Čekejte prosím
Čekejte, prosím...

Sm(@)shulínovo nekonečno

Sm(@)shulínovo nekonečno

14

komentářů

Klap, klapy, klap

datum: 20.11.2013 13:11:00 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 14 | hodnocení: 94% (22 hlasů)

Volné pokračování Downerovy povídky PORANIL SE ČÁP.


Mohutnými bíločernými křídly rozráží noční oblohu a rozhýbává špičky smrků, rostoucích v lese pod ním. Vznáší se do větší výšky, aby nabral dostatečnou rychlost pro včasné dokončení svého poslání, které mu bylo od počátku věků předurčeno. Podívá se na konec svých dlouhých červených nohou, aby zkontroloval, jestli je vše v pořádku. Zobákem poodkryje bílou látku a slabé zakňourání mu potvrzuje, že jeho mise pokračuje bez obtíží.


Krouží podél silnice a pomalu ho začínají obklopovat pocity strachu z přítomnosti smrti. Ví, že by měl pokračovat dále v letu, aby neohrozil svého pasažéra, ale začíná cítit i něco jiného, co mu nedovoluje odletět a mávnout nad tím křídlem. Klesá blíže k zemi a všudy přítomnou pachuť smrti stále intenzivněji nahrazuje příchuť života. Věří, že jeho instinkty mu radí správně a rozhodne se přistát.


Dosedá na krajnici vozovky, pasažéra opatrně pokládá do vysoké trávy, zabalí ho od hlavy až k patě do hebké bílé látky a opatrně se přibližuje k protějšímu příkopu. Při každém došlápnutí se mu lehce, ze strany na stranu, rozhupuje jeho dlouhý krk. „Klap, klapy, klap” zaťuká o sebe svým zobákem a v momentě, kdy dojde na druhý konec silnice, zaslechne, jak se mu zpoza nohou ozývá nezřetelné mlaskání. Podívá se pod sebe a zjišťuje, že povrch silnice začíná měnit svoji podobu. Doposud suchá místa se mění v mokrá, na kterých zůstávají obtisknuté stopy jeho nohou a vzorky pneumatik. Podívá se do příkopu a spatří v něm černý stín, kolem kterého je spousta orvaného peří, krve a roztroušených střev. Dlouhým krkem se nakloní hlouběji do příkopu a černý stín začíná odhalovat svoji skutečnou podobu... vránu. Zobákem ji otáčí na záda, doufajíc, že se pohne a ukáže známky života, ale snaha je marná. Vrána zůstává nehybně ležet, je mrtvá.


Stále však věří, že se tu nachází život, který ucítil z oblohy, a který cítí i nyní. Přeci ho nešálí jeho smysly, na něž se mohl vždycky spolehnout. Chodí sem a tam, z místa na místo, až v jednu chvíli ze křoví zaslechne kňourání a vřískot. Levou nohou rozhrne pichlavé větve a konečně ji spatří. Je zdravá, krásná, malinkatá a zabalená v černé peřince. Vyzvedává ji z trnů, levou nohou ji opatrně chňapne za límec a poskakuje s ní na druhou stranu silnice, kde pravou nohou čapne i jeho. Protáhne křídla, zaklape zobákem a vzlétává k nebesům.


Vítr nabírá na síle, první dešťové kapky padají z nebe, blesky z dálky osvětlují nekonečnou temnotu a hromy se snaží svým burácením vzbuzovat respekt a strach. On ale neohroženě letí dále. Přestane mávat svými křídly, natáhne je do celé jejich šířky, aby dvěma cestujícím vytvořil střechu před sílícím deštěm a plachtí dokončit svůj úkol. Čas se krátí.


~~~~~~~~~~~ 


Už druhý den zvrací. Své dlouhé zrzavé vlasy si jednou rukou přidržuje stočené nad hlavou a druhou si drží přiloženou na podbřišku. Jakmile se nevolnost vytratí, spláchne zašpiněnou toaletu, umyje svá ústa od vyzvracených žaludečních šťáv a jde si znovu lehnout. Cestou otevírá okno, aby se k ní dostal čerstvý vzduch. Ulehá do postele, snaží se usnout a doufá, že jen něco špatného snědla. 


~~~~~~~~~~~ 


Již je v dohledu a vše sleduje oknem z té výše. Krouží. Pak se strmě snese a podél cesty se blíží ke svému cíly. Nakonec tu je včas. Ještě není nic ztraceno. „Klap, klapy, klap.”




„Když ženy rodí, zaříkávají se, že už nikdy nebudou spát s mužem. A než se nadějeme, už jsou zase těhotné.” Johann Wolfgang Goethe 

ANKETA

Prochází se po rybníku, proměřuje tůňku, o vodu si brousí dýku, na žabičku kuňku.

Celkem: 28 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

7

komentářů

Chrabří z nejchrabřejších

datum: 18.10.2011 21:49:04 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 7 | hodnocení: 92% (48 hlasů)


„Co je to za zvuk? Je to snad pták? Nebo je to letadlo? Ne, to je Superman, podívejte!” křičí nadšení občané procházející se po Havanské ulici a hledící na odpolední tmavomodré nebe. „Superman? Tady? Ten břídil!” vykřiknu s mírnou arogancí, jakmile zaslechnu burácející dav. Běžím ke svému oknu a sleduji jeho rádoby proslulé hrdinné přistání. Ach, ta hudba. Ta jeho šílená doprovodná hudba linoucí se mým pokojem, po které mi div nepopraskají mé citlivé ušní bubínky. „Tomu říkáš hudba, Supermane? Kdyby jsi slyšel tu mojí, jenž mě doprovází během mých záchranných akcích, tvá playboyská ofina by se změnila na drsně rozcuchané háro!” dodávám s hrdostí sobě vlastní a stále pozoruji jeho ubohý přílet. Otevírám okno a provolávám k mohutnému davu stojícímu na sídlišti, který obdivuje toho modročerveného sexistu. „Hej, Supermane, nenatřásej se tu. Nasaď si ty své okuláry, ať vidíš na cestu a mazej pryč. Tohle je můj rajón. Stejně všichni vědí, že jsi Clark Kent a mezi námi si hraješ na ňoumase, aby sem lépe zapadla ta tvá kryptonská zadnice!” Jakmile mě Superman spatří, ihned pochopí, spolu s lidmi všude okolo, s kým má tu čest. „To je Lukín, jeden z Bratrstva nejchrabřejších hrdinů!” provolávají lidé mé jméno a s úsměvy na tvářích po mě začnou obdivovatelky šílet. Když Superman spatří, jak všechen obdiv k jeho maličkosti opadá a naopak roste k mé velikosti, se sklopenou hlavou, zcela zahanben, odlétá z české domoviny zpět na svoji smradlavou farmu kdesi ve Smallvillu. Mezitím zamávám hulákajícímu davu a pronesu jedno heslo z kodexu Bratrstva. „Já, Lukín, nejchrabřejší z nejchrabřejších, jsem tu vždy pro Vás!” provolám k davu, ještě jednou zamávám těm milým lidičkám, zavřu okno a po zbytek dne mám v plánu být pouze do sebe zahleděný.


Nikdy jsem nebyl na svůj úděl, jímž jsem obdarován, abych společně se svými chrabrými bratry pomáhal lidstvu žít zdravý život, tak pyšný jako právě dnes. V takových chvílích si uvědomuji, jak maličkaté Supermanovy činy jsou proti těm našim. Chce se mi skoro až dojetím plakat. Ale co, jen ať slzy tečou. Lidé milují citlivé hrdiny. Jsem za své bratry rád. O to víc, když si uvědomím, že to nejsou žádní Batmanovi poskoci v podobě zženštělého Robina a barbínaté Batgirl. U nás jsme všichni milí, usměvaví a komunikativní.


Noc se přiblížila, oči mé ztěžkly, je čas spát. Už se těším, až se ráno probudím.  Za zítřejšího rozbřesku budou všichni občané díky našemu statečnému zachraňování zase o něco zdravější a odolnější.


Ach, sluneční paprsky se probouzejí k životu, nastal můj čas. Krásný den na záchranu lidských životů, jde se na to. Beru si svůj nenápadný černý bágl, na svoji hruď navlékám kostýmek s logem chrabrých bratrů a s věčným úsměvem na tváří běžím do našeho spolku, kde se všichni láskyplně střetáváme a plánujeme strategické postupy pro nejlepší efektivitu našeho poslání.


Otáčivé dveře se otevírají, vcházím do budovy a stejně jako vždy, i dnes mě jako první přivítá jedno z mnoha našich hesel „JSME ZDE PRO VÁS”. Po chvilce spatřím své bratry, které pozdravím mírným pokývnutím hlavy a vycházím po schodech do prvního patra přímo do převlékárny hrdinů, jak jsem ji skromně nazval. Nastal můj čas, jdu zachraňovat lidské životy. Z batohu vyndavám milovanou placku se svojí doprovodnou hymnou. Vkládám ji do přehrávače a jde se na věc.



„Dělej Lukáši, už je napadla! Musíme je zachránit!” volá na mě vyplašený Pavel, kterému se nedaří vyhrávat nad našimi nepřáteli. Bleskurychle běžím na plac, sundavám svoji mikinu a nechávám plně rozzářit svůj kostým. Zářící bílé S, na ručně tkané červené bavlně, zdobí moji hruď. Je na ni i písmenko P, dokonce i písmenko A. Nechybí ani R. Je to SPAR... INTERSPAR. Unikátní háv Bratrstva chrabrých bratrů z obchodního řetězce, na němž se navíc honosí znak zelené jedle. To jsme my, hrdinové s prodavačským duchem a výřečným jazykem. Jakmile dorazím na prodejní plochu, už vidím nepřítele. Plíseň napadla keříčková rajčata a horlivě se snaží rozšířit na další, lahodně čerstvá a chutná. „Zatracená mrcha!” zamumlám si pod svůj rozcuchaný vous a jsem připraven spasit lidstvo. Čapám po krabici, v níž tomata odpočívají, a oběma rukama hledám ty plesnivé ďábly. Mám je, dvě plesnivá nebohá rajčátka. Všechny zdravé přendavám do jiné krabice a utíkám je omýt. Paráda. Celá padesátka zachráněna, ale dvě to odnesla. Ani ti největší hrdinové nezachrání vše. Bohužel. Nicméně si vždy oddychnu a mé srdce pookřeje v momentě, když si uvědomím, že vlastně ty nalezené plesnivé mrchy, které odstraňujeme a likvidujeme, čímž ochraňujeme ty zdravé před jistou zkázou, zajistí kvalitu a čerstvost dodávaného sortimentu ovoce a zeleniny pro všechny ty dobré lidičky. A o tom to celé je. Hrdinové Bratrstva prodavačů z Intersparu, ti chrabří z nejchrabřejších, zachraňují občany před škodlivinami a do jejich těl dodávají plnou dávku vitamínů, minerálů a vlákniny. Tisíc kusů ovoce a zeleniny prodaných za jeden den zajistí zdravý život tisícovce lidí. Uznejte, takovému hrdinství se nevyrovnají žádné akční kousky těch směšných šašků v kostýmech, kteří si říkají Batman a Superman.


Pamatujte tedy! Kdykoli budete potřebovat skutečné hrdiny, čili nás, nerozsvěcujte na noční oblohu reflektory se znakem netopýra, rozsvěcujte reflektory se znakem jedle.  

ANKETA

Patlažán, neboli?

Celkem: 68 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

11

komentářů

Návrat k nevinnosti

datum: 10.7.2011 18:30:59 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 11 | hodnocení: 93% (51 hlasů)


„Vstup do nového světa, zvířátko naše milované! Nemáš se vůbec čeho bát! Brána, jenž se před tebou otevírá, je cestou pro tebe zcela neznámou, ale až do ní vstoupíš a starodávné rozvrzané dveře za tebou zaklapnou, tehdy poznáš ten neskomírající blahobyt, kterého budeš navěky součástí. Co tě tam čeká, není začátek konce, je to návrat k tobě samému, návrat k nevinnosti!” našeptává neznámý hlas těžce vydechujícímu pejskovi pro něho zatím nepochopitelná slova. Tiché sípání se pozvolna mění v silnější, srdíčko tluče nepravidelně, oči se mu klíží...  


„Jůů, podívej se, padá hvězda!” vzbouzí slovy svojí maminku malý chlapec, co procitl ze svého spánku a hledí na ranní páteční oblohu posetou miliardou hvězd, která právě ztrácí jeden ze svých honosných skvostů. Oslepující záře, jenž oslňuje zahradu, ve které si pejsek v mládí vesele hrával a nedaleký les, v jehož pichlavých křoviskách vyčmuchával drobné zvířectvo, proniká i do oken domu, kde oplácel lásku svých milovaných oblizováním a radostným skákáním. Hvězda dopadla na zahradu a mohutné světlo ozařuje jeho pelíšek. „Je čas, kamaráde! Pojď s námi! Tvá bolest utichne a vymizí, láska k milovaným promění se ve věčné potěšení!” Opět ten tajemný a zároveň upřímně laskavý hlásek, který se line do pejskových uší, mu dodává pocit uspokojení a naprosto se hlasu oddává. V zápětí z hvězdy sestupuje rozmazaná osoba a pomalu pokládá svoji ruku na pejskova záda. Ten dotek, tak jemný a laskavý, jako by se ho dotýkala všechna božstva světa. Ještě malou chvíli si užívá báječného hlazení, než duše opustí jeho tělíčko. Tajuplná osoba se na dušičku podívá, usměje se, vezme ji do náručí a bere ji sebou na dlouhou pouť. Světlo hvězdy pomalu pohasíná, až z ní nakonec zůstane malinkatý žlutočerný lesklý kámen. Psí duše, společně se svým doprovodem, opouští dům a vydává se kamsi do neznáma. Do světa, který nikdo živý nezná. Do světa, který nikdo živý nespatří. Do světa pro nás všechny záhadného a neprobádaného.


Blikající světla a barvy připomínající duhu, se linou kolem pejska a jeho nového přítele. Chvíli jim přijde, jakoby letěli, po chvilce se zdá, že naopak padají. Světla začínají pomalu pohasínat, až se nakonec promění v naprostou tmu. V okamžiku se objeví záblesk červeného paprsku, který exploduje a vytvoří okolo sebe malinkaté barevné tečky, skoro jako hvězdy na nebi. Tajemný doprovod se s věčně usmívajícím pohledem podívá na pejska a zpozoruje, jak se třese. „Neboj se, zavři svá očka!” Ukazováčkem se dotýká jeho hlavy a oživuje mu vzpomínky na ty nejkrásnější zážitky, které během svého života prožil. Ve svých myšlenkách se nyní nachází v době svých mladých let, kdy s Lukášem a Dášou, dvěma z jeho lidských kamarádů, prožíval radosti i strasti při procházkách v lesích, při boji s velkým zlým psem a vybavují se mu vzpomínky na všechna láskyplná pohlazení. Zavzpomínal i na svá starší léta, kdy s další milovanou osobou hrdě a statečně lovil zvěř. Připomněl si i lásku ke své zvířecí kamarádce Betynce, jenž mu byla od začátku života jeho jedinou milovanou fenkou.


