Sex a láska ve hrách? Nedostatkové zboží!

Je tomu jen pár týdnů, co nejen do herních médií pronikla, chvíli se zdržela a pak se nenávratně ztratila zpráva o explicitní sexualitě hry Mass Effect. Jakási psycholožka si v americké celostátní televizi FOX News pustila za moderátorova pokyvování hlavou pusu na špacír o tom, jaký že se to v RPG od BioWare objevuje strašlivý digitální sex. Ve skutečnosti šlo jen o eskalaci nevinného vztahu, který se – pokud má hráč zájem – může vyvinout v intimnější objímání a něco rozpohybovaných obrázků, jež s velkou fantazií mohou připomínat sex. Když stačí takhle málo, aby se nejrůznější mravokárci do her pouštěli, pak se skutečně nelze divit, že se autoři zdráhají do her sex implementovat. S láskou je to ještě obtížnější, protože pocity nejde navodit čistou řemeslností. A hry – ať chceme či ne – jsou dnes z velké části právě podle několika mustrů kompilované projekty. Chtělo by to organištějčí strukturu – ale pojďme si celý problém rozebrat pěkně podrobně.
 

Neutichající diskuze o tom, zda jsou hry součástí kultury či snad rovnou umění, plní stránky internetových portálů i papírových plátků dobrých pár let. Dříve nám stačilo dobře se hrami pobavit a okolnosti neřešit – takřka žádný z hráčů se nepohoršoval tím, že je společností stavěn na samý okraj a kdyby existovala ta možnost, byl už by nejspíše zavřený ve vypolstrované místnosti a žilami by mu kolovaly uklidňující preparáty. Zhruba poslední dekáda však představuje dosti zásadní obrat ve jménu snahy integrovat hry a s nimi i hráče do všeobecně přijímaných kulturních mezí, které sice nikdo jasně nevytyčil, avšak lidé je mají vlivem historického kontextu silně zakořeněné. Jeden tak, druhý onak, v závislosti na zkušenostech, což už je však námět na jiné téma.

  

Naléhavost snahy integrace her je víceméně úměrná síle herního průmyslu, jež je tvořena konzumenty, tedy hráči. Hardcore publikum je pořád na stejné vlně – všeobecnému nepochopení se vysmívá a dál si nerušeně paří. Příležitostným hráčům se však veřejné pranýřování nelíbí, a protože jich neustále přibývá, nejsou hry medializovány pouze v negativním světle, ale množí se i pozitivní ohlasy. Přes veškeré úsilí se ale pořád ocitáme na hraně, kdy se od našich milých spoluobčanů nezřídka dočkáme úšklebků, vypovídajících nejen o jejich omezenosti, ale i o tom, že než budou hry brány bez rezervy zcela vážně, což je podmínkou vstupu do standardizované kultury, budou muset ujít ještě kus cesty.

 

Ano, říkám to otevřeně – samo a pouze vlivem času to podle mého jen tak nepůjde. Hry musí především dospět, stejně jako dospívá každý z nás a začíná dělat své první krůčky na dosud nezoraném poli lásky. Proč jsou v Japonsku a vůbec po celé vyspělé Asii hry tak bezkonfliktně přijímané? Protože tituly jako Final Fantasy, Metal Gear Solid či Xenosaga disponují postavami, které mají lidský rozměr, ať už se ocitají v jakkoli vyfantazírovaném světě – pod mikroskopem odráží naše nejniternější touhy a pocity. Japonské hry mají v tomto směru na čem stavět, kořeny jsou již tak pevně zapuštěné, že zde západní tituly mají jen pramalou šanci uspět. Proč? Inu, protože jsou ploché a s jediným cílem – v rychlosti pobavit, pokud možno nezanechat žádnou hodnotu – a honem rychle pryč, aby si konzument musel pro další výrobek do hypermarketu.

  

Je pak nadmíru obtížné vzdorovat oblíbeným protihráčským heslům: „Vždyť je to jen ztráta času! Co ti to dá?" Pomineme-li prostý fakt, že se nezanedbatelné množství lidí opravdu chce jen nezávazně pobavit, nutně musíme dojít k závěru: skutečně jen zlomek s hodně velkým jmenovatelem představuje v západní herní produkci přínosné kusy. Tento zlomek pak pod tíhou konkurenčního mediálního balastu navíc spolehlivě zapadne. V porovnání s filmem nebo knihami je negativní poměr ve prospěch nic nepřinášejících titulů výrazně markantnější.

