Dostižen osudem

Tak, je to tady. Chvíle, která si přijde pro každého z nás. Pro někoho dříve, pro někoho později. Svým vlastním přičiněním či nikoli. Záleží jen na osudu, jak si s námi pohraje. Co je to vlastně osud? Dá se ovlivnit? Nebo jsme jen herci, kteří stojí na jevišti Světa a hrají své role tak, jak je to napsáno ve scénáři nesmazatelným inkoustem? Nebo jsme my všichni strůjci svého štěstí? Ptát se na tyto otázky je jako házet hrách na zeď - bezúčelné a hlavně bez odpovědí. Ptám se na něco, na co nikdo z nás nezná odpověď ani znát nebude, to je jisté.

Hlavou se mi v tuto chvíli víří spousta myšlenek, spousta emocí prostupuje mnou. Jsou nezadržitelné jako divoký horský potok tekoucí pustinou, tekoucí zemí nikoho.

V tuto těžkou hodinu, kdy se ponořuji do šedivého oblaku minulosti, mám svázané paže a jsem přinucen proti své vůli přemýšlet o svém životě. Je tu velká zima. Při každém výdechu se mi z úst valí hustý šedivý dým, který dává znát, že jsem tu pořád, ještě žiji. 

Jsem tedy přinucen vrátit se na začátek svého bytí a přemýšlet. Chtěl bych prožít znovu nádherné chvíle, které se mi vryly do paměti, ale na povrch se derou jen ty šedivé a bolestné, které i přesto začínají tak nádherně. Moje myšlenky se zastavily u té jediné. U té, která dokázala prolomit tu tvrdou, neopracovanou kůru mé duše, rozehřát mé srdce a nahlédnou do mého nitra tak, jak to nikdy žádná jiná nedokázala.

Vzpomínám na naše první nevinná slůvka, na naše první záchvěvy touhy. Když jsem ji poprvé spatřil, ucítil jsem uvnitř svého břicha, zvláštní – do té doby nepoznaný – pocit. Jako by stovky malinkých motýlků rozletěly do všech stran, třepetaly svými nádherně zbarvenými křídly a já je nemohl chytit. Očka sítí byla příliš velká a motýlci příliš obratní, nechtěly se uklidnit. Přišel jsem k ní, její pohled byl hluboký a tak překrásný. Nechtěl jsem od něj odtrhnout svůj zrak.

Seděli jsme vedle sebe, pozorovali nádherný západ slunce. Seděli jsme tak dlouho, dokud nás nepřikryla černá deka, která byla zdobena miliony a miliony malinkých drahokamů, které se nádherně leskly. Překrásná letní noc.

Její dotek byl elektrizující a zároveň nádherně hřejivý. Teplo mi projelo celým tělem a já nechtěl, aby tato chvíle někdy skončila. Tuto noc byl zažehnut plamen svíce naší lásky, svítil tak silně, že se tomu až nechtělo věřit.

Každý den s ní byl ztělesněným snem, ze kterého jsem se neprobouzel. Bylo to jako nádherné křupnutí čerstvé housky, když se do ní zakrojí nůž. Byl to ten nejkrásněji namalovaný hrníček, který stojí u babičky na poličce.

Večer, když jsme se přitulili, objala mě, dala mi něžný polibek na krk. V tu chvíli mě zamrazilo. Nebylo to nepříjemné zamrazení, ale to, které vám říká: „Ano, takhle to má být a vždycky bude.“ Byl jsem šťastný, mé city k ní byly hluboké jako nekonečný příkop zalitý samou něhou a láskou.

Léta plynula a ona mě dělala tím nejšťastnějším člověkem, který kdy chodil po naší matičce Zemi.

Měla zvláštní neopakovatelnou jikru. Jako když svítí jasně hvězda na nebi a ty víš, že k ní můžeš poslat jakýkoliv svůj problém, trápení, nejtajnější přání a ona jej vyslechne a nechá si jej pro sebe. Já jí otevřel svoje srdce, vděčný jsem byl za to, že mi otevřela svoje a dovolila mi naslouchat, utírat slzičky, když mi svěřovala svá trápení.

