Nekonečný Wombat

Mojí vlastní múzu muselo přepadnout v parku pár chuligánů a někam jí odtáhnout, protože jediný nač se vzmůžu, je psát v minulým čase text o tom, co jsem činil špatně a o jiných maličkostech. Jediným východiskem je shrnout to ve dvou větách a dát od toho ruce pryč nafurt.

Takže - přečetl jsem si náhodně v časopise recenzi na nějaký deník a tam byla věta, která perfektně pasovala na tu nekonečnou situaci, v který jsem se ocitl a až ji teď zmíním tak je s tím konec, protože jsem se v tom krásně poznal.

"Toto směřování ke vzdálenému úběžníku má v sobě cosi z patosu hledačů absolutna vyděšených lidskou malostí a ukoptěnou ubohostí lidských motivací."

Co má taky za smysl psát nějaký filosofický odpadky, když to řeší člověk už asi tři a půl milionu let. Za těch devatenáct a kousek svýho asi na nic moc novýho nepřijdu, takže ať zůstanou navěky v mým Q10 editoru nebo to bude úplný dělo, který nepůjde nepostnout!

Jsou mnohem zábavnější věci, kteýma se má smysl zabývat. Třeba proč to zatraceně dobrý vanilkový Douwe Eghberts stojí majlant(a není trochu teplý pít kafe s přidaným aroma)?                    (mos def..)

Něco mě ale dál zajímá doopravdy. Tak a teď to může vypadat, že hnedka ruším to předsevzetí, tak to není pravda, protože na tuhle věc musí být odpověď - takže jestli někoho napadne co je správně, ať dá vědět. Vlastně jde o maličkost. Když se chovám jako frajer, znamená to že si na něco hraju, nebo jsem jenom zčásti odhodil ty nesmyslný brzdy, naučený společností? Může jít o maličkost, ale mám pocit že ne, zkuste si to vztáhnout na sebe a třeba na situace, který se vám staly. 

Dám příklad, protože jsem teď lidovej a vůbec. Jedu psát národní srovnávací zkoušky na  big time percentil do velkoměsta (90.000 obyvatel haha) a protože jsem vidlák, tak se budu chovat jinak než zbytek. Normálně poznáte tu imaginární slámu v blbým stylu oblíkání, zbytečný uzavřenosti a postávání někde v rohu. Potom přijdou výsledky a někde ve světničce se rodinka poměje (no tak úplně ne, ale pointa je jasná, doufám). Anebo můžu chytit světáckou náladu, Ali-G štylo a budu řvát inteligentní humor dokola až se všichni poserou, rušit tu městskou uzavřenost, kde se lidi bojej podívat do očí a když někdo vymění pár smalltalkovejch frází ve supermarketu, tak je to úchyl. 

Tak a co je teď přirozený chování? Je jasný, že nějaká forma kompromisu, ale takhle zahrávat věci do autu nemám rád, je to úplně to samý, jako když politik při volbách mluví do tří televizí, řekne vždycky něco jinýho, ale neřekne doopravdy nic, ačkoliv si myslí, že to nejspíš pěkně prosrali. Nedělám si iluze, že by to někdo dočetl až sem (jsem taky jen děcko vychovaný na vlnách arogantního internetu, takže to znám), tak může třeba napsat tu obsáhlou pravdu o světě a konečně mi to vysvětlit, dík!

strange days'

(dneska to ani nemá dávat smysl)

Taxíková dodávka v noci, sledovaná spoustou lidí v mý hlavě, jsou to přemýšlící, hodnotící, nerelevantní mozky. Ta dodávka je plná nás všech a jedeme vstříc bůhvíčemu a řidič je šílenec, kterýmu měli dávno vzít licenci, tak jako každýmu taxikáři. Všichni střízliví se už baví a já na rozdíl od ostatních vnímám, že to miluju.