   

Vezměme si kupříkladu lásku a sex. Zásadní lidská emoce a oblíbená činnost s ní často související. Na celém světě je několik málo povolání, které s nimi mají poměrně vážný problém. Jedním z nich jsou katoličtí kněží, druhým pak herní vývojáři. Zeptejte se Mika Hoge, designéra série Gothic, zda bude v jeho dalším projektu možné dobývat ženy? „Spíše ne", odpovídá tvůrce. Stejnou otázku směřujme na Peta Hinnese z vývoje Falloutu 3. Odpověď: „Ale ne, to není plánováno." Ani Toby Gard, zodpovědný za nového Tomb Raidera se sličnou Larou Croft v popředí, neslibuje žádné románky. Z poslední doby se ženy sice vyskytly třeba v Zaklínačovi, ovšem zde plní spíše roli minihry, než aby představovaly něco skutečně hlubokého, co by mělo pro hru signifikantní přínos.

  

Žádné jiné médium nemá se sexem a láskou tak komplikovaný vztah, jako právě počítačové hry. A přitom četnost signálů není vůbec marná. Samotné projekty s hrdinkou v hlavní roli, jichž poslední dobou velmi přibývá, jsou jistým příslibem, přičemž zákazník po koupi zákonitě čeká nějaký vývoj, trochu toho náboje. Ten však nepřichází. Stejně tak se postupem času začínají rozmáhat „asistentky" neohrožených hrdinů. Kde by byl Gordon Freeman bez Alyx, Princ z Persie bez svých princezen a múz nebo Sam Fischer bez koordinátorky Anny? Kluci sice společnici k pohledání mají, ale asi se stydí, protože na víc, než na hodně lehké škádlení se nikdo z nich nezmůže. A teď si představte Jamese Bonda – co ten tak obvykle v mezičase a poté, co zachrání svět, dělá? A nesvádějme to na dívky – ony by si daly říct. Jenže, co si má taková Alyx počít s němým Gordonem, který si ví rady akorát tak se šmejdem z vesmíru a jeho páčidlo v roli erotického stimulantu také neobstojí?

   

Celá záležitost je o to paradoxnější, že hry jinak s do jisté míry tabuizovanými tématy nemají problém. Nájemné vraždy, masové vraždy, přejíždění chodců, obskurní zabíjení – to vše naleznete ještě častěji, než jen v každé druhé hře. S násilím a agresivitou si vývojáři evidentně umí dobře poradit. Ale pokud zvládají zakomponovávat tyto negativní, i když žádané prvky, tak proč nevkládají i pozitivní a o to žádanější emoce?

Vývojářům bychom křivdili tvrzením, že se o to nesnaží, nicméně násilným roubováním stereotypizovaného konstruktu bez emočního vkladu celou věc akorát pokazí. Typickým příkladem, jak by se to dělat nemělo je jinak veleoblíbený CJ ze GTA: San Andreas. Ten dívky získává plochým plněním jejich přání: vyjít si, tanec, vyjít si, pro změnu tanec…hmm, dobře, ještě není od věci mít odpovídající tělesné proporce. Výsledek? Nuda, stejně jako v Singles, jejichž mustr pro změnu spočívá v neustálém opakování stejných balících frází. V The Sims 2 zase stačí přinést vyvolené kytici a hned jste o políčko blíže spokojenému manželství. Přineste jich deset a je ruka v rukávě. Otázka zní, proč se tím zabývat, když to v nás nevyvolá žádný pocit, nic si z toho neodneseme.

„Není to tak, že by designéři nechtěli do hry vnášet emoce", brání se Chris Taylor, který celou svou kariéru slaví úspěchy s dokonale odosobněnými tituly jako Dungeon Siege či Supreme Commander a pokračuje: „chtěli bychom to dokonce hodně, ovšem některé pocity se moc dobře neslučují s tradičními herními mechanismy." Ian Davis, doktor všeho možného a šéf Mad Doc Software je zastáncem opačného názoru: „Muži odjakživa zkouší „point and click" metodu jako způsob přiblížení se. Většinou to končí fackou. Nejdříve se prostě musí dvořit." A to je právě se staromódními mechanismy skládajících se z omezeného výběru vedení dialogu a několika symbolů velice obtížné. Komplikovaná situace by se dala přirovnat ke Karlu Gottovi, který chce nakreslit obraz, ale má v ruce akorát mikrofon a kapelu za zády.

