Gladiátor

Slunce pražící do zátylku. Všude jen písek. Hluk z tribun. Takhle nějak si představuji peklo. Představuji? Možná to není jen má fantazie, možná tam už skutečně jsem. Konečně mne někdo porazil a zabil. Možná ne.

„Vstaň a bojuj!“

Co to sakra je? Kdo na mě řve?  A není to vlastně jedno? Bylo by tak jednoduché lehnout si tady do prachu, nechat na sebe svítit slunce  a čekat. Čekat až umřu nebo až mi někdo řekne, že už jsem mrtvý. Všechno je lepší než se dál bít.

„Vstaň a bojuj!“

Už to slyším zase. Zvedám hlavu a pomalu se rozhlížím. Kus napravo leží meč. Můj meč, který mi nespočetněkrát zachránil život, a který jsem stejnou měrou proklel, jako mu děkoval.

„Vstaň! Nebo tě zabiju v kleče jako otroka!“

Natahuji se pro zbraň a zároveň pátrám po protivníkovi. Je asi šest sedm kroků ode mne. Zdraví publikum. Ví, že z mojí strany mu nic nehrozí. Teď se zase otáčí. Řve jako pominutý. Vyhrožuje a nadává mi. Ať si poslouží. Vždyť má v podstatě pravdu. Ano, jsem zbabělec. Zbabělec, který nechce umřít a zároveň je to jeho největší přání. Ano, nemám žádnou čest, protože jsem gladiátor. Gladiátoři nemají právo na něco takového. Ani já ho nemám. Mám právo jen na to, co mi přiřkne písek arény.

Obemykám prsty kolem jílce. Snad už naposled.

Vrhám se vpřed. Soupeř je trochu překvapený, ale ne zase tak moc, aby nezareagoval. Mojí ráně natavuje štít. Stejně tak druhé a třetí.

Tohle nemá smysl. Rychle se stahuji mimo jeho dosah a vyčkávám. Útok na sebe nenechal dlouho čekat. Soupeř vyrazil, stále se chráníc, vpřed. Několikrát po mně úsporně bodá, ale stejně jako já se míjí účinkem.

Začínám kolem něj kroužit. Chci ho donutit k další akci. Slunce stále nemilosrdně svítí a rozpaluje písek pod našima nohama. Diváci řvou, konečně se jim dostává pořádného zápasu. Tohle chtěli vidět. Jak se zlomený muž znovu vrátí do boje.

Všechno tohle vnímám pouze okrajově. Soustředím se na protivníka. Na jeho oči. Tělem i mečem může klamat, očima ne.

Teď. Vyráží vpřed za vzteklého ryku, zbraň napřaženou k mohutnému seku. A nerozumně odkrytý. Už je u mne. Uhýbám ráně, mám trochu špatný odhad, vrážím do něj ramenem. Zavrávorá. A já sekám. Meč maluje dlouho ránu na boku. Soupeř padá.

Aréna propuká v jásot. Zase mi Fortuna přála.

Chci zvednout meč na pozdrav, ale místo toho se mi podlamují nohy. Tělo mne neposlouchá. Na noze cítím teplo. Mám na ní krev. A z břicha se mi jí řine víc a víc. Takže nejen já zasáhl. Konečně.

Padám na zem. Písek, který prve pálil, teď příjemně hřeje. Slunce bledne a přichází noc. Měsíc osvěcuje schody. Na nich stojí jakási postava v bílo-černé tunice. V ruce drží zapálenou pochodeň.

Jsem u konce. Anebo zase na začátku…