„Už můžeš otevřít oči, jsme doma! Ve světě, kde ses znovu zrodil do své krásy a nevinnosti!” praví rozmazaná osoba a ukazuje na prosluněnou louku, která se táhne široko daleko. Při pohledu do dálky není poznat, kde končí travnatá krása a kde začíná světlemodré nebe. Rozkvetlé stromy a květiny jsou zde krásné, avšak úplně jiné, než si je pejsek pamatuje ze svých životních poutí. Nakonec uvidí zvířátka a rozbíhá se přímo k nim. Jakmile spatří jednu jemu známou fenku, zastaví se, zavrtí oháňkou a v mžiku se k ní rozbíhá. Jeho nos totiž zavětřil a oči spatřily Betynku, o dva roky dříve zesnulou kamarádku. „Měj se zde hezky, zvířecí kamaráde. Nikdy nezapomeň na své blízké, protože i oni tě budou neustále nosit ve svých srdcích!” dodává osoba, která se na pejska naposledy usměje a v zápětí se rozplyne v nekonečnu. 


„Odpočívej v pokoji! Měl jsem tě nadevšechno rád a budu na tebe věčně vzpomínat!” promlouvá Lukáš nad hrobem zesnulého jezevčíka Toma, který je pochován na své milované zahradě vedle Betynky, andulky Pepíčka a kocourka Elvise. Otírá si poslední slzy ze svých očí a se smutkem odchází společně s ostatními milovanými, kteří Tomovi také přišli říci sbohem. Lukáš se ještě malou chvilku prochází po zahradě a vzpomíná na Tomíka, když byl ještě zdravý a plný síly. „Byl jsi nejlepší pes, jakého si může člověk přát!” říká si v duchu pro sebe a odchází domů. Najednou se ale před ním cosi zablyští v trávě. „To je ale pěkný žlutočerný kámen!” prohlašuje ve chvíli, kdy ho bere do ruky.


Den se pomalu blíží ke konci a Lukáš se připravuje ke spánku. Leží v posteli, pouští si skladbu od hudebního génia Vangelise a nad jeho hlavou, na dřevěné hnědočerné poličce, leží ten nejdůležitější kámen, který se mu během života připletl do cesty, aniž by to tušil.

ANKETA

Žádná anketa se pro podobný bloček nehodí, takže pouze jedna možnost pro klikálky

Celkem: 74 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

25

komentářů

Hokejový souboj století - Vidláci vs. Borci

datum: 26.12.2010 23:42:17 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 25 | hodnocení: 96% (87 hlasů)

Na začátku nového roku 2009 mělo dojít na zamrzlém rybníku Jordán k nejnapínavějšímu a nejfamóznějšího zápasu v dějinách českého hokeje. Nastaly však neočekávané okolnosti, které celé triumfální utkání zkomplikovaly. Nakonec se však hokejový souboj, díky neskomírajícímu odhodlání a statečnému duchu vesnických hokejových borců, odehrál. Nyní Vám krátce odvyprávím onen neskutečně skutečný příběh...

 


Prosinec 2008, Ratibořské Hory


Ranní mlžný opar zahaloval vesničku do šedobílé tmy. Všichni obyvatelé, staří i mladí, chudí i bohatí, ještě spali a z dálky se linulo tiché tlumené mlácení a bouchání. Bylo to od party pěti kluků, kteří na nedalekém zamrzlém rybníku trénovali své hokejové schopnosti a rozvíjeli svůj převeliký herní talent. Toho dne jsem tam byl přítomen i já a vše sledoval přes svářečskou helmu.


„Už jede, co to na mě vymyslí dnes?” probleskla mi hlavou mírná obava ve chvíli, kdy se Tomáš rozjel pokořit moji branku postavenou z našich bot. Mé nohy se začaly pohupovat, má kšiltovka nahrazující lapačku taktéž, jen hokejka zůstala v poklidu opřená o ledovou plochu. Tomáš se blížil stále blíže a v zápětí vystřelil. Střela prorážela mlžný opar, ale já ji, i přes její ošidnost, viděl. Než kotouč stačil prosvištět mou brankou a skončit na sněhu za ledovou plochou, bleskurychle jsem zareagoval a svojí kšiltovkou ho na poslední chvíli chytil. Nebyla to sice nějaká pořádná střela, byla to spíše taková slabá čudla, ale i přesto, jakmile mi puk skončil v lapačce, ihned mě to posadilo na zadek. „Zatraceně!” vykřikl Tomáš s rozzlobeným tónem v hlase a hrozivě se na mě ušklíbl. Takhle probíhal náš každodenní ranní trénink, při kterém tekl pot, slzy a někdy i krev. Tvrdý sport pro tvrdé chlapy. Já, Michal, Tomáš, Jarda a druhý Michal. To byla naše statečná hokejová pětka. Slyšíte dobře, pětka. S šesti hráči hrají pouze žabaři.

 

Jakmile zapadlo slunce, s ním se též rozplynula mlha. Večer jsme navštívili jednu ze dvou místních hospůdek. Pít? No to není důležité. Co je však pravda pravdoucí, probírali jsme tam svou taktiku na obávaný zápas proti táborským Borcům. Jejich velmi zlá povaha byla, a stále dosud je, velmi nevídaná. Arogantní a zákeřní jako Rusové, urážlivý a zapálení do bitek jako Kanaďané. Všechny tyto prvky, když se skloubí do jednoho týmu, to je přímo smrtící kombinace. A přesně takový mančaft měli.  Nebylo tedy divu, že jsme měli všichni z tohoto zápasu nesmírné obavy, protože kdykoli jsme se s nimi střetli, setkali jsme se s korupcí v podobě uplácení rozhodčích, likvidačními fauly a když to řeknu mírněji, tak i s velmi častými šarvátkami. Naše obavy byly navíc o to větší, protože naši soupeři neměli na rozdíl od nás vidlácké vybavení, nýbrž drahé profesionální. No jo, zkrátka měšťáci s prachama.


„Hele kluci, to jsou oni!” zakřičel jeden z Michalů a koukal směrem k vchodovým dveřím, kde stál tým Táboráků, našich soupeřů. „Co tu sakra dělají? To nemají v Táboře dost svých hospod?” Dodal rozčíleně.

„To víš, že mají, ti šmejdi nás sem přišli provokovat!” odvětil mu Jarda a vstával ze židle a jako správný kapitán týmu šel s nimi rozumně promluvit. „Všichni víme, proč jste přišli, ale jestli se chcete porvat, počkejte si na zápas, jo? Konec konců...” 

„Hele tý, co to tu šaškůůůješ. Tam ty naše rváááčky nikdo neuvidííí!”  zvolal Laco, cikánský kapitán soupeřova týmu, který přerušil Jardův chod myšlenek.


V momentě, kdy Laco zakončil rozhovor svojí úchvatnou mluvou, vrazil pěstí přímo do Jardova nosu. V tu chvíli jsme na nic nečekali a vrhli se přímo na ně. Tekl pot, slzy a krev. Tvrdý boj pro tvrdé chlapy. Ani si už nepamatuji, jak dlouho jsme se tam midlili, ale rozhodně si pamatuji, že jsme jim také uštědřily pár tvrdých ran. Nutno však dodat, že více krve teklo z nás.

 

Čas plynul příliš rychle, dokonce tak rychle, až se nám to vůbec nelíbilo, protože se očekávaný hokejový boj blížil a náš strach ze soupeřových praktik zvyšoval na intenzitě. Zašlo to dokonce až do takové fáze, že Tomáš ani nevylejzal ven, jak moc se bál. Ehm, no co, když už to píšu, tak s pravdou ven, ne? Ten, kdo nevylejzal, jsem byl já. Ano, já! Víte, ono chytat střely od mých spoluhráčů, kteří střílí takové neúčinné čudly a střely od našich soupeřů, jejichž rána trhá sítě, je sakra rozdíl. Ještě ke všemu jsem měl tu svoji aušusovou výbavu. Nakonec jsem si však řekl: „Pokud umřu, tak umřu alespoň při něčem, co mám rád. Při chránění své z bot vyrobené svatyně.” Když jsem konečně vyšel z baráku, mé srdce bylo najednou tak statečné, jako nikdy dříve. Cítil jsem se skoro jako filmový William Wallace, když se svými skotskými druhy ukázal zadky na Longshanksovu armádu.

 

Leden 2009, Tábor, rybník Jordán

 

„Ty jo, koukněte na ně, jak vražedně koukají.” povzbudil mě i mé spoluhráče slovy kapitán Jarda, jakmile spatřil naše soupeře kteří se právě rozbruslovali. „Tak hoši, ničeho se nebojte, vezměte si svojí výstroj a statečně do nich. Nikdo tady nám nevěří, dokonce ani nikdo doma nám nevěří, ale právě teď je ten pravý čas všem ukázat, že hokej se nevyhrává pouze s nejlepší výstrojí a nejlepšími hráči, ale především srdcem, zapáleným srdcem, které v nás hoří tak silně, že je načase nechat svá těla pořádně rozhořet a dokázat nemožné! Říkají nám Vidláci a jim Borci, ale dnes se vše změní. Předvedeme, že i v tak maličkaté vesnici, se dokážou rodit vyjímeční sportovci!” Když náš kapitán dořekl tato slova, ucítili jsme v srdcích žár a v pažích sloní sílu. Bez váhání jsme si začali oblékat výstroj a během chvíle jsme byli připraveni nastoupit k zahájení utkání...

 

Hokejová výstroj Vidláků

Brankářská výstroj: kšiltovka nahrazující lapačku, prkýnko na krájení jako vyrážečka, svářečská helma, molitany místo betonů, reflexní vesta, hokejka v rozpadu a zimní děravé boty

 

Hráčská výstroj: ukradené hokejky borcům, helmy a čepice různého druhu, reflexní vesty a brusle plné sena

 

Hokejová výstroj Borců

Brankářská výstroj: profesionální lapačka, vyrážečka, helma s mřížkou, dres, vysoce odolné betony, brankářská hokejka a brusle

 

Hráčská výstroj: hokejky a helmy české reprezentace, dresy a excelentně naostřené brusle


Zde shlédněte celý dlouhoočekávaný dechberoucí zápas


Zápas se skutečně odehrál na rybníku Jordán. Stejně tak byla skutečná i výše popsaná výstroj, kterou jsme měli na sobě. A jak se to doopravdy má s tímto celým příběhem? Kdo ví...

 

 

ANKETA

Jaký byl tento příběh?

Celkem: 125 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

11

komentářů

Moje věrné psisko Tom

datum: 3.10.2010 0:17:46 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 11 | hodnocení: 92% (70 hlasů)

Kapitola první - Směr Rakovník a zpět  


Parného léta roku 1999, mě čekala daleká cesta do městečka Rakovník. Právě tam žil maličkatý, roztomilý a nejbáječnější pes, jakého si jen může člověk přát.


Já, má sestřenice a můj nevlastní otec, jsme se tehdy necelé dvě hodiny trápili ve sluncem rozpáleném Favoritu, abychom si domů odvezli nového čtyřnohého kamaráda. „Konečná!” zvolal otčím právě ve chvíli, když jsem už skoro padal do mdlob. Celí propocení jsme vyběhli z auta a dýchali ten místní čerstvý vzduch. V zápětí jsme však zaslechli psí štěkot. V tu chvíli, jako bychom úplně zapomněli na to strašlivé vedro. Jakmile jsme totiž zaslechli psíky, jak štěkají, zajímali nás už jen oni.


Majitel otevřel vrata do statku své chovné stanice „Amery” a my se rozeběhli přímo za štěkotem. Co jsem tehdy spatřil, si pamatuji úplně přesně i dnes. Všude okolo nás chodila, plazila se a koulela štěňata dlouhosrstých jezevčíků. Všichni to byli psi s názvy od písmene T. Terry, Tom, Tony a Trol. Byla to zvláštní jména a hned mě napadlo, že ať si otčím vybere kteréhokoli, hned mu změním jméno. To však nešlo, což jsem v tu dobu nevěděl. Na první pohled se mi zalíbil pes Tony, protože byl nejvíce přítulný a po celou dobu, co jsme si povídali s majitelem, nedělal nic jiného, než se mazlil nebo si chtěl hrát. Ovšem náš budoucí pejsek měl být určen hlavně pro lov, takže právě tohle se mému otčímovi nelíbilo a vybral si psa Toma. Tom byl přesný opak Tonyho. Ten totiž, jako jediný o nás, neprojevoval nějaký extra velký zájem. Pořád tam něco očichával a zkoumal. „Táto, já nechci takového „profesora”, já chci toho mazla Trola!” Ihned, co jsem dořekl tuto větu, se Tom přestal zajímat o své čuchačiny, rozeběhl se přímo ke mně a skočil mi do náručí. Samozřejmě Vám bude znít hloupě, když řeknu, že mi tehdy nějakým způsobem rozuměl a chtěl mi dokázat, že on je zrovna ten pravý, ale zkrátka to tak vážně vypadalo. Když jsem ho držel v náručí, oblizoval mě všude po tváři a já už věděl - bez Tomíka Ameryho, se z Rakovníku nehnu.


„Tomíku, jedeme domů” zvolal jsem šťastně, když jsem viděl, jak k němu otčím dostává všechny potřebné doklady, ale stejně rychle, jako do mě vešla radost, pomalu přecházela v obavy, protože teď jsme museli jet v tom infarktovém horku další dvě hodiny zpět a to pro malého psa, který nikdy před tím v autě nejel, musela být muka. Jakmile jsme vyrazili domů, po chvilce začal Tom kňučet. Vzal jsem ho tedy na klín a snažil se ho všemi možnými způsoby utěšovat. Sice kňučet nepřestal, ale i tak věřím tomu, že byl rád za moji náruč. Než jsme přijeli domů, dvakrát blinkal a snad se i jednou počůral, ale důležité je, jak byl celou cestu statečný. Člověk si možná řekne: „Po tomto zážitku se už nikdy do auta nepohrne!” Opak je však pravdou. Autem jezdil často a rád.


Kapitola druhá - Tady hlídám já  


Město Mladá Vožice a vesnice Vilice. Tato dvě místa se stala jeho novým domovem. Jelikož v době, co jsme si ho přivezli z Rakovníku, byly prázdniny, měl jsem na Toma spoustu času. Celé prázdniny jsem trávil u babičky ve Vožici hlavně kvůli Tomovi. Společně s otčímem jsme ho učili základní povely. Sedni, lehni a zůstaň, začal zvládat poměrně rychle. Tím nám jen dokazoval, že je to moc chytrý pejsek. Navíc ho vyučování velmi bavilo, což bylo příjemné zjištění. Nejvíce si však užíval, když mohl trávit čas na chatě ve Vilicích. Chatová oblast ve Vilicích je obklopena samými lesy, takže snad všichni chápete, proč to tam tak moc miloval. Les byl pro něho tím úplně nejlepší místem, kde chtěl trávil čas. Byl však důležitý nejen pro něj, ale i pro nás. Respektive pro poznání jeho loveckých schopností. Měl vrozené předpoklady snad pro všechny lovecké činnosti. Nebylo tedy divu, když jsme ho začali učit chodit po barvě a norovat. Obojí mu šlo výborně, avšak jako norník byl unikát.


