Endless, Nameless

Biotron

   Byl pátek a právě začal další víkend. Foukal silný vítr, přes vánici nebylo vidět na krok a neustále přituhovalo. Sníh křupal pod botama, ale Žermén nepřestával v chůzi. Bořil se v čerstvě napadlých závějích. Věděl, že jestli chce udělat tu nejlepší reportáž, bude muset dojít až k cíli, kde vyzpovídá všechny závodníky.

   Miloval sport od malička. Miloval psaní článků. Byl velmi šťastný, že mohl své dvě velké lásky spojit v jeden ušlechtilý celek na odlehlém blogovém serveru. To mu také dnes dodávalo síly a odhodlání vytrvat...

   Jediné, co mu však způsobovalo trable, byla ta jeho zmatenost a jistý druh nevyzrálosti a snad nedostatek sebereflexe s jakou podcenil tento mrazivý den. Kopec se začínal zdát nekonečný. Dál než do tří metrů neviděl. Kolem žádná stezka, ani značení. Jen pár smrčin zabalených do bílého hávu s flitry z ledu. Dostal se konečně mezi ně, aby okusil alespoň náznak závětří. Na chvilku si chce odpočinout a usedne.

   Jeho řasy se zanáší postupně vločkama. Z nosu mu visí zamrzlý sopel. Rozpraskané rty modrají. Usíná a v hlavě mu zní jeho oblíbené laciné melodie... Pod bílou peřinou se skryl až do jarní oblevy. Do cíle už nikdy nedorazil... Stal se potravou lesní zvěře...

   A proto je tento víkend zminích sportů už nadobro ten poslední...

| Beze zvuku |

   Po delší odmlce, nevím, jak dlouhé, možná, že ani tak dlouhá vlastně nebyla, Vás opět zdravím. A teď proč vlastně? Vznikla nová móda transparentních účtů a akcií na majitele, tedy i já zprůhledním své nově založené konto Cenarius pro boj se závislostí na GP, jež jsem vytvořil a na které můžete ochotně přispívat. Zde jej máte v celé své kráse:

The Bank of Commonwealth of the Bahamas

Celková částka k datu 6.3.2013 činí 13 Gb.

   Zatím je opravdu skromný počet mecenášů tohoto projektu. Nestačí to ani na najmutí jedné přenádherné sestřičky, která by to s pacienty velmi uměla a především myslela upřímně. Vždyť je tolik čekatelů na léčbu. Například novopečený mainstreamový bloger, který je přesycen múzami a nápady, které z něj prýští jeden za druhým a stává se tak nezastavitelnou famózní jedničkou na GP!

   Takže se nebojte a přispějte na dobrou věc. Přeci Vám tu velmi záleží na druhých. Vězte, že dnešní léčba je velice nákladnou záležitostí a někteří kmenoví uživatelé GP potřebují speciální péči. Každý může pomoci kapkou a z kapek se rázem stane moře... Transparentnost tohoto účtu bude nadále trvat.

   Váš downer666 (toho času léčitel a pan účetní v jedné osobě) a buďte stále ve střehu!

   Pro teď již není více mého favorita. Je nutné přeladit na novou vlnu punku... „Kdé domov můůj, kde domov můj....“ slyším chraplavým hlasem pět knížecího pána v temném lese vysočinských kopců, jimiž se právě toulám. Bosé nohy bořím do sněhu. Temnotou hvozdu nese se hluboký knížecí hlas. Bory šumí, vítr vane odér likéru, ó bože, jenž nejsi, ale kníže ten je. Zatím... Já přeskočím hučící vodu valící se snad odněkud z protrženého Jordánu. Však půjdu tmou skrz strniště hustých borů k urně jako již tolikrát tam za zeď. Urny mám velice rád. Úzkou štěrbinou pak proklouznou mé jemným olíznutím uzavřené vnitřní názory. I tyto úzké prostupy vnímám pozitivně, obzvláště pokud jimi lze proklouznout do jiného světa, do říše těch nejbáječnějších pocitů hřejivých extází, jež nabízí sám život. Toto je však jiný otvor. Brána k nejisté budoucnosti s možností ji nejistě ovlivnit.

