Dvě tváře Abrahama Lincolna + Kennedyho utajované nemoci
Dva američtí prezidenti, kteří si ve svém životě prošli jak fyzickou, tak psychickou bolestí. A nejenom to měli společného.
Dvě tváře Abrahama Lincolna + Kennedyho utajované nemoci
V 19. století byl 16. prezidentem a v občanské válce vedl severní státy. Byl prvním republikánským prezidentem. V 10 letech přišel o matku, od 14 let si sám vydělával na živobytí a číst a psát se učil doma. Den jeho narozenin slaví Američané jako národní svátek, jeho smrt zapříčil jižanský atentátník v divadle. Abraham Lincoln – již od samého dětství mu život nenadělil nic pěkného – život v naprosté chudobě a ztráty jeho nejbližších. Povahou melancholik, kterého stále trápily pochyby o jeho vlastních schopnostech. Málokdo ale ví, že existovali dva Abrahamové Lincolnové. Jeden soucitný a druhý popudlivý. Jeden trpělivý a druhý vzteklý. O čem že to vlastně mluvím? Pokud vás to zajímá, není nic jednoduššího, než přijmout pozvání k přečtení těchto pár řádek.
Lincoln trpěl prudkými výkyvy svých nálad. Jeho kolegové a nejbližší o těchto výkyvech věděli. Co ale nevěděli, bylo, že tyto nálady vyvolávají léky. Jeden Lincoln byl obdivuhodný státník, obrovský emancipátor, byl to muž plný soucitu a ideálů, byl trpělivý, moudrý a ohleduplný ke všemu a ke všem. Jeho druhá osobnost byla naprostým opakem. Osobou popudlivou, melancholickou a vzteklou se stal kolem roku 1861 před svou prezidentskou inaugurací. V této době začal podléhat prudkým změnám svých nálad, záchvatům vzteku nebo naopak šíleného smíchu. Lincoln trpěl těžkou depresí a nezbývalo mu nic jiného, než se s ní naučit žít. Jak jsem již výše uvedl, jeho dětství poznamenala řada velmi tragických událostí. A tak navštívil lékárníka a doufal, že mu pomohou léky. Bohužel, tato návštěva nepatřila k jeho nejšťastnějším – ke hraně propasti, do které pomalu padal, ho přiblížila ještě víc. Začal užívat tablety proti hypochondrii – na radu lékárníka, aby potlačil své hluboké pocity beznaděje. V dnešní době už lze vědecky dokázat, jak byly tyto léky toxické a tím také dokážeme vysvětlit, proč měl tento prezident tak velké výkyvy nálad.
Sám osobně si přál vyzkoušet rtuťové projímadlo, které bylo používáno k potlačení trudomyslnosti. Tento lék obsahoval rtuť, lékořicový kořen, med, růžovou vodu a sušené okvětní lístky růží. Jeho společník – John Todd – ve svých pamětech uvedl, že neznal zbědovanějšího a sklíčenějšího člověka, než byl právě Abraham Lincoln. Podle slov tohoto společníka začal Lincoln tento lék užívat ještě před tím, než odjel do Washingtonu a pak ho užíval ještě asi 5 měsíců, když už byl prezidentem. Rtuť už sama o sobě je velice silný neurotoxin a v tomto projímadle jí bylo 65 miligramů, což je až neuvěřitelný tisícinásobek povolené maximální denní dávky. Závěr dnešních lékařů tedy zní – otrava rtutí vyvolávala neurologické příznaky, což u Lincolna byla ona známá nespavost, třes a již zmíněné záchvaty vzteku.
Další Lincolnův kolega, právník Henry Whitney, tvrdil, že když se prezident rozzlobil, tak planul majestátním a děsivým hněvem. Roku 1858, když při jednom Kongresu vznikla jistá debata, popadl Lincolna prý takový vztek, že svého bývalého spolupracovníka popadl za ramena a třásl s ním tak, že tomuto chudákovu cvakaly zuby. I přes všechna tato tvrzení proslul Lincoln jako jeden z největších a nejlidštějších prezidentů v dějinách Ameriky. A to i přesto, že svůj národ provedl obdobím občanské války Severu proti Jihu a o ohromných ztrátách na životech ani nemluvě.
