Hokejové legendy #5 Terry Sawchuk

Stal se prvním brankářem v historii, který za svá záda nepustil kotouč celých sto zápasů. Příběh tohoto fenomenálního hokejisty je skoro až námětem k velikému románu...

#5 Terry Sawchuk

Narodil se 28. prosince roku 1929 v Kildonanu, dělnickém předměstí Winnipegu. Hokej začal hrát relativně pozdě. Poprvé se postavil na led až v deseti letech ve vypůjčené výzbroji od jednoho ze svých bratrů. Velkou roli v jeho kariéře hrál fakt, že si při americkém fotbalu poranil loket. Tuto skutečnost si ovšem nechával pro sebe, protože měl tuto hru od rodičů zakázanou. Trpěl, ale nikomu nic neřekl. Teprve po dlouhých třech letech si jeho matka všimla, že má podivně vypadající bouli na pravé paži. Diagnóza zněla nekompromisně - těžce dislokovaný loket. Na lékařský zákrok bylo již pozdě.

Svou hokejovou kariéru tedy začínal se sníženou pohyblivostí pravé ruky. Je až neuvěřitelné, že i přes tento nemalý handicap se později dokázal probojovat mezi elitu hokejových brankářů. Další zdravotní komplikace na sebe však nenechaly dlouho čekat. Jako junior nastupoval ve dresu Houstonu, kde mu v jednom zápase soupeř bruslí přejel obličej. Díky pohotové první pomoci a komplikované operaci nepřišel o zrak. I z tohoto úrazu se dokázal velmi rychle zotavit.

V roce 1949 nastoupil poprvé k zápasu NHL. Hájil barvy týmu Detroit Red Wings. Získal calder Trophy, cenu, která byla každoročně udělována nejlepšímu nováčkovi ligy. Detroit již o dva roky později slavil zisk Stanley Cupu po sérii osmi vítězných zápasů. Ve čtyřech z nich Terry dokonce uhájil čisté konto!

Na rozdíl od svých spoluhráčů nebyl nijak vytížen stresem nebo podobnými nepříjemnými faktory. Byl mladý, nic nemusel řešit, nic si neodpíral a za nedlouho mu váha dokonce ukazovala celých devadesát kilogramů. Sám ze sebe si dělal legraci, že chytá tak dobře právě proto, že je ho plná branka. Na podzim roku 1952 se objevil v tréninkovém táboře, kde již vážil více jak sto kilogramů, přesněji tedy 108 kg.

Tehdejšímu kouči Detroitu Jacku Adamsovi se tyto Sawchukovy manýry přirozeně moc nezamlouvaly a nařídil mu radikálně snížit váhu. Terry tak učinil, dokázal hubnout ze dne na den a netrvalou dlouho a shodil dvacet kilogramů. Přešel na zdravou a doporučovanou životosprávu, ale nedokázal přestat hubnout. Už nikdy se nedostal na svou "obvyklou" tělesnou váhu.

Od této doby byl jako uzlíček nervů. Dokázala ho psychicky rozhodit každá maličkost, někdy se choval netečně, až lhostejně vůči divákům a novinářům. Začal sabotovat i klubovou tradici, zajít si společně po zápase na pivo a sendvič. Stal se z něj samotář.

V roce 1954 si při autonehodě poranil plíce. Následkem toho několik následujících let trpěl velmi bolestivou lordózou. Při této nemoci musel chodit stále v předklonu. Důsledkem nemoci bylo hlavně to, že naspal v průměru pouze dvě hodiny denně. Často měl problém se jen udržet na bruslích, ale ani to mu nezabránilo hájit klec Rudých křídel a podávat suverénní výkony.

To se ovšem nedalo vydržet věčně. Zlom nastal roku 1955, kdy mu v utkání proti New York Rangers vypověděly službu nervy. Při tomto incidentu musel být dokonce násilím odvolán ze hry. Jeho stav se ani po utkání nezlepšoval a kouč ho tak poslal na rok a půl do Bostonu v naději, že změna prostředí postaví Terryho na nohy. Pro něj to však byla nejnešťastnější léta jeho života. Jeho manželka i děti zůstaly v Detroitu. Bydlel sám, s nikým se nestýkal a jen dál morousovatěl. 

Roku 1957 oznámil vedení Bostonu že zanechává hokeje. Tato zpráva byla velmi nečekaná a znepokojující, protože Terry v tomto období předváděl na ledě velmi vyrovnané a slušné výkony. Dva dny zůstal zavřený ve svém pokoji, nebral telefony a nedával o sobě světu vůbec vědět.

Po několika dnech se sebral a vrátil se domů, do Detroitu. Lékaři u něj shledali velmi dobrý fyzický stav, ale naprosté nervové vyčerpání. Doporučil mu odpočinek a absolutní klid. A přesně tak Terry učinil. Dlouhou dobu o něm nikdo vůbec nic nevěděl a všeobecně mezi lidmi kolovalo, že s jeho kariérou je konec. Jediný kdo tomu nevěřil byl kouč Detroitu Jack Adams. A také měl pravdu...

