burácení a mlácení. Jakmile vjedeme na led, všude po stadionu se rozléhá zlostný pískot a řev. Jen malý hlouček, sedící až úplně nahoře, jsou naši věrní fanoušci, kteří nás povzbuzují. Rozbrusluji se projížděním podél mantinelu a zároveň pozoruji ostatní spoluhráče. Zahlédnu svého brankáře, jak si trénuje rozkleky a už jen při pohledu na něj mě bolí třísla. Do haly už také přijíždí rozhodčí a když ho diváci spatří, natěšením se ještě více rozkřičí. Dávají jasně najevo, že i pro ně je tento zápas důležitý.  


Písk!” ozývá se píšťalka, finálový zápas je zahájen. Šance se střídají na obou stranách, ale do gólových příležitostí se zatím nikdo nedostává. Stále 0:0 a nervozita na obou stranách propukla v plném proudu. Druhá třetina odstartovala a hned v první minutě se do útoku dostává Prostějov. Před naší brankou nastává chaos. Žádný z našich hráčů nestojí tam, kde by stát měl a soupeř toho využívá. V jednu chvíli si všimnu naší branky, která je nechráněná. Brankář je sražen na zem a je bezmocný. Skáču na led, jen kousek, malinký kousíček před branku. Po břiše k ní pomalu doklouzávám a ve chvíli, kdy je na ni vystřeleno, nadzvedávám svoji hokejku a kotouč na poslední chvíli vyrážím do bezpečí. Najednou mi cosi dopadne k nohám. „Kotouč to být nemůže, ten je přeci v rohu!” probleskne mi hlavou, jakmile uslyším onen tlumený dopad. Otáčím hlavu a má noční můra se stala skutečností. „Bože ne, teď ne!” zoufale zakřičím v momentě, kdy spatřím tu zkázu. Má čepel hole, která zachránila náš tým před gólem, nyní leží zlomená u mých nohou. Opatrně ji zvedám, a když ji vidím takto z blízka, rozbrečím se jako mimino. Je mi jedno, že mě všichni pozorují, stejně je to konec. Můj konec. Zvedám se z ledu a utíkám pryč z haly.


„Pavle, vezmi si jinou, proč brečíš?!” slyším za zády trenérovo volání, ale je mi to fuk, všechno je mi fuk.

„Nemůžu mít jinou hůl, nechápete to? Moje byla kouzelná, to ona za mě hrála!” odseknu naštvaně a utíkám pryč. Prostě kamkoli. Někam. 

„Co se stalo?! Proč mu nedáte jinou hokejku, sakral!?” křičí otec nechápavě na mého trenéra, zvedá se ze sedačky ve třetí řadě, protlačuje se až na střídačku a běží rozzlobeně za ním.

„Já mu jí dával, ale on nechtěl. Říkal něco o Bohu. Prý mu jeho hokejku dal Bůh, nebo co!” 

„Prokrista pána, on se vrátí, nebojte!” dodává můj otec a rozbíhá se za mnou.


Sedím v šatně za zavřenými dveřmi stočený do klubíčka. Ticho a klid. Přesně tohle právě potřebuji. Během okamžiku se rozrazí dveře od šatny a v nich stojí můj otec.


„Sakra Pavle, co to děláš?!” 

„Lhal jsem Vám, tati, všechny jsem Vás obelhával!” postesknu si a otřu slzu, kterou v zápětí nahradí další.

„O čem to mluvíš?!” 

„No, ta zlomená hokejka... byla kouzelná! Jednou večer jsem se modlil a druhý den ráno ji našel na zahradě! Seslal mi ji Bůh! To ona hrála za mě, já nic nedokázal!” 

„Ty blázínku!” odpovídá mi Taťka s úsměvem na tváři, pomalu vstupuje do místnosti, sedá si vedle na lavičku, obejme mě a zašeptá mi do ucha. „Ta hokejka neměla žádnou moc, nebyla od žádného Boha! Ten večer, co jsi mluvil ke svému plakátu, jsem stál za dveřmi a slyšel tě, jak se trápíš! Proto jsem druhý den ráno zašel do sportovních potřeb, koupil za pár stovek maketu Jágrovy hokejky, kterých jsou po celém světě tisíce, a schoval ji na zahradě s vědomím, že ji najdeš! Rozumíš?! Ta hokejka je normální šunt, obyčejná, žádné zázraky nedělá!”