Abraham Lincoln se narodil roku 1809 v rodině amerických osadníků. Měl starší sestru Sarah, mladší bratr Thomas zemřel jako mimino. To byly Abrahamovi 3 roky. Když mu bylo 9, zemřela mu matka, teta a strýc. Když mu bylo 18 let, zemřela při porodu jeho sestra Sarah. Když mu bylo 26 let, zemřela mu jeho první láska. Pak poznal jinou dívku, se kterou se chtěli vzít. Mary Toddová ale na poslední chvíli (na Nový rok 1841) zrušila zasnoubení a Abraham upadl do téměř sebevražedného stavu. Byl tak zoufalý, že skoro pořád myslel na sebevraždu. V jednom dopise napsal – buď musím zemřít, nebo se uzdravit. Lincoln o svém stavu později hovořil jako o hypochondrii. V jiném dopise například napsal – v několika posledních dnech jsem se znemožňoval díky své hypochondrii. I v jeho počátcích kariéry házel život Lincolnovi klacky pod nohy. Ve volbách do Kongresu v roce 1843 byl poražen, v roce 1856 byl opět poražen, a to, když se chtěl ucházet o místo víceprezidenta.
Co opravdu nikdo přesně neví, je, kolik tablet vůbec Lincoln užíval a jak často. Co se ale ví docela přesně, byla jeho až neuvěřitelná závislost na lékařích. I když se nedochoval žádný lékařský předpis na jeho jméno, dochovala se objednávka 6 krabiček – tablet na hypochondrii. Také se ví, že se Lincoln rozhodl na počátku své prezidentské kariéry, že tyto léky přestane brát. Moc dobře věděl, jak je po nich podrážděný. Toužil po klidu a úlevě snad víc, než kdykoli jindy. Život se ale s Lincolnem nemazlil ani v těchto letech. Když zažíval smutek jako dítě, měl snad osudem předurčeno, že ho bude zažívat i jako dospělý. Zplodil čtyři syny, které miloval jako nikoho na světě. V roce 1860 zemřel jeho druhorozený - Edward, když mu byly čtyři roky. V roce 1862 mu život uštědřil další ránu – zemřel jeho třetí syn William, když mu bylo 12 let.
Do tohoto období přišla Občanská válka. Na bojištích zahynulo více než půl milionu mladých mužů. Lincoln se za toto krveprolití cítil osobně zodpovědný. Jak ale napsal později v dopisech, neviděl jiné východisko, jak zachovat celistvost Unie, než projít si těmito krvavými jatkami.
Když se pak zbavil závislosti na rtuťových tabletách, stal se z něj klidný a naprosto vyrovnaný člověk. Právě v období války ukázal Američanům, jaký má silný charakter a jak oplývá neochvějnou spolehlivostí. Stal se z něj silný vůdce, který dovedl svoji stranu k vítězství. I když za svého života trpěl pruskými změnami nálad a obdobími hlubokého zoufalství, socha v Lincolnově památníku ukazuje naprostý opak – klidného a vyrovnaného člověka. A tak je také prezident Lincoln viděn očima Američanů. Je oslavován jako trpělivý duch, který sice povzbuzoval ostatní kolem sebe, ale uvnitř zůstával smutný. Zůstával navždy nejsmutnějším ze všech velkých mužů.
Většinu článku jsem věnoval prezidentu Lincolnovi, nyní alespoň okrajově zmíním dalšího velikána Ameriky – prezidenta Kennedyho. Američané o zdravotním stavu tohoto prezidenta moc nevěděli, ale zatímco Lincoln se alespoň snažil se svojí závislostí na lécích zbavit, Kennedy ji před ostatními tajil. O tom, že měl Kennedy problémy s páteří, věděli všichni. Tyto problémy všichni přičítali jeho zraněním z války – Kennedy byl tedy nejen jejich idol prezident, ale i jejich hrdina. Jeho zdravotní stav ale nebyl moc dobrý. Trpěl celou řadou vážných nemocí a musel každodenně brát spousty léků. Už v roce 1937, kdy mu bylo dvacet let, musel brát kortikosteroidy, které měly za úkol mírnit jeho zánět zažívacího traktu. Co může vyvolat dlouhodobé užívání takovýchto léků, můžeme jen domýšlet. Podle lékařských dokumentů a rentgenů mu toto užívání způsobilo osteoporózu, nebo-li řídnutí kostí. Právě rentgeny jeho páteře ukazují, že se mu kolem třiceti let zbortilo několik páteřních obratlů. Co ještě kortikosteroidy způsobují, vidíme už jen z pohledu na fotografie Kennedyho. K vedlejším účinkům totiž ještě patří mimo jiné zežloutnutí kůže, které působí dojmem krásného trvalého opálení, růst silných lesklých vlasů a zvýšená potřeba sexu. To tedy z fotografií nepoznáme. V neposlední řadě potlačují kortikosteroidy imunitu, takže je zde velké riziko být náchylný k jiným onemocněním.