Všechny roztřesený klíče v zámku, odskakování za roh každejch pět vteřin, trip. Lidi, kteří řeší co si o nich myslí ostatní jen tehdy, když je chtějí ještě víc naštvat. Lidé kteří nevyřeší analytickej oddíl ve sciech na dobrý skóre, ale na rozdíl ode mě pak nemají zlost na všechny kolem. Lidi s bláznivýma snama, na které si všichni rádi šlápnou a ještě si pořádně očistěj ty svoje hnusný tenisky. Jdou do toho co je najednou zaujalo naplno a až potom se smějí důsledkům a v životě je to nesejme a když jo tak se zase rychle zapomene. Nemají čas to takhle pojmenovat, protože jsou zaneprázdněni žitím.

Oni všichni, kteří už mě brzo pěkně štvou ale jen chvilinku, jsou někde v ulicích. Chci se vzbudit v bytě na podlaze a nikdo se tomu nebude divit. Jít si do kuchyně vzít sendvič a kolu a pak pustit televizi a zase jít spát do postele. Pak mě vzbudí a pomůžem si s oblékáním. Je pořád ráno, takže venku lidé kouří a když jdou do práce tak ještě takřka nevidí na cestu, ale mě to kolo dneska vynechává, nemusím dneska nic. Stará doba, noví lidé v těch kulisách anebo naopak. Nesmysl, tenhle svět je nejlepší, pro nic jinýho se nehodím. V sendvičárně si přečteme noviny, doleju jí kávu a přemýšlím nad těma reklamama z plechu a o tom, že mě chybí.( Sám v centru, KLID, tramvaje, milion lidí, věž s hodinama na kovový konstrukci, tak je v ráji.)

Chybí mi ty útěky, když už nic jinýho neumím. Je to skryto za vším mým jednáním a je to škoda..

Je to zvlášní pocit, jako kdybych něco opouštěl. když jsem se učil knižní norštinu, poslouchat nejameričtější písničky všech dob, měl holku, četl knížky který chci, vyprávějící o krajině Západu, o Paříži, která stojí za to, o francouzských a severských formách opuštěnosti.  Mít vlasy jako šašek a tvářit se, že se vyznám v kafi. Nikdo neříká, hej, přestaň. Nikdo neříká, jseš nedospělej kokot. 

To já se měním, ale jenom proto, že se to ode mě očekává vzhledem k tomu, čeho jsem dosáhl - abych se teď zabýval směšnou maturitou, naskilloval scia a předběhl tentokrát místo osmi z deseti lidí devět, abych se naučil odbornou angličtinu, politologii a všechno co s tím souvisí, ačkoliv to chci jít teprve studovat. Abych byl už zodpovědnej, psal hezký eseje, což se mi daří, ale jen proto, že podvádím, vím totiž přesně o čem psát, abych neměl námahu a dostal jedničku s hvězdičkou. Abych sabotoval ještě půl roku němčinu a na konci roku udělal nějakej test na úroveň B1 (a to bych se ani nedovedl představit) abych dostal dvojku z chemie (a to nevím dva roky o čem je řeč - vůbec). Abych krosčekoval při basketu a při matice vážně kýval hlavou jako pejsek a schovával se v poslední lavici.

Najednou ale to starý vyčpělo, směju se a dobře se bavím a v chvíli je to prostě pryč a mě to štve, vážení, sakra štve. Třeba si říkám, že je to přežitek a že je na čase z toho starýho vypadnout, vypadnout ze sametovýho podzemí a já chci, ale není kam, nevim ten plynulej přechod a čím déle se takhle musím číst, tím víc vím, že to smažu a půjdu spát

"Ať děláš co chceš, vždycky najdeš nejmíň milion lidí, co to uměj líp než ty." Homer J.Simpson

Tak chvíli sedím v malý místnosti na hranicích tisíc kilometrů od domova a čekám, co po mě budou chtít. Za chvíli přicházejí dva celníci jak z reklamy na etnický Norsko a zvláštně se na mě mračí. Jsou to muž a žena. A pak mi začne jeden vybalovat bágl a pořád ty otázky (Kde's vzal prachy na cestu sem?Hmm, ale koho tady znáš?). Když zkoumá minutu etiketu od fazolí za dvanáct korun, začíná to být celé trapné mě i jemu, takže mě pouští zpátky a po pár konvenčních vtípcích od spolucestujících frčíme dál ("..kontrola dutin co?").