Čím hoří svíčka jasněji, tím dříve uhasne. Nevěřil jsem a ani jsem nechtěl věřit této větě. Byla pro mě prázdná. Byla…

Postupem času plamínek ale uhasínal, něco bylo špatně. Snažil jsem se hledat chybu, nikde jsem ale nic nenalezl. Byl jsem snad slepý a hluchý? Nádherná, voňavá louka, plná slunce se rázem začala přeměňovat na temný kraj, plný ztrouchnivělých polámaných stromů. Pukliny v zemi braly odvahu pokračovat v pouti dál. Nevěděl jsem, jak to zastavit. Nevěděl jsem, zda je vůbec v mých silách zápasit s touto proměnou. Byla nezadržitelná a postupně se rozlézala jako mor ničící všechno krásné a zanechávající jen bídu a beznaděj.

Upřímnost se začala vypařovat a já nevěděl, jak pokračovat. Začala se mi odcizovat. Byl jsem z ničeho nic cizincem v cizí zemi. Přestávala ke mně cítit tu vášeň, kterou mi dokazovala den co den, tu touhu po společné budoucnosti. Cesta zdála se býti zaváta čerstvým sněhem a nemohli jsme najít společné šlépěje.

A potom, jednoho zimního dne, přišlo to, co bylo neodvratitelné. Z jejích úst jsem poprvé slyšel slova, která mi zničila svět, zbourala všechnu naději na lepší zítřky: „Je konec.“ Řekla opravdu konec? Nezkreslil pouze ledový lednový vítr její hlas? Neříkala něco jiného? Co si to nalhávám. Její láska ke mně byla ztracená. Utřela mi slzu – „uvidíš, že jednou zapomeneš…“

Hluboká rána byla zasazena do mého srdce. Tato těžká slova projela jako ledová čepel až moc dobře nabroušená a neomylně našla svůj cíl. Její tvář se stala skálou, kterou se snažily zjemnit malinké potůčky slz. Otočila se zády a odešla. Hleděl jsem na ni. Nechápal jsem. Nemohl jsem to pochopit. Pořád k ní cítím tu lásku, stále ji miluji, ale nač je mi to, když moje srdce je nyní zjizveno a každá vzpomínka na ni ránu otevírá a vsypává do ní sůl.

Vzpomínky na naše chvíle křičeli v mé hlavě a já je nedokázal utišit. Byly to beztvaré ohyzdné stvůry sápající se výš a výš, které mi způsobovaly nepopsatelnou bolest. Stále na sebe upozorňovali. Snažil jsem se je uzavřít do nejhlubších míst ve své duši, ale jejich seschlé pařáty byly příliš dlouhé.

Nic nepomáhalo. Pokusil jsem se je vykřičet do celého světa, zbavit se jich, konečně je zabít. Při každém pokusu jsem ale byl znovu a znovu sražen na kolena i těmi nejbližšími, od kterých jsem to nejméně očekával.

Otevřel jsem jí všechny dveře, všechna vrátka k mé duši, k mému srdci. Avšak zapomněl jsem si ponechat otevřená ta zadní, kterými bych mohl utéct. Jako naříznutý trám jsem se potácel životem dál. Nežil jsem, pouze přežíval.

Snažil jsem se své břímě nenést sám. Svěřil jsem se svému příteli. Brzy jsem ale prozřel. On byl ten, který si nyní získal lásku mé drahé. Moje hrdost se odebrala na onen svět a já nikdy víc nedovolil nikomu nahlédnout skrze mě. Uzavřel jsem se a nyní byla má slupka nedobytná.

*

I přesto všechno nikdy nezapomenu na naše posezení lavičce, kde jsme si dokázali hodiny povídat. Nikdy nezapomenu na společné noci, kdy jsme se k sobě tiskli a já cítil bušení jejího srdíčka, její dech, její bezpečí. Nikdy nezapomenu na její krásný úsměv, při kterém vždycky jemně přivírala ta své nádherně modrá šibalská očka. Byla hluboká a čistá, jako ta nejkrásnější studánka. Nikdy nezapomenu na její dotek, její pohlazení a její hřejivé slovo. Nikdy nezapomenu...