Hokejko má zázračná

Hokejko má zázračná

Obdivuji fenomenálního ostrostřelce Jaromíra Jágra a netoužím po ničem jiném, než hrát a vyhrávat jako on. Je ale vůbec možné, abych se já, jedenáctiletý otloukánek Pavlík, dokázal přiblížit svému snu a zvítězit nejen nad nepřátelským prostředím, ale i sám nad sebou?

Už je to tady znovu! Proč se mi to vrací? Ruce se mi třesou, břicho mě bolí, jako kdybych spolykal kupu ostrého kamenní, a mé nohy jsou strašně těžké, přibité. Nerozumím tomu, proč se mi to děje? Podívám se na o hlavu větší kluky, sedící vedle mě na střídačce, kteří jsou v naprostém klidu. Sice jim od pusy při vydechování vychází teplý obláček, ale smějí se, povídají si, nic jim nechybí.  Odvracím od nich svůj zrak a rozhlížím se po poloprázdné novojičínské hale. Pozoruji několik osob sledujících dění na ledové ploše, ovšem ani oni se netřesou. Nechápu to! Snažím se na všechnu bolest tady zapomenout, zavírám oči a nechávám volný průchod svým myšlenkám. Vida, funguje to! V mé hlavě se nyní potuluje vzpomínka na jeden film. Už sice nevím, jak se jmenoval, ale byl velice zábavný a dojemný. Počkat, vzpomínám si! Odehrávalo se to o Vánocích a nějaký malý chlapec bránil svůj dům před lupiči. Vybavuji si i velice procítěnou hudbu, která diváky během filmu doprovázela. „Prásk!” Najednou mě vyleká jakýsi burácející zvuk. Škubnu celým svým tělem a vzápětí se mé myšlenky rozplývají do ztracena. Celý roztřesený vykulím oči, před sebou spatřím kymácející se mantinel a na kluzišti pod ním dva ležící kluky. „Zatraceně, přece si tu nebudeme likvidovat hráče, je to jenom přátelák, kruci!” Otočím se směrem ke svému trenérovi, který si zrovna vyměňuje názory se dvěma pány na soupeřově střídačce. „Bože, já chci odsud pryč!” Probleskne mi hlavou marné přání a snažím se alespoň nalézt zpět své ztracené vzpomínky. Náhle se z úst trenéra ozývá to nejděsivější slovo. „Dělej Pavle, jdeš na led!” „Já?! Ale... Ale!” „Co zase máš?! Prostě jdi!” Dodává kouč a zamračeným pohledem mě pozoruje. Pomalu se zvedám ze střídačky, stěží zvedám nohy a bolest v žaludku zesiluje. Jakmile se má pravá noha, a poté i levá, dotkne ledu, teprve v tu chvíli si uvědomuji vážnost celé situace, protože nastává čas, kterému já říkám „Ploužící se lempl!”

Pomalu přijíždím ke svým spoluhráčům, kteří jsou připraveni na vhazování, rozhodčí mírně natahuje ruku před sebe a v mžiku pouští kotouč na led. Prodloužení za stavu 3:3 pokračuje. Puku se zmocňuje jeden z našich a míří si to vstříc k soupeřově brance. „Bože, ať to tam dá, já už tu nechci být! Ať je konec!” Hlavou se mi prohnala další z řady mých modliteb, které zůstávají nevyslyšeny. Dobrusluji své spoluhráče, kteří statečně bojují v útočném pásmu a tradičně, jako vždy, hájím pozici pravého křídla. Nastává chaos. Kotouč začíná poskakovat po ledové ploše a v jednom okamžiku si to kutálí přímo ke mně. „Sakra!” V tuto chvíli mi je jasné, že opět vyhořím. Stojím u modré čáry, tedy přesně tam, kde by křídlo nemělo být, pevně oběma rukama svírám svoji hokejovou hůl a čekám. Puk se neúprosně blíží a já si v hlavě přemítám, co s ním asi udělám. Napadne mě jediná a nejlehčí možnost. Nikam s ním nepojedu, nikomu nebudu riskovat přihrávku, prostě ho vystřelím, on přeci někam doletí, snad. Po obličeji mi stéká pot, stisk rukou začíná povolovat, ale já to přeci dokážu, umím hrát. Napřahuji se, zavírám oči a vypálím. Hokejka udeří a zaskřípe o led. „Ty idiote!” Ozývá se vražedný výkřik z úst spoluhráčů. Otevírám oči a teprve teď mi dochází, co jsem zase vyvedl. Sice jsem hokejkou máchl v onen pravý čas, i o led se otřela, jenomže puku se ani nedotkla. Teď už jen všichni s napětím sledujeme, jak se kotouče za našimi zády zmocňuje soupeř. Chudák brankář. Tři kluci si to horlivě našlapují k jeho svatyni. „Hurá, gól! Vyhráli jsme!” Křičí soupeř, poloprázdná hala mírně zaburácí a všechny účastníky tohoto napínavého duelu naplňují emoce. U některých jsou emoce projevovány radostí a úlevou, u těch ostatních, kam patřím i já, smutkem, zklamáním a zlobou. „Kluci mě zabijou” První myšlenka, která mi od začátku dnešního zápasu probleskla hlavou, co byla skutečně na místě.