„Ale já...ááá”  mírně zakoktám, protože nemohu uvěřit svým uším. Snažím se ze sebe vydat nějakou hlásku, až se mi to konečně zadaří. „Vždyť přece neumím hrát! Musela být kouzelná! Jak jinak bych to všechno dokázal?”

„Přemýšlej! Zkusil jsi někdy od té doby, co se ti do rukou dostala tato hokejka, vzít jinou, aby jsi mohl potvrdit, že ti to s jinými holemi skutečně nejde?!” zareaguje zcela pohotově.

„No, ééé...” začínám matně vzpomínat a tápat v paměti. „No ne, hrál jsem jen s ní!” 

„Tak vidíš! Ten skvělý hokej jsi předváděl ty, ne ta hokejka! Důvod, proč jsem ti ji schoval a nic neřekl, aby jsi byl překvapený, je prostý! Celý tvůj problém spočíval ve tvém nitru! Nevěřil jsi svým dovednostem, pochyboval sám o sobě, měl strach ze starších a silnějších kluků a byl z toho všeho příšerně traumatizovaný! Spoléhal jsem, že když na zahradě při tréninku najdeš maketu hokejky tvého oblíbeného hráče a uvěříš, že kdysi byla skutečně jeho, tak konečně získáš sebevědomí a světe div se, ono se to povedlo! Nikdy by mě ale nenapadlo, jak moc silně k té své hokejce přilneš! Měl jsi najít víru v sebe sama, ne začít věřit na kouzla. A nikoho jsi nezklamal, naopak! Jsem na tebe pyšnější, než kdykoli dříve!” ukončuje otec svůj dojemný proslov.

„Tatíí...” nevěřícně pokyvuji hlavou a naprosto vyčerpaný úžasným zjištěním se nakonec otáčím směrem k němu, chytám jeho ramena a také ho obejmu.

„Ty hlupáčku, ještě tu chvíli poseď, já se zatím vrátím na stadion! Budeme tě tam čekat, určitě zazáříš!” dokončí větu, políbí mě na čelo a odchází ze šatny, zatímco já zůstávám sedět, protože mi trvá ještě dlouho, než všechno, čemu jsem doposud věřil, odhodím jako kus starého hadru a přijmu skvělou realitu.



Vstávám z lavice, rozhlížím se okolo sebe a hledám nějakou hokejku. V rohu stěny se opírá jedna modrá, vyrobená z plastu. Beru ji do ruky, prohlížím si ji a zároveň kroutím hlavou nad tím, jaký naivní hlupák jsem byl. Vycházím ze šatny, pyšně vztyčím hlavu a zamířím si to zpátky na ledovou plochu. Cestou procházím podél úzké uličky a nikam nespěchám. Ani nechci. Usmívám se a užívám si svojí svobodu. Už nejsem v zajetí své hokejky, nyní jsem svým pánem. V myšlenkách zapátrám po vzpomínce na pachuť bolesti, která mi ještě donedávna svírala žaludek, i na panický strach z toho, co na hřišti pokazím a dnes už snad zcela definitivně můžu říci, že doby „Ploužícího se lempla” a naivního hlupáka jsou nenávratně pryč. Přede mnou se začíná objevovat nová cesta. Sice nemám nejmenší tušení, o jaké radosti a strasti při své dlouhé pouti zakopnu, stejně tak nevím, jak ji v budoucnu zhodnotím, až se jednou ohlédnu zpět, nicméně, jak pravil táta, cokoli co v životě vytvářím a činím, ovlivňuje jen má víra v sebe sama a nikdo jiný, žádné zázraky ani žádná kouzla. Můj opravdový život se začíná rýsovat právě tady a právě teď.




Děkuji všem, kteří si příběh přečetli.

Další články z této sekce...

ANKETA

Jak nazývali hlavní dětskou postavu ve filmu, na který jsem vzpomínal během zápasu?

Celkem: 125 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

Tento blog je věnován mé tvorbě různých povídek.
* Založen: 21.1.2009 0:21:19
* BlogRank: 1,19
* Přístupů: 19 921
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist