Příběh hrdého obránce Říše...
Příběh hrdého ochránce říše. Co říci? Snad jen že mě nakoplo opětovné shlédnutí Pádu Třetí říše a Příběh německého snipera 1.
Příběh hrdého ochránce Říše
Chlapec se bezcílně potloukal ulicí. Ne že by nevěděl, kde má být, spíše ho zajímalo kde je. Ulice se tolik proměnily. Už to zdaleka nebyly ty honosné, rušné ulice plné života, ale pouze suť, trosky a všdypřítomný prach. Sedl si na sesunutou zeď a začal si hrát s knoflíkem na vojenském kabátě. Nevěděl, co má dělat, co bude dál. Nikdo nevěděl.
Zleva uslyšel řinčení kovu, ale to jen nějaká skupinka lidí, oblečených podobně jako on, dávala dohromady chatrnou barikádu z ocelových traverz, rozbitých automobilů a všelijakého možného harampádí. Protože ho knoflík začínal nudit, rozhodl se pokračovat ve své pouti ulicemi. Zvedl svůj jediný majetek, kšiltovku s orlicí a pancéřovou pěst a šel.
"Haló, Dietrichu dáš si konzervu?" Toho muže znal. Dával mu najíst, což byl luxus zdaleka ne pro každého a také ho učil střílet z pistole, přestože teď žádnou neměl. Ale byl to nejúžasnější zážitek, jaký kdy prožil. Klučina se tedy připojil k hostině a hltavě se zakousl do krajíce chleba s konzervovým masem. Spolu s ním jedlo okolo dalších dvanácti mladých stravníků. Vypadali zhruba stejně jako on. Ošoupaný vojenský kabát, boty, kšiltovka a umazaná tvář. Někteří kouřili cigarety, i když by jim je v jejich věku normálně nikdo neprodal. Ale válka není normální. Pak Günther rozhodl, že se hlouček přemístí o pár stovek metrů dál a pomůže s jedním z nezčetných zátarasů proti rudému moru.
Skupina se přemístila asi o tři bloky dál, kde vyrůstala další z mnoha barikád, tentokrát postavená kolem Wirbelwindu s rozbitým podvozkem. Zatímco osamocení vojáci a příslušníci Luftschutzu tahali neforemné objekty doprostřed ulice a spojovali je drátem, chlapci jako zázrakem našli míč a krátili s ním čas. Byla to za poslední týden nejlepší chvíle.
Po dostavění valu si unavení vojáci sedli do kroužku kolem malého ohně a podali chlapcům cigarety. Seděli v kroužku přikryti dekami, kouřili, jedli a povídali si. O tom, co budou dělat až válka skončí, o tom jak se přestěhují na venkov a vůbec o zvláštních tématech, jako by žádná válka nebyla. Povídali si, smáli se a potom usli. Noc byla klidná, pouze na pár minut se Ditrich probudil kvůli dunění někde v dálce a styděl se sám za sebe. Už s tím žije pár týdnů a stále si nezvykl.
Ráno Günther, ten voják, co měl Dietricha a zbytek chlapců na starosti, uvařil čaj a povídal něco o tom, že dneka již přijde útok těch bestií a přivandrovalců ze Sibiře. Jeho projev přerušilo letadlo s rudou hvězdou na křídle, tedy letadlo těch přivandrovalců ze Sibiře. S ukrutným zvukem se blížilo pouze několik metrů nad vrcholky domů.Několik lidí z protiletadlových střelců naskočilo do vyřazeného Wirbelwindu a začalo nabíjet. Několik dětí a pár vojáků si stouplo doprostřed ulice a se zbraněmi vztyčenými jako kopí začalo na Sturmovik střílet. Ditrich by rád byl jako oni, tak statečný, ale nezmohl se na nic jiného, než vyděšeně sledovat ostatní a křečovitě svírat hrnek s čajem.
Iljušin se zjevně nedal odradit střelbou z pěchotních zbraní a sám odpověděl svými kulomety a kanonky. Zabil je všechny. Luftschutze ve Wirbelwindu, vojáky i ty děti, které Ditrich obdivoval pro jejich odvahu. S plechovým hrníčkem stále v ruce spolu s několika lidmi, kteří zůstali na kraji ulice s hrůzou sledoval divadlo. Ti kteří byli zasaženi kulometem se váleli na zemi, ti které trefily kanonky, nebyli. Nebo alespoň v jednom kuse.
Po nekonečných dvou vteřinách přeletělo letadlo scénu, ale zadní střelec ještě vypálil dávku na pozdrav. Najednou odněkud vysokou rychlostí vylél kámen, pravděpodobně odmrštěný nábojem velkorážního kulometu a narazil Dietrichovi do pravé ruky. Upustil hrnek a několik desítek vteřin s řevem a pláčem téměř groteskně skákal okolo kusu betonu, na kterém předtím seděl. S rukou nemohl hnout, necítil ji. Musela být jistě zlomená. Ale bolest cítil více než jasně. Po prvotním šoku a odeznění intenzivní bolesti si sedl na kus plechu a po tváři mu stékaly slzy.