Ledová plocha, včetně hlediště, se pomalu vylidňuje a já ji zklamaný opouštím jako poslední. Cesta do šatny trvá necelou minutu, ale já se ji snažím pořádně natáhnout. Je mi jasné, co bude následovat. Ostatně jako vždy. Nadávky, urážky, posměch. Sice to znám, žádné překvapení se tedy konat nebude, ale i přesto se mi tam nechce. V břiše mě začne něco příšerně bodat. Je mi neuvěřitelně zle, div se neskácím k zemi, jak moc to bolí. Malou chvíli tam sedím v křečích, dokud se bolest nestane snesitelnou. Trvá to, ale bolest utichá. Čím jsem blíže šatny našeho týmu, tím jasněji slyším posměšky na moji osobu. „Hele, už je tady, debílek!” Vykřikne na mě kapitán mužstva, jakmile se objevím ve dveřích. Pořád mi něco povídá, nejen on, už i ostatní. Snažím se je nevnímat, je to těžké, ale daří se. Sedím tiše na lavičce ve svém koutku. Chci odsud pryč, dolů před halu, kde na mě čekají máma s tátou. Snažím se rychle převléknout a mezitím zaslechnu další urážky, které mi už hlava nedokáže ignorovat. „Podívejte se na něj, na skrčka. Nejen, že je mrňavej, je i strašně vychrtlej!” Bylo úplně jedno, kdo to zvolal, jediné co mi vadí, jsou výbuchy smíchu, linoucí se po celé místnosti. Krčím se v koutě, snažím se rychle obléci triko, ale jsem hrozně ztuhlý, nejde to. I když to trvá věčnost, čekám, než se šatna do poslední živé duše vyprázdní. Poslední kluk opouští místnost a práskl za sebou dveřmi, jako by tu nikdo nezůstal. Strach pozvolna opouští mé tělo, bolest břicha ustává, je klid. Zvedám se z lavičky, svlékám ze sebe veškeré prádlo a jdu z mého těla smýt všechnu hořkost dnešního dne. Teď už můžu, žádné posměšky, jak moc jsem jiný, neuslyším. Jsem tu sám.

Osvěžený a šťastný vycházím z hokejové haly, cítím se úplně volný, jakoby vyměněný, svobodný. Odpolední pražící slunce ozařuje rozpálené dlaždice pokrývající zemi pode mnou a oslňující záře se mi od nich odráží do očí. To oslepující světlo je velmi nepříjemné, ale jsem za něho rád. Pomohlo mi uvědomit si, že mě od příštího zápasu dělí ta nejdelší možná doba. „Pavle, tady jsme!” Volá a mává mi maminka od našeho auta. Když se dostatečně přiblížím k vozu, zpozoruji tátu, jak tiše sedí za volantem a upřeně hledí před sebe. Možná jsem ho zklamal, ale pokud ano, právem. „Já se vlastně vůbec nedivím, že mi spoluhráči nadávají. Jsem lempl a nemám na hokeji co pohledávat. Jen každému vše zkazím!” Povzdechnu si. Pomalu a s tichou bázní usedám na zadní sedadlo a z očí mi začínají vytékat první slzy. „Nic si z toho nedělej, Pavle! Ty přeci umíš hrát hokej, jen se musíš přestat bát o hlavu větších kluků! A nebreč!” Promlouvá ke mně můj táta, který odvrací svůj upřený zrak do zadní karoserie auta. Otírám si mokrou tvář od stékajících slz a v obličeji se mi snad dnes vůbec poprvé objevuje alespoň mírný úsměv. Díky otcovým slovům jsem hokej přestal nenávidět. Vzpomněl jsem si na spoustu hezkého, co se mi na tomto sportu vždycky líbilo. Auto startuje a mé myšlenky se nyní začínají upínat k domovu, k místu, kde jsou na stěnách nalepení moji sportovní hrdinové a jediní přátelé.