Na podzim se Sawchuk znenadání objevil v tréninkovém táboře a byl zcela fit. Dostal se do vynikající formy a následující sezónu odchytal všech sedmdesát zápasů. V roce 1960 se dokonce poprvé objevil na ledové ploše s brankářskou maskou! Jeho čtyřmi sty stehy zvrásněný obličej tak dostal alespoň částečnou ochranu. Později začal dokonce tvrdit, že právě ochranná maska prodloužila jeho kariéru a to hned o několik let. Vrátila mu totiž odvahu a bezstarostnost. 

Nebylo mu ovšem přáno zakončit svou kariéru v dresu Rudých křídel. Po odchodu kouče Adamse převzal tým Sid Abel, který jej okamžitě začal přetvářet k obrazu svému a usoudil, že Sawchukova nejlepší léta jsou již pryč. Terry Sawchuk tak byl poslán do Toronta, kde nastala kuriózní situace.

Torontskou branku do této doby totiž hájil další veterán John Bower. Dvojice "starých pánů", jak jim bylo přezdíváno, se však začala skvěle doplňovat. Ani jeden z nich totiž nebyl schopný odchytat všech sedmdesát zápasů a tak jim to spolu velmi ladilo. Bower byl velmi pilný při tréninku. Sawchuk naproti tomu vůbec neměl vůli k pohybu a kotouč který jej netrefil skončil okamžitě v brance. 

Kouč se rozhořčoval nad jeho přístupem, ale Terry jej odvrátil s ledovým klidem: "Jsem na sklonku kariéry. Vím, že už mnoho puků nechytím, proto se musím šetřit na zápasy."

V zápasech tedy opravdu vynikal. Hned v první společné sezóně získala dvojice Sawchuk - Bower Vezina Trophy. Po konci sezóny roku 1966 však zastihla Sawchuka další rána osudu. Z nenadání mu ochrnula celá polovina těla a později bylo zjištěno, že má vážně poraněnou páteř. Bylo nutné co nejdříve provést složitou operaci, která ovšem neznamenala jeho navrácení do branky. Lékaři již předem hlásali, že i v případě úspěšně provedeného zákroku končí jeho sportovní činnost. 

Ale Terry projevil obrovskou vůli a chuť znovu chytat. Ze začátku začal plavat a po pěti týdnech již začínal znovu chodit. Své dávky postupně zvyšoval, až se dostal na stanovenou hranici patnácti ušlých kilometrů denně. Za dva měsíce se dal na golf a netrvalo dlouho, aby se dostal do své někdejší kondice. Na začátku sezóny byl v perfektní formě a vyplnil místo v brance vedle Bowera. Oběma v té době bylo dohromady 80 let. Sawchuk byl opět spokojený a šťastný. 

To mu vydrželo až do zápasu s Montrealem. Před tímto utkáním totiž opět pocítil bolesti v zádech. Jak mu bylo podobné, zatnul zuby a odchytal celé utkání. Ve sprše už toho na něj bylo ale moc a zhroutil se. Sám nebyl schopný sebemenšího pohybu, spoluhráči jej museli obléknout a odvézt. Hrozila mu další operace, ke které naštěstí nedošlo a Terry mohl po měsíční pauze opět přivádět útočníky k šílenství. 

Jeho další působení bylo velmi pestré. Na příští sezónu jej získal nově založený klub Los Angeles Kings, poté se na rok vrátil do Detroitu, aby v dalších chvílích mohl oblékat dres New York Rangers. To byl poslední dres, který ve svém životě oblékl. 

Terry Sawchuk náhle skonal 31. května roku 1970. Příčinou smrti jednačtyřicetiletého brankáře byla plicní embolie. Co předcházelo jeho smrti? Večer 28. dubna se v restauraci poblíž svého bydliště dostal do roztržky se svým tehdejším spoluhráčem Ronem Stewartem. Šlo o celkem banální situaci. Nemohli se dohodnout na tom, kdo vynaloží více sil na úklid domu, který měli společně pronajatý. Sawchuk udeřil spoluhráče pěstí. Ten jeho ránu neopětoval, ale naopak se jej snažil celý večer uklidňovat. 

Když se vraceli domů, vznikla mezi nimi nová hádka a tentokrát se do sebe oba pustili. Celému incidentu byl přítomen i jejich společný přítel Benjamin Weiner, který se snažil oba soky od sebe odtrhnout. V tom Sawchuk zakřičel: "Jsem zraněn!" Přivolaný doktor nenašel ani na jednom z aktérů známky fyzického poranění, ale oba byli preventivně převezeni do nemocnice. 

Krátce před svou první operací Sawchuk ve výpovědi uvedl, že zakopl na dvorku a spadl přes koleno Rona Stewarta. Všichni hráči Rangers dosvědčili že nedošlo k žádnému násilí, i přes to, že spor byl velmi nahlas slyšet a provázel je prakticky celý večer. Po Sawchukově smrti Stewart prohlásil: "Terry sám zakopl o kovový prut, který ležel na trávníku a spadl přese mne. Ve své kariéře utrpěl mnohem horší pády na led a vždy vyskočil. Nyní o mne zakopne a jeho život skončí. Je to jako zlý sen."

Ze scény tak odešel jeden z největších brankářů NHL, který nikdy nehledal omluvy či výmluvy, když špatně hrál. Bral vždycky celou vinu na sebe. To byl také jeden z důvodů, proč na něj v hokeji všechno tak silně doléhalo...