Harry Potter a Fénixův Řád

Bylo by trochu ostudou, kdyby herní adaptace mladého kouzelníka se stylovou jizvou na čele, vyšla až po uvedení následujícího dílu filmové verze. Nakonec se to ale, k radosti všech HP přívrženců, stihlo a my můžeme oslavovat. Teda oni, já žádný Potterovský fanda nejsem, ačkoli musím uznat, že literární předloha je přinejmenším čtivá. Krom toho minulé díly čarodějské akční adventury dosahovaly u kritiků poměrně slušných hodnocení a tak není divu, že jsem byl na nové pokračování nadržený jako Paris Hilton na denní světlo. Ještě aby ne. Slíbeno bylo opravdu mnoho a nic z toho nevypadalo nijak nereálně.

Samozřejmostí je vylepšená grafika, konečně jsme se dočkali opravdu reálných obličejů, kterých bylo dosaženo prachobyčejným skenem obličejů, trochu realističtější systém čar a kouzel a samozřejmě nový příběh. Jenže vzhledem k tomu, že knihu četl každý, kdo pronikl do tajů mechanismu otáčení stránek a film viděl každý kdo má oči, nebral bych poslední z kladů asi úplně vážně. Příběhová linie překvapivě začíná někde v Zobí ulici rozhovorem Harryho a jeho milovaného bratránka Dudleyho. Jejich rozhovor plný přirovnání však rychle končí vinou dvojice Mozkomorů … na kterých se naučíte první kouzla. Fungují stejně jako v Arx Fatalis nebo jako gesta v opeře (zmáčknete tlačítko a pohybujete myší) a jejich primárním úkolem je umocnění atmosféry. To se jim, jak jinak, daří dosti zdařile, protože jakmile v sobě musíte mít kus kouzelníka, učit se stejným vědomostem jako váš avatar, dosahuje stotožnění maximální úrovně. Nejste maník, co sedí za kláveskou a hraje si s panáčkama. Jste Harry Potter, nadaný kouzelník, který přežil vlastní smrt…

… a teď jste všem k smíchu. Jedním z hlavních aspektů filmu byl vývoj charakterů a změna toho, jak okolí na Harryho reaguje. Při této návštěvě Bradavic si z vás každý utahuje, každý vás má za blázna a pomatence, který si vymýšlí příchod Vyvítekoho, protože chce být populární. Za takových podmínek se ve vás prostě něco trhne a vy začnete okolí vnímat jinak a přizpůsobovat se mu. Proto se Harry z malého klučiny pomalinku transformuje v dospělého muže. Musí si poradit s nepřízní osudu, vyrovnat se s posměchem spolužáků, do toho musí zachránit svět a co je nejhorší, zamiluje se. Ve hře je to úplně stejné, a po pravdě, už nám to začíná trochu zavánět béčkovým slaďákem, ale budiž. Zatím se série drží v dobrých mezích a spíše než že by vás obsah odpudil, lidskost hlavních charakterů vás ke hře ještě více přitáhne a donutí vás si je zamilovat.

Respektive, jediný koho si zamilujete je Harry. U Rona i Hermiony sice hlavní rysy zůstávají, což je nejspíše dobře, ale horší je pocit, že je máte neustále za zády. Dobře, kámoši na život a na smrt, že? Jenže když se kvůli nim nemůžete pořádně ani otočit, protože se na vás lepí a nechtějí uhnout, nebo neprojdete dveřmi kvůli Hermioně, která tam má asi svůj platz, to je k naštvání. Dokonce jsem jednou musel opakovat hru, protože ty jelita za mnou vlezly do jednosměrky dimenzované na jednu osobu. Občas sice mají důležitou připomínku nebo zajímavou informaci, ale bohatě by stačilo, kdybych je mohl opřít někam do kouta a přijít si pro ně až je budu potřebovat. Nebo kdyby šli aspoň shodit z velkého schodiště …

Většinu času strávíte v dokonalé replice Bravického hradu, který je protkaný sítí uliček, schodišť a tajných chodeb. Při pohledu na tu propracovanost a věrnost je dobré držet bulvy na uzdě, po čase se ale naučíte tuto budovu nenávidět. Jistě, zpracovaná je kvalitně, jenže areál je obrovský a většina vašich činností bude spočívat pouze v pendlování z jedné strany na druhou. Téměř všechny úkoly se nesou v duchu „promluv s tímhle, utíkej na druhou stranu mapy, promluv s timhle a pak se vrať. Jenže ten, s kým si mám promluvit po mě chce, abych navštívil támhletoho a tohodletoho, a tak to jde dál a dál, až se mi nakonec po hodinovém utrpení v chodbách Bradavické univerzity podaří sehnat jednoho člena do spolku Brumbálovy armády. Johoou, už jich zbývá pouhých 27. Akce s pláštěm neviditelnosti vypadala na první pohled skvěle, ale co se nestalo. Krom toho, že jsem najednou nebyl člověk, ale růžový obláček a nemohl jsem s nikým mluvit, se nezměnilo vůbec nic.

