Napoleon Bonaparte

příliš ambiciózní genius Napoleon Bonaparte

O slavném francouzském manažerovi vojenského umění mimořádně vysoké úrovně, jenž vstoupil do dějin jako Napoleon Bonaparte, aby pak vlastně vše pokazil tím, že se z občana generála stal císařem Napoleonem I., již bylo sepsáno mnoho knih, úvah a románů, stejně jako natočeno několik výpravných filmů. Jeho životní dráha skýtá přímo školní příklad, jak ničím neukojitelná touha po prestiži, moci a nadvládě dokáže mnohdy svést neobyčejnou originalitu, skvělý talent a obdivuhodnou vůli charismatické osobnosti na koleje vedoucí ke zkáze. Na začátku byl slavkov. Mistrovská ukázka umění manévru, ničení silnějšího protivníka po částech a dokonalé zvládnutí logistiky první linie i týlu se zajištěním veškerého zaopatření pro lidi, koně i výzbroje. Na konci pak Waterloo. Opět mistrovská scenérie, ale s opačným gardem, kdy se vítězný protivník již dokázal lépe orientovat v umění využívání bitevního terénu, a to jak k ochraně vlastních vojsk, tak k jejich zamaskování. A kdy se poražený stále ještě domníval, že je mu shůry dána svatozář nepřemožitelnosti a schopnosti dobývat jednu říší za druhou a kdy už dávno zapomněl, co sám učil a ve svém okolí prosazoval, že přílišná sebedůvěra se může stát největším nepřítelem každého, i sebelepšího manažera v oblasti vojenského podnikání.
         

Marné jsou výmluvy sympatizantů Napoleona, že zklamal maršál Ney s opožděnou ztečí a že se včas nedostavila Grouchyho jízda. Byl to přece sám Napoleon, kdo se pustil do útočného boje ve svém starém stylu, přičemž na jedné straně ignoroval opatrnost a na straně druhé spoléhal na oddanost svých vojáků veteránů ze Staré gardy. Ačkoliv se mohl jinak chovat jako prvotřídní znalec vojenského řemesla, došlo nakonec v jeho specifickém případě na nejhorší. Toho dne ho opustilo i válečné štěstí. To štěstí, které s takovou vervou vždy kladl na první místo. Zapomenutá již byla jistě i episoda, která vypráví o tom, jak mu v dobách slávy podřízení generálové doporučovali mladého nadaného, vzdělaného a bojem již i zkušeného kapitána do role pluku, a ON stále mlčel a mlčel, aby mu pak jako jediné kritérium svého souhlasu vyřkl památnou otázku: ,,A má ten hoch vůbec štěstí?''

  Napoleon Bonaparte se narodil 15. srpna 1769 v Ajacciu na Korsice v početné rodině natolik zchudlého šlechtice Carla Buonaparteho a jeho ženy Leticie, že musel být už jako jedenáctiletý poslán do vojenského učiliště v Brienne-Le Chateu, aby ho pak v patnácti letech jako velmi talentovaného chlapce přijali do vojenské akademie - pověstné pařížské Ecole Militaire. Jeho nesporné nadání, vynikající matematické uvažování a organizační schopnosti se okamžitě projevily, takže mu nebylo ani devatenáct let, když získal první důstojnickou hodnost (podporučíka) a zařazení k tehdy nejtechničtějšímu druhu zbrani, k dělostřelectvu. Chudý Korsičan vskutku projevoval tak nevšední talent pro přírodní vědy, že se později, až po jeho smrti, objevovaly různé úvahy, které tvrdily, že kdyby mohl toto své nadání uplatnit nikoliv v určování prvků dělostřelecké palby, ale například při řešení diferenciálních rovnic v posluchárnách univerzit a pedagogických kabinetech, byl by z něho znamenitý profesor matematiky. Mladý Buonaparte měl ještě jednu zálibu. Dychtivě hltal spisy velkých francouzských myslitelů od Voltaira, přes Montesquieua až po Rousseaua. O tom, jak smýšlel, je znám jeho výrok z roku 1788, kdy si jako podporučík do deníku zapsal: ,,je velmi málo králů, kteří si nezasluhují, aby byli svrženi.'' Do pádu Bastily scházel pouhý rok.

  Revoluci ze 14. července 1789 přivítal s velkým nadšením. Stal se okamžitě jakobínem a není divu, že následná občanská válka ho plně strhla do svých prudkých proudů i zázračných vírů. Stranil opatřením, která prosazoval občan Robespierre, s jehož mladším bratrem Augustinem, který měl v Konventu na starosti vojenské záležitosti, se přátelil. Ale zároveň chtěl prosadit národní sebeurčení Korsiky. Ještě jako osmnáctlitý mladík se o svých krajanech vyjádřil takto: ,, Korsičané by mohli v souladu se zákony spravedlnosti svrhnout jho Janovanů a budou také moci svrhnout jho Francouzů.'' Ale v situaci, kdy Francii hrozilo smrtelné nebezpečí, když byla obklíčena armádami Anglie, Pruska, Ruska, Rakouska, Holandska, Španělska a tříští německých a italských států, Buonaparte stál pevně na straně revoluční země: Vydal o tom i své svědectví v podobě spisu Večeře v Beaucaire, v němž odsuzoval zrádce, kariéristy, a vzbouřence, kteří chtěli vývoj vrátit před rok 1789, přičemž kritickému pohledu vystavoval i komisaře Konventu, kterým šlo jen o osobní prospěch. ,,Nyní už nelze věřitslovům, ale je třeba analyzovat činy,'' píše Buonaparte v této eseji, kterou o 200 let později vynikající francouzský estét André Maurois označil za nejlepší Napoleonův spis.
   

   Mladý dělostřelecký důstojník nemluvil, ani nepsal do větru. Projevil se činem. Řeč je o Toulonu. Šlo o to, že generál Pasqualedi Paoli - kdysi hrdina v Buonapartových chlapeckých očích, jenž býval vůdcem Korsičanů v jejich letitém zápase proti Janovanům a pak proti Francouzům - se po návratu s exilu sice připojil k revoluci, ale vzápětí ji zase zradil a vydal Korsiku anglickým vojákům, kteří se pak snadno zmocnili přístavního Toulonu. Buonaparte okamžitě nabídl své služby revoluci, vypracoval plán dobytí této strategicky důležité námořní základny, přezdívané ,,malý Gibraltar'', a to za pomoci dovedně řízené a dva dny trvající palby z patnácti moždířů a třiceti velkorážních kanónů. A navíc, při následné zteči pěchoty se Buonaparte sám ujal velení jednoho ze čtyř útočných proudů. Toulon padl 18. prosince 1793. Britská a španělská flotila odplula. Buonaparte zde projevil nejen talent dělostřeleckého odborníka, ale i chrabrého velitele, jenž svým nadšením strhl i ostatní. Není divu, prostí vojáci si dobře všimli, že pod tímto podivným malým mužem se žlutohnědou pletí ve tváři ověnčené dlouhými splihlými vlasy padl kůň, a že sám měl probodnutou nohu a byl pohmožděn a přesto dál bojoval a řídil své muže. Buonapartův výkon vysoce ocenil velící generál du Teil, když o něm v hlášení ministru války do Paříže mimo jiné napsal: ,,Hloubka vědeckého přístupu, stejná hloubka vystižení podstaty věci a ještě více odvahy - to jsou jen slabé výrazy pro celkové kvality tohoto mimořádného důstojníka.''