Po několika vteřinách, po kterých bylo zjevné, že se letoun nevrátí se k Dietrichovi přihnal Günther, ale namísto utěšování začal řvát něco o dělostřelbě a připravované zteči na město. Jeho prorocká slova se vyplnila o několik desítek minut později. Bylo to jako pohroma ze Starého zákona. Jen místo kobylek na Berlín dštily granáty. Dietrich se krčil v malém kátery a poslouchal dunění, které mělo stále větší intenzitu. Zprvu o bylo jako když přichází bouřka, ale po chvíli bylo jasné, že toto je něco mnohem většího.
A pak si Dietrich začal přát, aby to byla bouřka. Celá ulice se změnila v ohnivé peklo plné plamenů, střepin, kamení a prachu. Dokonalý orázek zkázy a ukázka moci sovětských hlavní. Ovšem ustrašený kluk v kráteru tuto vizi nesdílel. Poprvé v životě si přál, aby byl mrtvý. Bylo to něco docela jiného než co od slyžbu Říši očekával. Namísto hrdinského boje se zde dusil a přes slabou čepici mu do hlavy narážely kousky zeminy, kamení a škrábaly ho do obličeje. Stačilo několik vteřin a zcela ztratil hlavu. Nejprve začal křičet, tak jak mu jeho hlas dovolil, ale málem se tak zadusil prachem, který mu odevšad létal do obličeje. Bez přemýšlení tedy opustil svůj úkryt a běžel středem ulice směrem, o kterém nepřemýšlel. Chtěl prostě být odsud. Přední stěna jednoho domu se zhroutila, kusy cihel mu vlétly pod nohy, on zakopl a rozbil si nos. Teď by již nikdo nepoznal mladého muže, který byl na fotkách jen před dvěma měsíci. Prach, úštěpky a všelijaký bordel se na tváři smísli s krví a vytvořil těžko popsatelnou směs. Ne tohle nebylo jako filmy, které se v Berlíně promítaly před třemi lety a na které chodil s matkou.
Náhle ho někdo zvedl a zatáhl ho do těsného prostoru mezi silnicí a spadeným panelem. Byl to Günther. Kupodivu jeho přítomnost Dietricha nijak nepovzbudila. Byl stále ještě na té hrozné ulici s plameny. Stačilo sedm minut a stejně rychle jak bouře přišla, tak zase odezněla. když se s Güntherem vyhrabali ze svého provizorního krytu, nedokázali poznat ulici. Jestli se to teda tak dá říci. Byla to dokonalá přeměna z trosek na úplně jiné trosky. Chvíli poté co se rozkoukali se ozval známý hlomoz ocelových pásů. "Hrome, ti Sověti teda umí koordinovat. Od Kurska se již něco naučili", přemýšlel Günther, veterán východní fronty.
Jeho přemýšlení ukončila silueta děla, která se vynořila z boční ulice. Za ní se objevil tank. A pak další a další. Dietrich si našel jednu z mnoha děr, ukryl se do ní. Zahořela v něm přece jenom jiskřička jekési naděje, že z něj nakonec taky bude voják. Díky adrenalinu, potu, slzám a krvi docela zapomněl na svou zlomenou ruku. Otočil se na Günthera, který seděl za kusem zdi a kouřil cigaretu, kterou nosil už od čtyřicátého druhého v náprsní kapse. Potom vytáhl pistoli a zastřelil se. Tento akt odebral Dietrichovi jakoukoli kapku odvahy, která v něm zůstala. Byla z něj troska a ta se teď krčila v díře, zatímco se na ni valilo ocelové stádo. V jeho mysli spolu zápasily dvě osoby. Dítě a voják. Nakonec zvítěil voják. Jeho otec by z něj měl radost. Jenže ten tady teď nebyl. Zabili ho ve Francii na začátku války. Tehdy to ještě nedokázal pochopit.
S odhodláním jako z propagandistického filmu vyskočil z krytu, odjistil pancéřovou pěst a namířil na první železnou obludu. "Teď jsem voják", pomyslil si a vypustil svoji jedinou střelu. Nejspíš to zavinila zlomená ruka, ale střela se namísto do sovětského Téčka zavrtala do stěny na protější straně ulice. Jak hlavice opustila trubku zbraně, opusitl také Dietricha vojenský duch a byl zase ten chlapec s plecháčkem, sledující děsivé divadlo s hlavní rolí v podobě Šturmoviku. Utíkal co mu nohy stačily v panickém strachu před tanky. Levá střídala pravou a Dietrich nemyslel na tanky. Před ním se odvíjel jeho krátký život. Zvolnil krok, stále zpomaloval až uprostřed ulice stál. Shlédl dolů a uviděl velkou krvavou skvrnu, která se mu rozlévala po kabátě.