Při jednom ranním venčení se stal ještě horlivějším a skočil do nedalekého rybníka, aby zahnal labutě. No ale asi všichni pochopíte, že jezevčík ve vodě proti labuti, je stejné asi jako lev proti antilopě. No zkrátka a dobře, labutě se k němu agresivně blížily a já na něj volal, co mi síly stačily „Tome, k noze!” I Tom nakonec moudře usoudil, že by tímto přátelským hupsnutím do vody mohl zaplatit svým životem a plaval zpět ke břehu. Labutě však pluly mnohem rychleji a tak mi nezbylo nic jiného, než za Tomem skočit. Nevím sice, kdo koho vlastně zachránil, protože jakmile jsem byl ve vodě, došlo mi, jak „skvělé” mám plavecké dovednosti. No, nejdůležitější je, že jsme se z té vody dostali oba dva živí a zdraví.


Ještě, když byl malý, se předvedl i jako podvodníček. To jsem byl tehdy u babičky na zahradě a najednou vidím, jak nese místní kočka něco v hubě. Jakmile se přiblížila, už jsem dokázal plně rozeznat, co v ní měla. Nesla myš, kterou nejspíše chytila někde na půdě. V tu chvíli se k ní rozběhl Tomáš, kočku zahal, myš si vzal do huby a jako hrdina, co umí lovit i myši, šel do chalupy a položil ji před babiččiny nohy.


Letní prázdniny se pomalu blížily ke svému konci a já se musel smiřovat s nepříjemnou skutečností, že takový pes do bytu zkrátka nepatří a jen by trpěl. Jako Jedenáctiletý kluk to sice jen težko pochopíte, ale nakonec si i v těch letech uvědomíte, když je šťastný pes, jste šťastní i vy. Každopádně měl zůstat u babičky, ale neznamenalo to, že ho nebudu vídat. Každý víkend, každý svátek, no prostě vždy, jakmile se naskytla možnost, jezdili jsme s ním na chatu a zažívali další nezapomenutelná dobrodružství.


Když se Tomíkovi blížil druhý rok života, blížila se i jeho zkouška v norování. Vše propuklo o dalších letních prázdninách v Táboře Na Větrovech...


Kapitola třetí - Šup do nory  


„Běž, Tome, běž!” křičel můj nevlastní otec a z obecenstva také já. Zkouška v norování právě začala. Tom nakoukl do nory, zavětřil liščí pach a jako uragán se do ní vrhnul. „Vrr, raf, vrr, raf, raf, raf!” vrčel a hlásil od samého počátku. Liška v bezpečí ve druhém kotli na Tomíka prskala a syčela, což ho ještě mnohem více rozdráždilo. Liška přeběhla do třetího kotle, zavřela se za ní vrátka a opět náš Tom vystartoval. Když byla liška ve čtvrtém a posledním kotli nory, Tom znovu začal hlásit „Vrr, raf vrr, raf, raf, raf!” a zároveň s ním se také ozýval povzbuzující křik otčíma, který byl štěstím bez sebe, jakmile se dozvěděl, že Tom překonal dosavadní rychlostní rekord z 25 sekund, na krásných 19. „Jsi nejlepší pes, Tomíku!” tentokrát jsem zvolával slova chvály já.


Této zkoušky se zúčastnil i pes Bak, drsnosrstý jezevčík mého dědečka. Bačík je hezký, ale takový krapet natvrdlý psík. A tehdy na těch zkouškách to trošičku potvrdil. Bak stál před norou, rozhodčí dával znamení ke startu a Bak nic. „No tak Bačíku, šup do nory!” povzbuzoval ho děda. Bačík ale stále nehnutě postával. „No tak Bačíku, neboj se, vběhni tam! Šup do noryčky!” Náhle zavětřil lišku a konečně vtrhl do prvního kotle nory. Bak měl ze všech psů nejhrubší hlas a v noře to dal krásně najevo. Ovšem to by nebyl Bačík, aby za pět sekund nevyběhl zpět směrem k dědovi. „Ale no tak sakra, do nory běž!” křičí děda, tentokrát už s rozčíleným tónem v hlase. Bak tedy napodruhé vběhl do nory a už byl bezchybný. Krásně hlásil a noru proběhl, na svoji počáteční skromnost, také rychle.


Dohromady skládalo zkoušku 27 psů, z toho tři psi, včetně Tomíka, obdrželi 90 bodů. Tom skončil na třetím místě, protože podle rozhodčích nehlásil moc nahlas. Ale ať si tvrdí, co chtějí. Tehdy tam předvedl obdivuhodný výkon. Díky té rychlosti a zápalu, kterou noru proběhl, si vítězství zasloužil. Že měl slabší hlásek? No Bože. Já ho slyšel až do obecenstva a to mi stačilo.


Na zkouškách se zalíbil mnoha lidem a někteří nám radili, ať s ním jdeme na výstavu. Bohužel se u Toma objevila jistá vada. Dodnes mu nesestoupilo jedno varle a s tímto „handicapem” by ho na výstavu ani nepustili. Ano, já dávám slovo handicap do uvozovek, protože jemu to nevadí. Jedno nebo dvě, vždyť co na tom sejde. Hlavně, že ho nic nebolí a je zdráv.