A stejně jako v Dánsku i Norsko ví, jak přivítat návštěvníky na své půdě. Po zelený apokalypse ze Švédska, kde všude roste nepřístupnej les, se otevírá po obou stranách výhled na fantastický údolí, vysoko položenej most nad celou tou scenerií a norská blondýna okolo čtyřicítky kouří cigáro v autě a je to místní Královna dálnic. To je sakra skok.

Za chvíli pak vede cesta neomylně dolů a z kopců se řítíme na Oslo. A zase žádný nudný předměstí a periferie, ale přístav, kontejnery na skladištích. Baráky naskládaný v totální harmonii na stráni a cedule ukazuje, že do hlavního města už je to jen chvilka. Okraj města se mění na centrum a bus zastaví a vyhodí ten zbytek pasažérů. Vyjdu před autobusovej terminál a
                      teď ten pocit za milión dolarů.
Stojíte ve cizím městě, neznáte nikoho, kde jste přesně to je ve hvězdách a Česko je najednou tak strašně daleko. Samozřejmě co se ale nestane - takhle země mi revanšuje mrazivý přivítání. Na můj zřejmě zmatenej pohled, hledající orientační body reaguje projíždějící chlápek na kole a střílí hnedka do černýho
-Potřebuješ se někam dostat?

Když mě nasměruje, ještě chvíli bloudím, ale pak už se dostanu k hlavnímu nádraží, odkud už vím co a jak. Přehledný plánky na tramvaj a snad do hodiny už stojím zase na jiném předměstí a stačí najít můj hostel. V hlavě mám mapu z google maps vytištěnou jak americkej výsadkář, takže se s krásným jedním zeptáním o cestu trefím. To je v Norsku k nezaplacení. Osmiletej kluk, stejně jako důchodce na zastávce vám plynule anglicky řeknou, kudy jít lépe, než by to u nás zvládla polovina gymplu. A to ještě s přízvukem nerozeznatelným od Brita.

Nejdřív jsem si říkal, že už nikam nejdu, celej šťastnej že jsem našel cestu a všechno.  Dřív než o tom ale vím, tak už stojím venku a jdu do města. Pár kilometrů od hostelu je místní Oktoberfest. Tak jdu hodinu podél silnice, neskutečně náhodně přecházím podchody, vracím se ale mám v hlavě nějakej kompas, obdobně jako Tommy z Mafie. Dojdu na k obrovský hale, koukám na ceník (70nok/pivo...cca 245kč), zasměju se a jdu zase hodinu zpátky.

Další dny jdu na střechu nové Opery s melanchonickým výhledem na nábřeží Aker Brygge a fjord. V Nobelově centru pro mír se pobavím při presentaci laureáta Obamy. V Národní galerii je vedle miliónu stereotypních děl i Van Gogh. Nepopsatelný autoportrét, vážně o mnoho lepší než známej Výkřik, kterej je tam taky. Taky spolu s rodinkama místních černochů a Japonců prohlídnu známej park plnej soch nahých lidí. V Munchovo muzeum proběhnu za čtvrt hoďky a za placku a pohled dám 140 korun, sympatické.

Víte, nechci vás zatěžovat chronologickým průběhem, co jsem kde dělal, spíš bych rád sdělit pár postřehů. Ale nejprve ještě jeden výlet za všechny a vlastně jedinej do přírody. Metro z temných tunelů pod městem míří přímo na předměstí a pak do přírody. Za dvacet minut tak jsem na skokánku Holmenkollen, zase nepopsatelný výhledy a pak jedu ještě dál a dál na předposlední stanici. Z ní chvíli bloudím v teniskách rozsekaným lesem, než dorazím k nádhernýmu jezeru. Je tam asi 20 lidí a poté co se chvíli bojím, skočím do vody a vím přesně že ten pocit si budu pamatovat ještě sakra dlouho. Ten pocit překonání něčeho a teď nemluvím o studu nebo chladu ani paranoickému strachu z kalné vody. Taky byla průzračná. A lesy okolo, modrý nebe a lidé okolo.
Teď ale pár poznámek.