   S úsměvem na rtech mizím a doufám, že zmizí napořád i ten odér bylinkového likéru... Nenechme se unést přilišně zaslepeným vlastenectvím, to není nikdy zdravé... Všichni jsme rozděleni... Žérárek byl všemi milován jako národní kulturní hrdina a teď se z něj vyklubal urputný rusák, žijící za hranicemi, tak co...? O lidech si nelze udělat úsudek podle cestovního pasu...

   Vás downer666 (toho času slouha jeho knížecí milosti) a buďte stále ve střehu!

   Konec jakoby byl stále kdesi v budoucnosti, ale přitom nyní tak na dohled. Italské jídlo k obědu bylo výtečné, vařil jsem já. Ve svých sedmnácti, na prahu plnoletosti, věřím, že italskou kuchyní jednou okouzlím také svou budoucí partnerku.

   My, kdož nezemřeme, ale těšíme se na převtělení v prach a energii, my, kdož nevěříme v to, co většina, víme víc z toho nic, které je nám nabízeno. A oničem není ani to nicotné nic, které vytváříme sami uměle, takové to nic, co se zdá být něčím důležitým v určitém období. Při pohledu z jiného období je to ještě větší nic bez naprosté důležitosti. A přesto my víme, že to musíme vytvářet.

   Kolikrát mám pocit, že je to snad velmi častou symbiózou s významem vět poskládaných z ušmudlaných slov pod „sedmsettrojkovou” kombinací. Alespoň někdy otřít hadrem ta slova, aby se falešně blyštila, oprášit prach, aby procitla ze zimní úskosti ve svěžest jarního elánu... Vypustit dech... Nemyslet, ale uklízet ve svých pochroumaných pocitech tak, aby zůstaly prázdné. Časem se opět naplní, pravděpodobně znovu špínou...

   Hádky sviští Gameparkem jako ryby hlubinami oceánů. Každý je prostopášníkem a každý je vinen pouze sám za sebe! Neuhýbám, protože se kreju. Nenechám se porazit, protože to vzdám. A k tomu všemu: „Checht...” Slyšíte, jak se pitvoří? Sleduju ten posměch, ať už je určen komukoliv. Naplňuje lidi zadostiučiněním, aniž by čehokoliv sami dosáhli...

   Někdy je lepší nezemřít a tělo opustit ještě před jeho smrtí...

   Váš downer666 (toho času amorfní krystal na dně oceánu) a buďte stále ve střehu!

(článek byl aktualizován 11.1. 2013 ve 13:01 na doporučení viz komentář č. 1)

   Dnes vypravil jsem se sebrat trochu psychických sil, jež se mi přes rok nedostávají toliko v plné hojnosti, jak bych si přál... Při návratu zasněženou krajinou města, v šalině číslo 9, potkal jsem lidi.

   Již při nástupu se mi zdálo, že nebudu jediným nějšílenějším člověkem v útrobách elektrifikovaného vozu. A ti, co nastoupili na další zastávce, tak ti mi to jen potvrdili...

   Přede mnou usedl obrovitý pán ve věku kolem čtyřiecti let. Už od vstupních dveří bylo hlasitě slyšet, jak si sám pro sebe povídá o kavárenských povalečích, kasínu na konečné devítky, kde to rozparádí a takto pokračoval i celou následující jízdu.

   V kombinaci k tomu přistoupila žena, která v náručí držela dvě tašky naplněné nejrůznějšími provánočními potravinami a nejspíše i nějakými drobnými dárky. Vypadala sešle, zmateně a ve všech ohledech luneticky.

   Další stanice a do šaliny se hrne opilec s igelitovou taškou. Možná, že i on veze překvapivě svým blízkým dárky. A nakonec je tu ještě hádající se rómský pár...

   Šalina valí Cejlem... Hřmot kol se rozléhá po obetonovaném kolejišti a je vynášen odrazy po stěnách domů, jimiž je ulice sevřena, vysoko nad střechy. Pán přede mnou stále hovoří, přitom podivně gestikuluje a cosi hledá ve své tašce, která dříve bývala pouzdrem na notebook. Obklopuje mě alkoholový opar vlajícího opilce za mými zády. Náhle se přede mnou otevírá deštník a hned zase zavírá a mizí v pouzdru na notebook.

