Byl jsem závislý panic

Píše se léta páně 2007. Přichází školní přestávka, která mi navždy změní život, nebo alespoň jeho podstatnou část. Jeden z mých nejlepších kamarádů se zmíní o výborné počítačové hře, která se dá hrát po internetu. Do mého světa vstupuje Call of Duty 2, které se mi nenávratně vryje do paměti, kde zanechá hluboké šrámy.

Po pár hrách se do Call of Duty 2 zamiluji. Ačkoliv jsem měl ve svých čtrnácti letech začít objevovat úplně jiné věci, objevil jsem právě hraní. Ano, čtrnáctiletý klučina je stále ještě dítě, ale opravdu by měl prosedět veškerý svůj volný čas u počítačové hry a zatratit tak své dospívání?

Hraní propadám víc a víc, začínám ho stavět před školu, kamarády a dokonce i vlastní rodinu. Nechci tím říct, že bych měl hraní radši než vlastní rodinu, ale nejednou jsem kvůli tréninku, nebo zápasu nenavštívil vlastní prarodiče. Já musel trénovat, sakra!

Po pár měsících hraní jde škola úplně mimo mně a přestože se to na mém prospěchu vlastně vůbec neodrazí, moje myšlení zaznamená obrat o 180 stupňů. Call of Duty 2 potřebuji k životu, když hraji jsem šťastný. Ve škole netrpělivě vyhlížím poslední zvonění, neustále myslím na to, jak mi to asi dneska půjde, vymýšlím nové nicky, názvy týmu a těším se, až přiběhnu domu a začnu hrát.

Moje chvíle nadešla, odzvonil konec výuky. Kamarádi si jdou na hřiště zahrát fotbal, další se jdou ke spolužačkám koukat na film, ale já? Já peláším prvním autobusem honem rychle domů, aby mi nic neuteklo. Rozrazím dveře, rodiče skoro ani nepozdravím, taška letí do kouta a moje první cesta vede k mé svatyni. Nemůžu se dočkat, až si konečně zahraji. Pařím celý den, nic jiného mě totiž nezajímá. Ono by to nevadilo, čas od času celý den propařit, ale dokážete si představit, že tenhle stav bude trvat dlouhé tři roky?

Rodiče si začínají všímat toho, že můj jediný zájem je Call of Duty 2. Jsem hrozně nervózní, když nemůžu hrát. Přijdou první afekty, zkraty, záchvaty. Přestávám chodit na kroužky, často simuluji nevolnost, abych mohl hrát už od rána. Začínám ztrácet své doopravdové kamarády, začínám se vzdalovat od svých vrstevníků, nezajímají mě obyčejné věci – zajímá mě jen jedna věc, Call of Duty 2.

Roky plynou jako voda a mě už není čtrnáct, ale sedmnáct let. Jsem neposkvrněn alkoholem, drogami, ale také nemám žádné zkušenosti s dívkami, sex znám maximálně z porna a nemám téměř žádné kamarády – vlastně jo, mam jich spoustu, virtuálních ztroskotanců jako jsem já sám.

Na párty jsem nikdy nebyl, vždyť já ani vlastně nevím, jak to tam chodí. Holky balit neumím, o čem si s nimi mám sakra povídat? Hrozně mě štve, že jsem panic. Straním se diskuzí o sexu a mé poprvé je pro mě noční můrou.

Ale já to takhle nenechám, já to sakra překonám! O pár měsíců později mě z mé tříleté noční můry vysvobodí kamarádka, do které se bláznivě zamiluji. Láska hory přenáší a i když se mezi námi nikdy nic nestalo, děkuji za to, že jsem alespoň na pár měsíců dokázal přepnout myšlenky a soustředit se na něco jiného, než hraní. Přišli první zkušenosti s dívkami, klubové líbačky, triviální sexuální zkušenosti, ale také první opice a spálené cigarety.

Začal jsem prožívat věci, které moji vrstevníci už dávno znali. Pomaloučku, ale jistě jsem se začal začleňovat zpět do společnosti, zvedlo se mi sebevědomí. A pak to přišlo. Silvestrovský skorosex s krásnou blonďatou slečnou, o které se mi zdálo maximálně v těch nejerotičtějších fantaziích (velké dík mému bratrovi, který mě tak trošku nakopnul). Ačkoliv k hrátkám o silvestrovské noci nedošlo, druhý den jsem to poctivě napravil. Po pár dnech jsem začal prožívat svůj první opravdový vztah, který přetrval prakticky až dodnes – nádherné dva roky, ve kterých nemělo Call of Duty 2 vůbec žádnou šanci. Děkuji za den, kdy pro mě hraní nebylo na prvním místě. Hra by měla hrou zůstat.

Za pár dní mi bude dvacet let. Už dávno nejsem zaostalý hňup. Podařilo se mi úspěšně začlenit zpět do společnosti. Mám skvělou partnerku, spoustu skvělého sexu a hromadu přátel. Akce střídá akci a popravdě už ty párty nestíhám ani počítat. Čas od času si dám vodní dýmku, ale cigarety nekouřím – je to syntetický hnus. Začínají se rýsovat první osobní úspěchy, na kterých tvrdě makám. Call of Duty 2 není skutečný život stejně tak, jako jakákoliv jiná hra. Závislý si to samozřejmě nepřizná.

Mezi jednu z největších osobních zkušeností v e-sportu řadím fakt, že jsem se skrz hraní dostal ke psaní. Žurnalistika mě začala bavit a během pár týdnů jsem se propsal až k samotnému vrcholu PG, do nEophyte, později eSuby. V současné době působím jako externí redaktor v několika firmách zabývajících se copywritingem.

Na závěr bych chtěl pouze konstatovat. Tři dlouhé roky. Puberta v hajzlu. Ale já nelituji. Zážitky, které jsem při mé pouti napříč česko-slovenským progamingem nasbíral, jsou nezapomenutelné. Mohlo to skončit mnohem hůř. Dnes jsem sebevědomí, ambiciózní kluk, který si jde tvrdě za svými sny. Pamatujte, že snít je důležité, ale i snům musíte jít naproti. Pokud jste dočetli až sem, mockrát Vám děkuji. Závislost beru jako obrovskou životní zkušenost, díky které si uvědomuji skutečné riziko počítačových her. 

Kam až to může zajít?

(pouze ilustrační foto, na fotografii není autor)