„Vstávej, už jsme doma!” Probouzí mě matka laskavými slovy. Zvedám své natažené tělo, ležící přes všechny zadní sedačky, otírám si ospalky z očí a celý propocený, ještě mírně ospalý, vycházím z rozpáleného auta. Mým jediným cílem a přáním po zbytek dnešního dne, je zavřít se ve svém pokoji, začít si vychutnávat klid, pohodu a nechat se zasněně unášet svými hokejovými génii. Vybíhám po schodech do svého pokoje, zavírám dveře a plácnu sebou na postel. Před sebou vidím plakát visícího Wayna Gretzkyho, který si obehrává nějakého hráče s číslem třiatřicet z Dallasu. Zkrátka obrovská a kvalitní fotka. Vedle na stěně se honosí obrázek s Mariem Lemieuxem, pittsburghským mágem a velikánem největšího kalibru. Zavírám oči a představuji si, jak s nimi hraji v jedné lajně, lidé z hlediště na mě volají mé jméno, obdivují moji hru, mé góly, mé učebnicové kličky. Po chvilce otevírám oči a otáčím se za sebe, kde visí ta úplně nejlepší fotka ze všech. Věčně usměvavý, dlouhovlasý, český ostrostřelec a nestárnoucí superstar Jaromír Jágr v dresu Washingtonu. Překrásná fotka, orámována pozlaceným dřevem. Právě tady doma si uvědomuji, jak nádherný je hokej, i přestože mi nejde a starší kluci se mi posmívají. Tihle inspirující sportovní umělci ve mně probouzejí neskomírající chuť a touhu u hokeje setrvat. Vzpomenu si, že mám v počítači postahovaná různá hokejová videa, včetně svých hrdinů visících po stěnách. Nadšeně se k němu rozebíhám a spouštím si video s Jaromírem a Mariem, kdy ještě společně oblékali dresy Tučňáků. Předvádějí excelentní parádičky, vstřelují výstavní góly, jednoduše paráda. Tohle umět, to je sen každého kluka, který miluje tuto hru. Náhle uslyším volat svoji matku. „Pavle, pojď se dolu najíst, je večeře!” Podívám se z okna, stmívá se. Zcela jsem ignoroval čas při zábavném sledování tohoto videa a jemu podobných. Večeři hltám, jako kdybych celý den nejedl. „Měla jsi to moc dobrý, maminko!” Chválím její delikatesu a vracím se zpět do svého pokoje. Sednu si na postel, zahledím se na nejmilejší orámovaný plakát a na okamžik zavřu oči. „Bože, proč neumím hrát hokej!? Já se snažím jako Jarda, na trénincích také dřu, i doma! S tátou střílíme do podomácky vyrobené branky, ale je mi to k ničemu! Všichni to neustále umí lépe, než já! Posmívají se mi! Skutečně tě prosím, pomoz mi nějak, jakkoli! Už nechci být ten otloukánek, který je strašně jiný a neustále sám! Chci být šťastný!” Otevírám oči, pohladím plakát a vzápětí zpozoruji, jak se pomalu a tiše zavírají dveře od mého pokoje. „Asi průvan!” Povzdechnu si s naprostým nezájmem, zavrtávám se do pelechu a nechávám si zdát o hezkých věcech na tomto světě, o hokeji.