Kapitola čtvrtá - Gaučák  


Roky plynuly a čím byl Tomík starší, tím byl stále hezčí. Ještě se občas dostal k nějaké lovecké akci, aby vystopoval postřelenou zvěř, kterou vždycky nalezl. Ovšem to skončilo v době, kdy se Tom dostal do věku sedmi let. Nevlastní otec neměl na myslivost moc času a tím definitivně skončila lovecká sezóna i pro psa. A tentokrát už neplatilo, čím starší, tím hezčí. Víte, když je nějaké zvíře moc dlouho u babičky a hlavně bez pohybu, vede to k jedné jediné věci. Otylost, otylost, otylost! Každá babička ráda vidí, když jí zvířátko, a je jedno, jestli se jedná o psa, kočku, nebo slepici, krásně papinká a baculatí se. No a Tomíkovi samozřejmě začalo všechno náramně chutnat. Dnes je mu už skoro dvanáct let a je to taková koule, až mě to mrzí. Samozřejmě ho stále miluji, je to přeci můj pes, i když ve skutečnosti nikdy nebyl jen můj, byl všech, celé rodiny, ale bylo období, hlavně první roky, co mě měl nejraději. Ale i přesto mi vadí, jak moc ho babička přecpává. Ona mi vždycky povídá, že ne, že nic nežere. Jak nemůže nic žrát, když už nevyskočí ani na ten gauč, aby se o něm dalo alespoň říci, že je to pes gaučák?!


„Tomíku, mám tě rád a vždycky jsem měl, ale zhubni mi! Ty ještě nějakou srnku vystopuješ! Máš před sebou přeci ještě spoustu let!”




Takoví jsme byli





 

ANKETA

Máte také doma (u babičky) nějakého zvířecího kamaráda?

Psa

Celkem: 107 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

16

komentářů

Šokující odhalení - tajemný Smášula Šášula vstupuje mezi nekonečníky

datum: 20.8.2010 22:42:16 | autor: L.T.Sm(@)sh | komentáře: 16 | hodnocení: 90% (88 hlasů)

Muhehehe. Ano, jsem to já. Nikdy bych nevěřil, že něco sesmolím mezi nekonečné blogy, ale jak všichni víme, na nekonečné se už dávno nepohlíží jako na něco, za co by se měl autor stydět, ba naopak. Dnes je nekonečný blog mnohem lepší, než blog normální. V nekonečných se z nich totiž staly opravdové blogy, které splňují svůj pravý a nezaměnitelný účel - Psát o blbovinách, o tom, co kdo, kdy a kde udělal, co dnes zažil, co zažil včera a co zažije zítra. Blog normální žádné z těchto pravidel nesplňuje, přestože název blog, obsahuje. To nejsou blogy, nýbrž články.


Avšak hlavní důvod, proč zde začnu psát, je PipMan, Downer a spol., kteří právě začali využívat změnu pravidel v nekonečných a ukázali nám všem, že Warez už je takřka dávnou minulostí a nyní frčí doba nová. Doba psaní o milých a krásných hovadinách. Jak se ukázalo, lidé to mají rádi. Třeba jsem optimista, ale nekonečný blog má možná do budoucna daleko lepší vyhlídky, než obyčejné články z druhého kolena.


Jak řekl PipMan, ten mladík s čertovskými kudrlinami (a to tě nyní chytám za slovo, můj virtuální příteli), můžeme si tu udělat takový maličkatý Facebook. Proto sem na začátek plesknu několik svých fotek, abyste si mohli dělat prdelky tentokrát vy ze mě. No, možná je sem dávám také proto, že už je to nějaký ten pátek, co jsem se piplačil s Gamepárským editorem a potřebuji si jen oživit ty staré vzpomínky na jeho dokonalou nedokonalost.


Inu přátelé, pro dnešek dost keců. Stejně Vás tu budou místo slov uhrančovat fotky s tak drsným a fešným chlapem, který kdyby žil v letech osmdesátých, dostal by tehdy ty nejlepší filmové role. Však se na mě podívejte, úplný Schwarzenegger, Travolta a jsem si zcela jist, že bych trumfnul i Sigourney Weaver v roli Ripleyové. 


Kdybych  přišel na konkurz oděn v tomto hávu, role Ripleyové by byla moje.


Zde předvádím Travoltovy taneční grimasy (ten úplně vpravo).


Fotku, kde bych předčil Arnolda, jsem neobjevil. No snad příště. Našel jsem

alespoň jednu, na které se velmi podobám svému avataru na GP (ten uprostřed).


PS: Byl jsem strašně, ale opravdu strašně nervózní při své premiéře v psaní do nekonečné sekce, že i o svou nevinnost jsem přišel snáze. Checht, vlastně ne. Tehdy to byl tak trošičku trapas. Ale psst.

ANKETA

Obstál bych v roli Ripleyové?

Celkem: 118 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Zážitky, důležitá sdělení a blboviny. Prostě můj deníček všehochuti.
* Založen: 20.8.2010 21:10:31
* BlogRank: 1,18
* Přístupů: 18 167
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 2
Flash hry

KATEGORIE

Kategorie článků
Toplist