   „Mohla byste mi zazvonit?” praví ta žena s taškama na druhou spolucestující a myslí tím, aby jí zmáčkla tlačítko pro otevření dveří. Ta jí vyhoví. Šalina prudce zastaví a dveře se otevřou. V tu chvíli se opilcovi podlamují nohy a on dopadá na svá kolena, igelitku stále třímajíc ve své pravé ruce, ale i tak v podstatě taška leží již na podlaze. Paní, jež chtěla vystoupit, setrvačností brzdící šaliny sjela schody na nástupní peron, přičemž jí z tašky vyskočil podlouhlý zamražený dort, který jsem si po odpadnutí víka měl tu čest prohlédnout. Byl zdobený šlehačkou a kousky ovoce, přistál na peronku a jeho víko sklouzlo kamsi pod šalinu. A tak tam stála s plnýma rukama a koukala na zamražený dort. Obr přede mnou opět rozevřel deštník a počal s ním točit, jako by se jím snažil hypnotizovat pohled klečícího opilce. Do toho se v romštině stále hádá kdesi stojící dvojice a já slyším pána před sebou, jenž neustále divoce roztáčí svůj deštník, vyřknout na celou šalinu tato slova: „Ostatní lidi mi narušují osobnost!”

   Mlčky souhlasím. Někdo z nasupujících bere dort do ruky a háže ho bez obalu a s pokrčením ramen bezmocné paní zpět kamsi do tašky. A tak tam sedím a sleduju to naprosté předvánoční panoptikum šílenstsví, jak rozkrývá své karty plné es. Já, čtyřiačtyřicetiletý chlápek pln vlastního psychického pekla, a vedle mně sedící těhotná manželka...

   A nebo se mi to všechno jenom zdálo...?

   Váš downer666 (toho času spolucestující v devítce) a buďte stále ve střehu!

   Tož vánoční čas se blíží kvapným tempem veverčího šplhu, avšak to není ten pravý důvod pro zveřejnění mých dnešních POSTŘEHů... Trochu tu adventní dobu rozjitřím... Tím pravým důvodem je vznik dalšího naprosto nekorektního ocenění, jehož vznik jsem předpokládal, ještě v dobách, kdy byl Video GP TIP v plenkách...

   Ano, tušíte dobře. Jedná se o ocenění za vybrané video jako Video GP TIP, které stejně jako GP TIP na blogu, nemůže nést přilíšné známky korektnosti. Ale upřesněme si to. Ocenění za GP TIP v blogu není možné získat vícekráte, nežli jednou až dvakrát za měsíc (dříve platilo za 14 dní). Lze přitom hodnotit kvalitu (jazyková úroveň, grafická úprava, zvolené téma a nápad) a kvantitu článku (délka textu, množství informací a obrázků). Ten kdo hodnotil, nikdy nedal Ocenění sobě. I celkový počet ocenění, který lze získat, se brzy vyčerpá. A povězme si po pravdě, že jsme se s tímto tak nějak smířili... Oukej.

   Toto všechno však naprosto neplatí o neuváženém a uspěchaném Video GP TIPu, který jakoby byl někomu šitý na míru. Video, které je publikováno, není produktem autora a o jeho oblíbenosti a možné zajímavosti pro nás ostatní na GP rozhoduje hrstka administrátorů, kteří údajně prochází všechny videa vydaná za dobu od uplynulého vydaného Video GP TIPu a nebo se mýlím?

   Nyní malinko statistických dat, které poodhalí jisté skutečnosti, na které je třeba poukázat. Jedná se o pohled do zpětné historie jednoho měsíce, než toto ocenění začalo býti udělováno. Následující graf (Obr. 1) zhrnuje vybraná videa jako Video GP TIP, jejich autory a četnost. Další graf (Obr. 2) znázorňuje, kdo GP TIPy v tomto období vybíral, tedy jméno administrátora, který toto video za Video GP TIP zvolil.