Sluneční paprsky, procházející mým oknem, příjemně hladí mou rozespalou tvář. Dnešní den se probouzím s úsměvem na tváři. Sny dle mého gusta se dostavily, proč se tedy mračit? Sotva jsem se stačil pořádně probrat, už jsem se převlékal do roztrhaných kalhot a staré zašedlé mikiny. „Tati, jdu si ven zastřílet na branku!” „Ale jen chvíli, odpoledne máš zápas!” Odpovídá mi tatík v mírném spěchu. Otevírám sklep, ve kterém jsou v řadě za sebou vystaveny různé hokejky. „Sklep hokejek”, to je myslím si nejtrefnější název, protože je jich tam tolik, že se tam už nic jiného nevejde. Jednu z nich si vybírám, beru i puky a jdu se ven ztrapnit. Otevírám dvířka na zahradu, kde už čeká věčně připravená dřevěná branka. Je fajn, rozměry jako opravdová, jen je chatrná, dřevo má shnilé a stačí malá rána, aby se celá rozpadla. Ale tím se trápit nemusím. Já dám jen stěží velkou ránu, abych někdy něco rozbil. Jsem rád, že se vůbec do puku strefím. Připravený a mírně nervózní stojím před brankou. Jedna střela následuje druhou, katastrofa, vše letí mimo. Alespoň jsem strefil puk. Mírná radost se tedy dostavuje. Vystřeluji i zbývající. „Hurá!” Vykřiknu právě, když jeden z deseti skončí v síti. Alespoň nějaký úspěch. Při pomyšlení, že za pár okamžiků půjdu zase zkazit hokejový zápas a budu se cítit strašně mizerně, se mi rozklepávají kolena. „Já tam nechci!” Zoufale si zašeptám a raději, než abych se předčasně užíral, jdu najít své puky. Prolézám kopřivami i jinými otravnými křovisky. Nikde nic, ani jeden zatracený kotouč. Naštvaný a popálený se vymotávám z travin, odcházím ze zahrady a náhle mě něco doslova uchvátí. Nemůžu uvěřit svým očím, dokud to nespatřím z dostatečné blízkosti. Na zápraží leží stará dřevěná hokejka, která ale nepatří do mé sbírky. S nepopsatelným zaujetím ji beru do ruky. Je krásná. Stará, ale krásná. Čepel hole je ovázána bílou páskou, dřevo, ze kterého je vyrobena, vypadá na jasan, a co je nejzajímavější, délkou a zahnutím čepele perfektně vyhovuje mým požadavkům. „Co je tohle?!” Otáčím ji vzhůru nohama a najednou spatřím nějaký divně čitelný nápis, který je mi ovšem velice povědomý. Utíkám do svého pokoje, hledím na plakáty a málem to se mnou šlehne. Pusu mám otevřenou dokořán, hokejka mi vyklouzává z rukou, nemám slov. Stále tomu nemohu uvěřit. Ještě víc se přibližuji k onomu orámovanému plakátu, abych se ujistil. Je to skutečně tak. Nápis na hokejce je podpis. Podpis Jaromíra Jágra, dokonale identický s tím na plakátu. Začnu brouzdat po internetových stránkách a vyhledávám si HC Kladno. Klub, v němž Jaromír začínal a jednoho dne jistě i skončí. Stránka se načítá pomalu. Nedočkavě klepu nohama, až mi na obrazovku konečně naskočí to, co hledám. Když to uvidím, pusa se mi znovu překvapením otevře. Hokejka je přesně taková, s jakou Jaromír hrával v žákovské lize. „Pane Bože, to jsi byl ty! To ty jsi mi seslal jeho hokejku?!” Nevěřícně se upínám k Bohu a snad i doopravdy očekávám nějakou odpověď nebo znamení. I přesto, že mi žádná nepřichází, nemám nejmenších pochyb. Chci tomu věřit a věřím. Bůh mě vyslyšel a seslal mi „zbraň”.

