downerovy POSTŘEHY LX.

Ó pane náš, jenž nejsi...

   Veřejně si rozčtvrtil moji špinavou duši. Poručil si temnotě zla, aby ejakulovala v neskonalé dobro! A za to ti mám být nyní vděčný?

   Zničil si to, co ve mně hnilo celá léta! Ukradl si mi nádor prašivosti. Uhasil touhu kojit společnost zkaženou krví. Ubodal si mé zvrácené myšlenky...

   Vytrhl si mi trn z paty, který mi dodával odvahu jít dál. Rozsvítil si v mé šerem prostoupené mysli, abych zpatřil sám sebe odporného sobě i celému okolí. Řvu nefyzickou bolestí jako pavián kdesi ve větvích a stejně tak jako on, i já někde nad zemským povrchem se ocitám...

   Dohnal si mne na pokraj smutku, abych se mohl tupě smát. Odjakživa si mne pouze podezříval, když všichni dávno věděli, že já jsem viníkem. Jedinkrát si mne nepochválil za každé vstřícné zlo.

   Však nikdy nebudu dobrým tvým služebníkem. Budu jen zaprášenou rohožkou u tvých dveří. Olížu prach z tvých podrážek a podrážek tvých zdvořilých hostů, těch nesčetných dam, které se u tebe střídají. Nechám do sebe vrývat jejich podpatky za každý svůj těžký hřích, abych pykal v nesmyslných mukách očištění se v nejlacinějším chemickém prostředku.

   Zlo nepřichází na náš svět z žádného pekla, zlý démoni neexistují, jako neexistuje věčnost. Je to daleko prostčí. Zlo přichází na tento svět skrze lidstvo samotné. Dere se skrze nenasytné díry, stejně jako mrtví vstávají z hrobů...

   Čím ti ještě jsem? Jsem laciná hra, co tě omrzí při první partii. Jsem dlouhá chvíle ve tvém krátkém životě. Jsem sousto, které ti zhořkne na jazyku. Jsem efektním nánosem slovních hříček, které kulminují jako stoletá povodeň, aby zanechaly černočerné bahno čpějící tlejícím citem... Jsem mysteriózní postavou tvé ložnice, aniž bych kdykoliv vstoupil. Jsem nalezenou mincí pro štěstí, kterou vhodíš do automatu a prohraješ v okamžiku vše, co jsi měl již dřív. Je čas prohrát poslední hru...

   Váš downer666 (toho času mi nedocházejí souvislosti) a buďte stále ve střehu!