Obr. 1

   Proč jsem v grafu pojmenoval místo "Ostatní" s hodnotou 1 uživatele "LegioIX"? Protože mne zaujalo, že daný Video GP TIP si vybral on sám sobě. Proč obtěžovat druhého administrátora, když mám tu možnost, že?

Obr. 2

   Z grafu na Obr. 2 je jasně patrné, jak je tento "nezávislý" "kolektiv" hodnotitelů v podstatě týmem jednoho muže. V neposlední řadě je si třeba uvést graf četnosti vybraných témat (Obr. 3), které vám dalším mohou sloužit jako návod na to, aby se vaše video ocitlo mezi Video GP TIPy. Také je zde vidět, k čemu tíhne "kolektiv" hodnotitelů...

Obr. 3

   Pěkné, že? No, mně se to tedy osobně škaredě nelíbí. A proto již více odmítám na GP videa publikovat v této formě a budu vám je raději přinášet v nekonečném blogu s pěkným článečkem. A ještě mě k tomu vede skutečnost, že na svém PC nejsem schopen na GP do video blogu jakékoliv video umístit.

   Obecně tedy uzavírám tuto jednostrannou diskuzi slovy klasika:

„Velebnosti, du blejt.”

   Váš downer666 (toho času znechucen) a buďte stále ve střehu!

Setnutí hlavy (lepší masáž krční páteře nehledejte)

   Je špatné cítit se nekompletní. Je nedobré stratit hlavu... Ano, jeden z nejrozvinutějších stylů poprav, o kterém dnes pohovoříme, je stínání hlav. Za dob lidské historie se dosáhlo opravdu vytříbených variant a rozličných metodik.

Stará klasika s mečem

   Mimo meče bylo možné využíti sekery, či šavle. Podle historie se tento typ poprav objevuje v hojných počtech za dob prvních křížových výprav.

   Nedostatky: mnohdy nutnost vícero ran (nepřesný sek, nedostatečná síla, tuhost krku, tupé ostří, únava z velké hmotnosti popravčího nástroje) -> bolestivá smrt;

Madam Gilotýna

   Mohlo by se zdát, že cca 3,5 metru není nijak dlouhá cesta. Ale máli tou vzdáleností sklouznout asi 70 kg oceli s čepelí, může to pro nešťastníka pod ní být proklatě dlouhá vteřinka...

   „Radši si ani nechci představovat poslední myšlenky toho chudáka. Nelze utéct, nelze se pohnout. Dívám se do koše. Nade mnou stojí postavy v čistých nažehlených kvádrech. Něco říkají, neposlouchám. Pak slyším ten zvuk, kdy jeden z nich zatáhne za páku. Skřípe to. Najednou se čas zastavuje. Slyším, ale neposlouchám. Vidím, ale nevnímám. Cítím, ale... Nepředstavitelná bolest, křeč prostupující každým nervem a tma. Je konec..." [1]

   První mechanizmus na principu gilotiny se objevuje již ve 13. století, ale největšího rozmachu bylo dosaženo během Francouzské revoluce (konec 18. století).

Svobody nelze dosáhnout, pokud zločinci nepřijdou o hlavu.

- Maximilien Robespierre -

V čem spočívá celý trik?

   Defakto se jedná o oddělení hlavy od zbylé části těla. Hlava sama o sobě bez těla nepřežije a jinak tomu není ani v případě těla bez hlavy.

Pověry nebo pravda?

   Dekapitace vyvolává od doby počátku svého uplatňování u lidstva jednu velkou otázku: Je hlava po oddělení od zbytku těla ještě po nějakou dobu při vědomí?

   Já osobně zastávám názor, že to lze. Pokud si nešťastník na krk přiváže nějaký těžký předmět a následně se vhodně natlačí pod gilotinu tak, aby mu usekla hlavu s částí krku i s hlasivkami, přičemž zároveň tato bez hany a bázně vypadne z letícího letadla, proudící vzduch se zbytkem energie ve svalové tkáni mu umožní slovo doříct snad i v pohodlí. Odhaduji, že by to bylo možná něco jako: KU-*VA!