Čas dnešního zápasu se neúprosně blíží, ale poprvé za dlouhou dobu z něho nemám strach. Sbírám ze země svoji vymodlenou hokejku, setřu z ní prach a běžím si zabalit hokejovou výstroj. „Dělej Pavle, už musíme vyrazit!” Huláká na mě táta od svého nablýskaného vozítka. Vše zabaleno, můžeme jet. Vycházím z bytu a o pravé rameno mám pyšně opřenou Jaromírovu hokejku. „Tak honem tati, ať už jsme tam!” Popoháním otce nedočkavým tónem v hlase. Během cesty si všimnu, jak mě táta v zrcátku neustále pozoruje a nedočkavě čekám na nějakou otázku, která se dříve či později jistě dostaví. „Co to máš za hokejku?! Nevybavuji si, že bych ji u tebe někdy předtím viděl?!” „Tu mi včera seslal B... Tu už mám dlouho, jen jsem ji nově omotal!” Opatrně odpovídám na otcovu otázku. Stejně by této skutečnosti neuvěřil, proč se o tom tedy vůbec zmiňovat? Novojičínský stadion je již na dohled a obvyklé bolesti břicha, které se mi v těchto místech pokaždé probouzely k životu, jsou zatím pohlcené kdesi hluboko ve mně. „Tak zlom vaz, budu na tebe koukat z druhé řady!” Povzbudivě mě poplácá po ramenou a naše cesty se na pár hodin rozdělují. Cesta do šaten našeho týmu pro mě není lehká. I když strach necítím, nemohu zapomenout na věčné ústrky a na škodolibé posměšky o tom jak moc jsem jiný. Spoluhráči jsem snad i považován za nějakého ufona ze vzdálené planety. Jakmile vstoupím do šatny, připadám si, že prožívám Déjá vu. Zraky přítomných hochů se na mě naštvaně dívají, šeptají si něco do uší a v ten moment mi je jasné, že jsem i tentokrát hlavním terčem jejich pubertálního vybíjení emocí. „Zase si nám přišel zkazit zápas, troubo?! Snad tě trenér nechá shnít na střídačce, póvle!” Kapitán mužstva frajersky promluvil. Opravdu příkladný vůdce. Všechny mančafty by si z něho měly vzít příklad. Snažím se nic si z toho nedělat a veškerá urážlivá slova pohltit, to přeci umím, dělal jsem to doposud, můžu v tom pokračovat. V následujícím momentě se mi do tváře vehnal mírný úsměv. „Jen počkejte, dnes po zápase uvidíte, kdo je lempl!” Ovšem stejně tak rychle, jak se mi objevil, mě vzápětí opouští. Orosuje se mi čelo, křeče v žaludku se hlásí o slovo, i ruce jsou neklidné. Teď mi dochází, že i když jsem si vymodlil dar z nebes, podepsanou hokejku slavného hráče, pořád je to jen hokejka. Když neumím hrát, proč by mi měla pomoci? Ale já věřím. Přece by mi ji neseslal jen tak, pro nic za nic. Ta hokejka musí mít nějakou zázračnou moc. Osušuji si čelo ručníkem a snažím se na své pochybnosti, pokud možno co nejdříve, zapomenout. „Dobrá hoši, jdeme na led!” Svolává nás trenér do centra běsnícího dění. Čapám po hokejce a společně se svými spoluhráči vykračuji na led. Už se nebojím, nemám důvod. K horšímu se jistě nic nezmění, to ani nejde.