    

Vyplatí se však hledat štětec a plátno, když galeristé o jeho obraz třeba vůbec nestojí? „Ve výsledku může být vývoj romantické hry sebezničující, alespoň po dobu, kdy budou vydavatelé tak konzervativně zaměřeni", stěžuje si Lorne Lanning, který si se svou sérií Oddworld na vlastní kůži vyzkoušel, jak těžké je vystoupit s inovativními myšlenkami. „Když do hry zařadíš sex, koupí si jí v USA pouze dospělí", připojuje se Chris Taylor. Mnozí prodejci pak takový titul nezařadí ani do svých regálů. Do jisté míry se tak nemůžeme divit, že je mnohem jednodušší udělat násilnou hru, což už je postup ověřený, nikterak složitý a pokud se obzvlášť zadaří, ztráta financí způsobená restrikcemi se smaže křižáckou výpravou některého ze státníků, jenž se, ve snaze hru co nejvíce pošpinit, akorát postará o vítanou reklamu. Od Chrise Taylora se žádných milostných románků v nejbližší době zřejmě nedočkáme, protože si myslí: „je to jako kdybychom se ptali, proč Hollywood nedělá interaktivní filmy. Protože to podle zkušeností není médium něčemu podobnému zaslíbené. Tak jednoduché to je."

   

Takhle jednoduché to může být možná pro Chrise. Jeho oponent Ian Davis naopak vidí Hollywood jako příklad. „Jen málokterý akční film si dnes dovolí vzniknout bez nějakého toho románku. To samé by mohlo platit i ve hrách. Představuje to jen o něco více práce. I obavy vydavatelů jsou bezpředmětné. Sex je součást života, mnohem lepší součást než střílení a vraždy. Kdyby se romantika a sex dostaly do her tak, že by udělali virtuální svět uvěřitelnější, mohlo by to prodejnosti jedině pomoct."

Nedostatek citu by se dal přisuzovat i tomu, že herní průmysl je až na výjimky ryze mužskou záležitostí, tedy minimálně co se nejvyšších postů týče. Ve chvíli, kdy výrazněji přiloží ruku k dílu žena, je to znát. Třeba za erotickou klasikou Emanuella stála na počátku devadesátých let Francouzka Muriel Tamris. Slavná Roberta Williams se lásce ve svých hrách také nevyhýbala, ve Phantasmagorii hrdinku dokonce ráda posílala do hříšného lože. A taková třešnička na dortu: za Playboy: The Mansion stojí designéra Brenda Brathwaite, ovšem tento titul je přeci jen trochu mimo náš okruh zájmu.

   

V poslední době se sice objevují průzkumy svědčící o velké oblíbenosti her i u žen, nicméně jedním dechem je zapotřebí dodat, že vedle výjimečných The Sims jsou těmito hrami myšleny především internetové minigamesky na ukrácení dlouhé chvíle. Ženy byste u typického produktu dnešního mainstreamu hledali dlouho. Většinu z nich nebaví masakrovat nepřátele, rády by něco cítily, avšak pokud se v herní scéně opravdu dobře neorientují, nemají prakticky šanci. Osobně si dovedu představit velmi úspěšný projekt s citovým zaměřením právě kvůli silné kupní síle žen, která zatím zůstala neobjevena. Přitom u něžnějšího pohlaví se logicky dá předpokládat i výrazně menší míra pirátství.

Řeči o tom, jak to nejde, se nejlépe vyvracejí přímými důkazy, že to jde. O japonských ságách jsme již mluvili a nezbývá než připomenout památné momenty. Mnohým hráčům se ještě dnes třese hlas, když vypráví své vzpomínky na smrt kouzelné Aeris. Nebo třeba Shella ve hře Shannara, mladá dívka, která patřila k těm nejsympatičtějším charakterům všech dob, přišla o život v nekonečně dojemné scéně. Teď sice mluvíme o smrti, jenže té bychom nikdy tak nelitovali, kdybychom si ještě před ní k postavám nevytvořili silný citový vztah. Abychom nezůstávali jen na východě, nesmíme zapomenout ani na relativně nové, přesto již legendární Knights of the Old Republic, kde jsme si odbyli volitelný románek s rytířkou Jedi Bastilou, jež se s námi roztomile haštěřila a postupně se do nás zamilovávala. Jak jsme byli vděční za možnost jí na konci zachránit! Max Payne 2 byl sice lineární, ale na Monu Sax se jen těžko zapomíná. I to je cesta. Ale ani nedávný Fahrenheit neupíral hrdinům prostor pro jejich pocity.

   

Nezřídka patří hry, které vás vezmou takříkajíc za srdce, také k těm nejoblíbenějším. Neříkáme nejlépe prodávaným, ale že by ležely na hromadách marně čekajíce na zákazníka, to vůbec ne. Slaví velké úspěchy, přesto se jejich cestou nevydává příliš mnoho následovníků. Je to velká škoda a zároveň důkaz, že herní průmysl je sice slibně se rozvíjejícím, nikoliv ale vyspělým odvětvím. Je zapotřebí přemostit propast mezi sexuálními náznaky a skutečnou člověčí hloubkou. Některé hry už dělají své první pubertální krůčky, jiné se ještě válí v plenách. Jedno je ovšem jisté: nastane doba, kdy dospěje většina. Pak už se nám okolí smát nebude.