Později Kennedy onemocněl Addisonovou chorobou, což je nefunkčnost nadledvinek. Průvodním znakem této nemoci je tmavnutí kůže, takže lékaři předepsali Kennedymu další steroidy. Tato nemoc přinutila tohoto prezidenta 9x k tajné hospitalizaci. Když se stal v roce 1961 prezidentem, trpěl už tak velkými bolestmi, že někdy nedokázal vyjít ani do schodů. Podle některých zpráv si prý nedokázal sám ani natáhnout ponožky. Jen pro vaši představu – v jeho každodenních dávkách léků byla analgetika na zmírnění bolestí v zádech, spasmolytika na zánět zažívacího traktu, antibiotika na záněty močových cest a antihistaminika na alergie.
Celý svůj život tajil Kennedy před veřejností svůj zdravotní stav. Jako prezident naopak na veřejnosti zářil a působil dojmem vitálního a naprosto zdravého člověka. Když se veřejně odhalila pravda o jeho skutečném zdraví, začalo mnoho lidí tvrdit, že Kennedy vlastně podváděl své voliče. Prý vsadili na člověka, který se spoléhal na léky, aby mohl vůbec normálně fungovat. Druzí tvrdili pravý opak – Kennedy bojoval každý den se strašnou bolestí a klid, s jakým tuto bolest snášel, je právě důkazem jeho neuvěřitelné síly a velikosti jeho charakteru. Nu, vyberte si sami.
Na úplný konec věnuji pár řádek oběma prezidentům najednou a jejich záhadné stoleté analogii. Znáte? Neznáte? No, je naprosto udivující. Tedy alespoň pro mě. Nebudu dopodrobna vypisovat vše, zmíním jen základní věci – i ty jsou naprosto šílené.
Jejich příjmení mají po sedmi písmenech.
Oba dva prezidenti byli zastřeleni svými vrahy do hlavy.
Vrah Lincolna – Booth – se narodil roku 1839. Vrah Kennedyho – Oswald – 1939.
Booth prchal z divadla a byl dopaden ve skladišti. Oswald zase prchal ze skladiště a byl dopaden v divadle.
Když sečteme písmena ve jménech vrahů, jejich součet se shodný – 15 písmen.
Po smrti těchto prezidentů nastoupili Johnsonové. Po Lincolnovi Andrew Johnson, narozený roku 1808, po Kennedym Lyndon Baines Johnson, narozený roku 1908.
Osobní tajemník Lincolna se jmenoval John, osobní tajemník Kennedyho se jmenoval Lincoln.
Sekretářka Lincolna se jmenovala Kennedy, sekretářka Kennedyho se jmenovala Lincoln.
Týden před svojí smrtí byl Lincoln na dovolené v Monroe v Marylandu, Kennedy byl na dovolené s Marilyn Monroe.
No, ač nejsem žádný velký lovec senzací, musím uznat, že svým způsobem to senzační je (je to opravdu jen stručný výtah, těch podobností je mnohem víc). Ať si kdo chce co chce říká, mě to prostě štymuje. Samozřejmě, že se najdou rýpalové, kteří ukáží na shody i u jiných lidí nebo dokonce i v blízkém okolí. Ale co – já bych nechal krtkovi jeho kalhotky a lovcům senzací tuhle skoro až děsivou stoletou analogii. Jejda, málem bych zapomněl. Děkuji za přečtení, hodnocení a i za nějaký ten komentář.
zdroj: kniha Američtí prezidenti