„Střídačka, zatracená střídačka!” Naštvaný a zpocený nadávám na všechny strany a jen doufám, že mě trenér vyslyší. Kdykoli předtím bych se modlil, abych tu zůstal, ale teď mě na led cosi přitahuje, něco magického, zázračného. „Střídání! Pavle, běž hrát!” Trenér zvolává mnou dlouho očekávaná slůvka a pokyvuje hlavou mým směrem. „Tak, teď se ukáže, jak velkého daru se mi dostalo!” Zabrblám si v duchu pichlavou poznámku. Nikdy dříve jsem na led nevletěl tak odhodlaně, jako právě dnes. Jakmile si to přifrčím k vhazovacímu kruhu, něco se začne dít. Do celého těla, jako kdyby mi proudila nekonečná energie. Cítím, jak mi sílí paže, jak mohutní. Nohy jsou lehčí, hbitější a obratnější. Má mírně bojácná tvář se proměňuje na statečnou a ničím neohroženou. Úžasný pocit na úžasném místě. Vzápětí je kotouč spuštěn k zemi, hra pokračuje. Puku se zmocňuje soupeřův útočník, který se tryskem přibližuje k mému brankáři. Bleskurychle jsem mu v patách a před jeho zakončením ho oberu o kotouč šikovnou kličkou. „Teď zase já!” Ušklíbnu se na obehraného soupeře. Levá noha střídá pravou, a než se naději, už jsem v útočném pásmu. Spoluhráči bráněni, nahrávka nemožná. Dlouho neváhám a zkouším rozjet akci sám. Činnost, ke které bych se nikdy před tím nedokázal odhodlat. Přede mnou jen brankář strážený jedním hráčem, ideální situace. Dvakrát tak větší obránce než já, se odhodlaně rozjíždí do mě vrazit. Už se ale nebojím. Jsem sice malý, ale konečně šikovný. Puk mu prohodím mezi jeho nohami, provedu otočku kolem jeho levé části těla a záhy je ten hromotluk za mnou. Marně mě stíhá, jedu si na nechráněného brankáře. Jen on a já. Teď je ta vhodná chvíle. Napřáhnu, trefím kotouč tak silně, až se mi hokejka prohne. S napětím sleduji svoji skvělou střelu s mírnou rotací, ale brankář ji chytá do lapačky. Velká škoda, nicméně začínám chápat, že takhle to půjde. Netrvá dlouho a rozjíždíme další akci. Chyba soupeře nás dostala do breaku. Napravo já, vlevo a ve středu spoluhráči. Centr držící puk se rozhoduje, komu přihraje. Mírným poklepáním o led si říkám o přihrávku, dostávám ji a upaluji vpřed. Centr začíná únavou odpadat. Akce nyní závisí na pravém a levém křídle. Na mě a na kapitánovi. Dojíždím těsně před brankáře, který si vyjíždí přímo proti mně a levou stranu své svatyně nechává naprosto nechráněnou. Využívám situace, posílám rychlou přihrávku směrem na kapitánovu hůl, který zasítí do takřka prázdné branky. „Gól!” Raduje se celá naše střídačka, včetně hráčů na ledě. „Perfektní spolupráce, Pavle! Skvělý!” Nemohu tomu uvěřit, můj kapitán se mnou promluvil jinak, než přitroublou urážkou. Rozhlížím se po hledišti a oči mi spočinou na místě, kde sedí můj otec, který s radostným smíchem na tváři tleská a pokyvuje hlavou. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Není lepší pocit, než když na svých blízkých vidíte, jak moc jsou na vás pyšní. Já to viděl dnes na tátovi, o tom není nejmenších pochyb. Zápas končí, porazili jsme Olomouc. Tentokrát mě ale na tom vůbec nezáleží. Výhra nebo prohra, je mi to fuk. Důležité je, že má hokejka se mnou provedla něco, o čem se mi doposud zatím jen snilo. Úspěšně jsem se začlenil mezi hráče, kteří jsou o hlavu až dvě větší, než jsem já sám.

Kopřivnice, Přerov, Uherské Hradiště, Břeclav, Šumperk, Znojmo a Karviná. Stateční soupeři, se kterými jsme se od vítězství nad Olomoucí ještě střetli. Náš tým si odnesl několik výher a pár proher. Celkem slušná vyhlídka. Navíc má forma nepolevovala, ba naopak. Výkonnostně jsem rostl zápas od zápasu, výhrou od výhry, gól od gólu. Získával jsem si obdiv spoluhráčů, i místních diváků. A má zázračná hokejka, božský dar a pomoc shůry, byla vždy při mně, při každém mém úspěchu i nezdaru. Hrála za mě a pro mě. Nyní stojí před námi poslední zápas v této sezóně. Souboj proti bojovným klukům, z překrásného města plného historických tradic. Z Prostějova. 

„Za chvíli mi bude dvanáct let, co se stane, až vyrostu natolik, že budu potřebovat větší hůl?! Znovu se ze mě stane lempl, lidé zjistí, jaký jsem podvodník a nadosmrti zůstanu nickou! Zklamu rodiče a všechny, kteří jsou na mě pyšní!” Sedím doma na posteli, promlouvám ke svému zázraku a upřeně ho pozoruji. Po chvilce se otočím na plakát s Jardou a na jazyk mi naskakují otázky. „Jak to, že ty jsi stále skvělý hráč? Vždyť jsi také vyrostl, přestal tuto kladenskou hokejku používat, ale přesto se s tebe stal hokejový génius! V čem je háček, v čem je celé tvé kouzlo?!” Sklopím oči a dostávám panický strach z budoucnosti. Čekal jsem, že mi tyto otázky přijdou na mysl, ale přišly moc brzy. „Až nastane ten čas, pomodlím se opět k bohu. Když mi mohl seslat jeho hokejku poprvé, proč by to nemohl udělat podruhé?!” Vzápětí sám sebe uklidňuji a momentálně si s tím přestávám lámat hlavu. Teď se chci soustředit na dnešní poslední zápas proti Prostějovu. Když ten tým dokážeme porazit, první místo v tabulce je naše. Beru si do ruky svůj zázrak, políbím jeho čepel a jdu si balit hokejovou výstroj.