-Všechno je  v Norge kurevsky drahý, fakt jo. Vemte si vlastní jídlo a je to v pohodě, navíc náhodně koukat, co stojí věci, je nekonečný zdroj zábavy. Zhruba stojí všechno jako u nás, plus pár procent. Pak se to ale ještě násobí tři a půl krát. Takže noviny 87 korun, levná káva na pobřeží 70 a cheezburger s kolou 350.

—Jestli se vám zdá, že je třeba v Praze dost imigrantů a vadí vám to, jeďte pro lepší pocit do Norska. To že v Oslo žije 10% cizinců je při pohledu na centrum matoucí. Vypadá to spíš fifty-fifty a ten pocit nemizí ani při každodenní cestě tramvají k hostelu a ta trvá alespoň patnáct minut. Všude, všude cizinci. Bohatí, Iphony a blejskavý tenisky, chudí ze supermarketů a všech možných úklidových pozic. V Coopu (kde nakupuje i učitelka Sojková) jsem nezahlédl pracovníka-Nora. Tahle země je prostě multikulti se vším všudy a jestli se vám to nelíbí, stejně s tím nic nenaděláte a vládnoucí socialistická AP se chystá odkočírovat všechno až do vítězného konce.

-Norský holky jsou vážně hezký. Vím jak se říká, že české jsou nejlepší na světě, ale...No, jdete po ulici a potkáváte je pořád. Nádherný, mladý, neumělý a vůbec. Stejně tak v Dánsku a o švédských pochybuju, vlastně jsem žádné neviděl. Ale zase mají medvědy a ikeu

-Ať pojedete kamkoliv do ruky Kerouaca a do uší The Velvet Underground album White Light/White Heat. Konkrétně sedmnáctiminutová Sister Ray. Je to slovy těžko popsatelná horská dráha.

-Jo a dočítejte až na konec. Tak zatím

Znám všechny lidi co jezdí na dovolenou do Norska. Znám jejich obličeje i oblečení. Sportovní značky, plešatí a přírodní, všichni zdatní sportovci. Na tváři mají ten milej úsměv, předpokládají a čekají jaké další dobrodružství je čeká. S sebou na cestu si vezmou velké batohy nebo tašky na kolečkách, štosy map a průvodce Skandinávií. Denně pak mají v nohách padesát sedm kilometrů nachozených v přírodě, v těch obrovských rakvích si přivezou trolla s nápisem norge a všem dokolečka budou vyprávět, jaké viděli úchvatné fjordy a nejspíš ani nebudou lhát. Tak jsem jel taky.

Školní batoh natřískanej fazolema a tuňákem, dvě trička, větrovku a misku se lžící. Přes rameno takovou kabelu do který se vejde akorát tak pouzdro na čočky, pas, Kerouac a plán tramvajových linek v hlavním městě, tedy Oslo. Let's roll.

Do Norska se můžete dostat různě. Vlakem a pojedete asi tak celé prázdniny. Autem, jestli teda nějaký máte. Pak letadlem, přičemž nízkonákladovky vás tam dostanou asi za litra s mezipřistáním ve Frisku a bůhví kde ještě. Nebo žlutej bus za tři tisíce tam a zpátky. Horká čokoláda gratis, takže žádný další rozhodování nemá smysl.