Poděkování za inspiraci:

patriaa

(hodné, katolické děvče s jemnými zájmy, avšak s pokrevním předpokladem stát se první popravčí mistryní)

Zdroj

[1] http://muceni.7x.cz/techniky-poprav/gilotina.html

   Fuj, ta filmografie kolem, ale co už... Mmmm, hazardérka... Ženy jsou snadněji náchylné k hazardu, alkoholismu a dalším neřestem. Neustále si myslí, že to mají pod kontrolou, ale propadají tomu s mimořádnou vášní. Ano, jsou vášnivé a chtějí si hrát! A ten pocit, že mohou vyhrát! Zatvrzelá soutěživost. Důkazem jsou vlci, kteří sází lotynku (Obr. 1, 2, 3).

Obr. 1, 2, 3

   A sází v nebývale divokém, až zvířecím tempu (Obr. 4). A s jakou radostí... Vlčí tlapky se chtějí brodit Gbody a pozorovat se v jejich odlesku... Nebo je to jenom tou středou? Ne, není, vsází dennodenně! Den co den 5 až 6 vlků v lotynce miluje to napětí... A vyhrávají (Obr. 5, 6)...

Obr. 4, 5, 6

   Takže vlci mají vsazeno a co vy...?!

   Váš downer666 (toho času prémiový chlapík) a buďte stále ve střehu!

   Po delší odmlce jsem zpět a zpět je i zvuk. Nevidíte mě jistě rádi. Proč se někomu nelíbilo něco nového a zajímavého v nekonečném blogu? Protože já se toho okamžitě chytám, jelikož jsem byl inspirován.

   Zatímco vy čtete výsledky Povídkové soutěže, vydal jsem se do centra navštívit nějaký pokleslý bar, kde bych ulovil nějakou tu roštěnku. Moje žena doma vaří, abych měl co v noci jíst po návratu (Obr. 1).

(Obr. 1)

   Dneska to vidím na rajcovní večer. Nevrátím se před čtvrtou ranní. A budu zase zmalovanej jak drak. 3 kg jsem přibral jen na ztvrdlejch játrech. Vybaven několika tisícovkami a sebevědomím vstupuju do baru.

   Hmmm, mají tady poker. Neváhám a přisedám ke stolu, abych prohnal tu kočku, co sedí v čele (Obr. 2). No dobře, tak není tak hezká, ale aspoň ji voškubu o žetóny. Holt třeba zrzky, no ty jsou jiná klasa, ty se jentak voškubat nenechají.

(Obr. 2)

   Nejhorší je ale ten nazrzlej debílek, co sedí nalevo ode mně. Ňákej Dylan, bo co? Určitě se celej den láduje jenom hamburgerama nebo hranolkama z Mekáče. Jak mě irituje, nejraději bych z něj udělal ten nejlevnější kečup. U takovéhle hry nevydržím dlouho. Upoutává mě slečna vzadu na danceflooru. To je jiný kafe. Hrají moji oblíbenou píseň od Nirvány a ona se tam zmítá jako ďáblem posedlá. Kopnu do sebe panáka a jdu se k ní přidat (Obr. 3).

(Obr. 3)

   Je zrzavá, je krásná... Svými vlasy metá kolem... Má vkus a něco z ní vyzařuje... „Jmenuji se... Odprejskni mladej!" přeruší začátek mého dlouze vymýšleného oslovení, které by pokračovalo nefádním dialogem plným intelektuálních hlášek. Hmmm, je to očividně rebelka. Musím na to jináč...

(Pokračování příště...)

   Vím, vím. Chyběl tomu prostě ten ženský potenciál, jako měla předchozí autorka... Třeba se vrátí... Možná... Někdy... Nevím...

   Velká povídková soutěž se rozhořela a dnes padají první výsledky, které budou brzy následovány dalšími... Nespokojenost? Všechnu nespokojenost si vybíjejte na mně... Jsem pohlcovačem veškerého prachu a negativismu. V poslední době se projevuje trend, že nikdo nemá na nic čas. Je to tak smutné, jednotvárné a vyčerpávající slýchat. Mně se zdá, že mám ve svém pokojíčku pouze čas...

   Váš downer666 (toho času vládce času) a buďte stále ve střehu!