Postávám v šatně mezi lavicemi, rozhlížím se okolo sebe a kochám se krásou prostějovské haly. Nový Jičín je sice krásný stadion, ale tamější šatny vypadají, jako kdyby z oka vypadly převlékárnám u školních tělocvičen. „Nazdar Pavle, ty jsi tu první?!” A hele, kamarád přišel. Konečně už také mám i jiné kamarády, než plakáty visící na stěnách. „Nemohl jsem se dočkat!” Odpovídám mu s natěšeným tónem v hlase. Během chvíle přicházejí i ostatní kamarádi z týmu. „Tak makáme, makáme, převlékáme se!” Popuzuje nás kapitán. Zašmátrám v batohu a vyndávám si chrániče ramen, sedí perfektně, jako vždy. Následují chrániče nohou, nepohodlný, ale nesmírně důležitý suspenzor, upevňuji chránič krku a loktů, do úst si pevně usazuji chrániče zubů a obouvám čerstvě nabroušené brusle. Na řadu přichází můj dres, tradičně s číslem sedmnáct. Nakonec nasazuji helmu, přiklápím černé mřížkové hledí a z lavice zvedám svoji starou, ale zázrakem oplývající, hokejovou hůl. Nyní jsem zcela připraven nastoupit k finálové bitvě. Vycházíme ze šatny, a čím jsme blíže ledové ploše, tím jasnější se k nám line burácení a mlácení. Jakmile vjedeme na led, všude po stadionu se rozléhá zlostný pískot a řev. Jen malý hlouček, sedící až úplně nahoře, jsou naši věrní fanoušci, kteří nás doprovázejí po všech zápasech. „Písk!” Píšťalka zapískala, finálový zápas je zahájen. Šance se střídají na obou stranách, ale do gólových příležitostí se zatím nikdo nedostal. Stále 0:0 a nervozita na obou stranách propukla v plném proudu. Druhá třetina odstartovala a hned v první minutě se do útoku dostává Prostějov. Před naší brankou nastává chaos. Žádný z našich hráčů nestojí tam, kdy by stát měl a soupeř toho využívá. V jednu chvíli si všimnu naší branky, která je nechráněná. Brankář je sražen na zem a je bezmocný. Skáču na led kousek, jen malý kousíček před branku. Po břiše k ní pomalu doklouzávám a ve chvíli, kdy je na ni vystřeleno, nadzvedávám svoji hokejku a kotouč na poslední chvíli vyrážím do bezpečí. Najednou mi cosi dopadne k nohám. „Kotouč to být nemůže, ten je přeci v rohu!” Hlavou mi probleskne myšlenka, jakmile uslyším onen tlumený dopad. Otáčím hlavu a má noční můra se stala skutečností. „Bože ne, teď ne!” Má uražená čepel hole, která zachránila náš tým před gólem, nyní leží u mých nohou. Opatrně ji zvedám, a když ji vidím takto z blízka, rozbrečím se jako mimino. Je mi jedno, že mě všichni pozorují, stejně je to konec. Můj konec. Zvedám se z ledu a utíkám pryč z haly. „Pavle, vezmi si jinou, proč brečíš?!” Slyším za zády trenérovo volání, ale je mi to fuk, všechno je mi fuk. „Nemůžu mít jinou hůl, nechápete to? Moje byla kouzelná, seslal mi ji Bůh, to ona za mě hrála!” Naštvaně odseknu a utíkám pryč. Prostě kamkoli. Někam. Mezitím se můj otec nevěřícně zvedá ze sedačky ve třetí řadě, protlačuje se až za střídačku našeho mužstva a rozzlobeně křičí na trenéra. „Co se stalo?! Proč mu nedáte jinou hůl, sakral!?” „Já mu jí dával, ale on nechtěl. Říkal něco o Bohu. Prý mu jeho hůl dal Bůh, nebo co!” „Prokrista pána, on se vrátí, nebojte” Dodává můj otec a běží přímo za mnou.