A copak tu máme dále? Jo, najít pět Gargoylů … za normálních okolností je vyhledávání osob nebo míst naprostá pohoda. K dispozici máme Tichošlápkovu mapu, na které je vidět opravdu vše, jenže její tvůrci bohužel nepočítali se sochami, hlupáci. Tenhle quest je proto opravdovou lahůdkou, protože musíte proběhnout celý areál a prohledat každičkou skulinku, tedy pořádně si zaběhat. Naštěstí někoho napadla ta spásná myšlenka, že by mohli do prostor Bradavic implementovat pár rozbitých věcí, tak zhruba jednu na metr čtvereční, aby po cestě bylo co dělat. Takže několik hodin běhání se vám protáhne ještě o stejný počet hodin uklízení, což upřímně řečeno zábava není. Bohatě by stačilo se někde v mezivideu zmínit, že je Harry prvoligová uklízečka, a ne házet všechnu jeho práci na nás, hráče. Ale co, nějaká odměna za to je. Totiž, dobrý pocit z vyšší síly kouzel a odemknutí bonusového materiálu, který nejspíš tvoří 90 procent hodnoty hry.

Nemohu si pomoci, ale ¾ hry jsem se těžce nudil. Běhání z bodu A do bodu B, občas okořeněné bodem C, mi nic neříká. Nejvíce mě proto bavilo asi prohledávání hradu a opravování soch, oltářů, laviček a všeho možného, abych se dostal k bonusovým materiálům. Sem tam se dá narazit na nějakou minihru, povětšinou trochu upravenou hru z reálu, které jsou dobře hratelné, ale jaksi ne zrovna moc těžké. Celkově mám spíše pocit, jakoby byl nový Harry Potter zaměřen na menší publikum, které to pravděpodobně zhltne na jeden zátah a pak si to sjede ještě jednou. Na mě, jako na dospělého člověka to tak bohužel nepůsobí, ale dokážu pochopit, že malé dítě bude nadšené.

Jediné, v čem hra opravdu vyniká je tak bohužel jen technické zpracování. Grafika je dejmetomu nadprůměrná, no, viděl sem hezčí, ale ošklivá také není. Obličeje všech postav jsou maximálně reálné, právě díky tomu, že byly nafoceny a ne vytvořeny počítačově, a u hlavních postav i docela dobře rozanimované. O to více pak zamrzí, když se koukáte na rozhovor skvěle zpracovaného Harryho s nějakým noname ňoumou, který mluví sice strašně emotivně, ale v obličeji nehne ani brvou. Vypadá to dost komicky, ale nechme to být, jsou tu jiné klady, jako například ten dabing. Skalní fanoušky jistě potěší zpráva, že všechny postavy ve hře jsou opravdu namluveny těmi, kteří je ztvárnili i na filmových plátnech, a to dokonce na několikrát. To proto, aby nedošlo k opakování, které by působilo jako pěst na oko. Stejně tak je to v České verzi, kterou si vzal typicky na paškál Vojta Kotek, Anežka Pohorská a Jiří Kocman.

Teď ještě jak vysvětlím opravdovým fandům, že jsem se nezbláznil. Víte, proti fenoménu Harry Potter nechovám žádné osobní nesympatie a na hru jsem si opravdu nezasedl. Miluju atmosferické záležitosti a to Harry Potter a Fénixův Řád (v originále Order of Phoenix) bezesporu je – ať už kvůli skvělému dabingu nebo hudbě z filmu – ale tady udělám výjimku. Dobře, máme tu bonusový materiál, dokonalou repliku Bradavic a jejich okolí, neexistuje tu nic jako loading a grafika udělala asi největší skok za celou éru série. To je ale všechno naprd, když se to stejně nedá hrát. I pro mě samotného je to zklamání, neboť předchozí díly byly povětšinou docela kvalitní kousky. Se slzou v oku hodnotím 60%.