Sedím v šatně za zavřenými dveřmi stočený do klubíčka. Ticho a klid. Přesně tohle právě potřebuji. Během okamžiku se rozrazí dveře od šatny a v nich stojí můj otec. „Sakra Pavle, co to děláš!” „Lhal jsem Vám, tati, všechny jsem Vás obelhával!” „O čem to mluvíš?!” „No ta zlomená hokejka byla kouzelná! Jednou večer jsem se modlil a druhý den ráno ji našel na zahradě! Seslal mi ji Bůh! To ona hrála za mě, já nic nedokázal!” Táta pomalu vstupuje do místnosti, sedá si vedle na lavičku, obejme mě a zašeptá mi do ucha. „Ty blázínku, ta hokejka neměla žádnou moc, nebyla od žádného Boha! Ten večer, co jsi se modlil, jsem stál za dveřmi a slyšel tě, jak se trápíš! Proto jsem druhý den ráno zašel do sportovních potřeb, koupil za pár stovek maketu Jágrovy hokejky, kterých jsou po celém světě tisíce, a schoval ji na zahradě s vědomím, že ji najdeš! Rozumíš?! Ta hokejka je normální šunt, obyčejná, žádné zázraky nedělá!” V tu chvíli nemohu uvěřit svým uším. Snažím se ze sebe vydat nějakou hlásku, až se mi to po mírném zakoktání zadaří. „Ale já... Vždyť přece neumím hrát! Musela být kouzelná! Jak jinak bych to všechno dokázal” „Přemýšlej! Zkusil jsi někdy od té doby, co se ti do rukou dostala tato hokejka, vzít jinou, abys mi mohl říci, že ti to s jinými holemi skutečně nejde?!” Začínám matně vzpomínat a tápat v paměti. „No ne, hrál jsem jen s ní!” „Tak vidíš! Důvod, proč jsem ti tam tu hokejku nastrčil a nic ti neřekl, byl prostý! Celý tvůj problém spočíval v tobě! Nevěřil jsi svým dovednostem, pochyboval sám o sobě, měl strach ze starších a silnějších kluků a hrozně ses uzavřel! Spoléhal jsem, že když ti koupím maketu hokejky tvého oblíbeného hráče a ty uvěříš, že byla tebou vymodlená, začneš si konečně věřit a světe div se, ono se to povedlo! Ale nikdy mě nenapadlo, jak moc urputně ke své slepé víře přilneš! A nikoho jsi nezklamal, naopak! Jsem na tebe pyšnější, než kdykoli dříve!” Ukončuje otec svůj dojemný proslov. Nevěřícně pokyvuji hlavou, ale nakonec se otáčím směrem k němu, chytám jeho ramena a také ho obejmu. „Ty hlupáčku, ještě tu chvíli poseď, já se zatím vrátím na stadion! Budeme tě tam čekat, určitě zazáříš!” Dokončí větu, políbí mě na čelo a odchází. Trvá mi ještě dlouho, než všechno, čemu jsem doposud věřil, odhodím jako kus starého hadru a přijmu skvělou realitu.

Vstávám z lavice, rozhlížím se okolo sebe a hledám nějakou hokejku. V rohu stěny se opírá jedna modrá, vyrobená z plastu. Beru ji do ruky, prohlížím si ji a zároveň kroutím hlavou nad tím, jaký naivní hlupák jsem byl. Vycházím ze šatny, pyšně vztyčím hlavu a zamířím si to zpátky na ledovou plochu. Cestou procházím podél úzké uličky a nikam nespěchám. Ani nechci. Usmívám se a užívám si svojí svobodu. Už nejsem v zajetí své hokejky, nyní jsem svým pánem. V myšlenkách zapátrám po vzpomínce na pachuť bolesti, která mi ještě donedávna svírala žaludek, i na panický strach z toho, co na hřišti pokazím a dnes už snad můžu zcela definitivně říci, že doby „Ploužícího se lempla” jsou nenávratně pryč. Přede mnou se začíná otevírat nová cesta. Sice nemám nejmenší tušení, o jaké radosti a strasti při své dlouhé pouti zakopnu, nicméně jak pravil táta, cokoli, co v životě vytvářím a činím, ovlivňuje jen má víra v sebe sama a nikdo jiný, žádné zázraky ani žádná kouzla. Nevím, jak v budoucnu pojmenuji následující kapitoly svého života, jestli je vůbec pojmenuji, ale vše nové a dobré, do následujících zítřků, se mi začíná rýsovat právě tady a právě teď.

Děkuji všem, kteří si příběh přečetli.