Na Florenci se už srocuje dav a zavazadel je tolik, že bychom se tam mohli všichni rovnou přestěhovat. Probíhá i nějaký dojemný loučení a vážně mi to přišlo sympatický a bez falše. Jako souseda mám navíc důchodkyni, kterou bych pln předsudků odsoudil ke všemu možnému. Ke všemu si něco pořád mumlá. Pak mi ale povídá, bez vychloubání, jak při invazi zdrhla do Švédska a žije tam doteď a celkově je to parádní vyprávění. Vážně ji obdivuju. Navíc jak to popisuje v klidu, zasněně a nevytahuje se, ačkoliv je to dle mého úžasně odvážný. Při stmívání vjíždíme do Německa. Prérie, kde dálnici obklopují bazary s auty a západy slunce k nezaplacení. Taky se ve mně začíná vařit antipatie k cestujícím kousek vepředu. Takoví mladí lidé, úplně si kápli do noty a když si nejdřív afektovaně přitakávají, co jsou VIP zprávy za sračky a na druhou stranu vychvalují Dobu ledovou 20, mám jasno - Jsou to šašci.

Pak nás ale trajekt veze do Dánska a na palubě to vypadá úplně jako z románu Agathy Christie. Loď rozráží lehce vlny a já dostanu ten svůj strach z neprůhledné vody. Nevím co je to za nesmysl, ale úplně mi buší srdce. Nejspíš je to jen přestrojený strach z neznámého, umocněný všudypřítmnou nocí. Na dánské pevnině už ale vychází slunce a bus nás veze do tý přenádherný Kodaně. První věc, kterou registruju na předměstí, nejsou nějaké sklady a fabriky, ale dvě bloňďatý Dánky, který se řítěj se smíchem na jednom kole vstříc městu. Božský přivítání do země. Dál vidím cihlový baráky a úžasnej koktejl moderních budov s atmosférou 19. století. Tak nějak jsem si představoval Vídeň, ale ta se s Kodaní prostě měřit nemůže. Klidně bych tady vystupoval s ostatními, ale cesta vede na sever a je ještě sakra dlouhá.

Z Dánska pak dohlédnete na švédské pobřeží pouhým okem. Přes moře jsme tak hned a autobus uhání zase dál. Ve Švédsku prší a myslím že je to ta nejjednotvárnější země, jakou jsem kdy viděl. Je to samozřejmě nesmyslný soudit, když jsem jen koukal z okna, ale vypadá to asi takhle : kraj silnice, příkop, plot a za ním les, les, les. A každou chvíli hrdá cedule nesoucí jméno kraje, přestože vypadají všechny jako přes kopírák. Ta příšerná jednotvárnost trvá několik hodin. Najednou je tady ale hranice.

Do autobusu nám naskáčou celníci a kažýho se trpělivě ptají kam jede a co se tam chystá dělat. Slyším vesměs Oslo/tourist. Když zastaví u mě, blekotám něco o poznávání kultury a jazyka. Celník je překvapenej a začíná se ptát na všechno možný a já jsem vcelku nervózní. Pak zavelí vystoupit a vyndat zavazadla. Chvíli kouká na ty kufry a pak s tím jejich bezelstným úsměvem povídá :
-A ty máš jaký zavazadlo?
-Tenhle batoh.
-Jenom, jo? No tak to půjdeš hezky s náma tady dozadu. Ostatní nastoupit.

..fuck

                                   to be continued...

Přijíždí cirkus. Menší, než okázalý, ale divactvo se těší. Klauni v maringotkách a principál s čepicí a knoflíky. Když přijíždí cirkus, je to jako když v žilách koluje nějaká touha utéci od skutečného, ale přes prsty sledovat svůj záměr. Je to jako chtít prchat, zažívat něco fantastického a pak se tím nekriticky chlubit. Jako se chytat stébel, věcí z doby, kdy takové věci člověka vlastně nezajímaly. Pak čas letí a chvějení říká, že chceme do cirkusu. Chceme na estrádu, na karneval. Jenže pak si šašek vzpomíná, co se všechno povedlo zkazit a obecenstvo řve smíchy nad tím hlupáctvím. Cirkus začíná, ale šašci, hlavně jeden je smutný. Slon někde hnije, doposud v legračním oblečku.

Má cenu se ale odlíčit, smít úsměv a tvářenku? Sundat čepici, falešné vlasy a červený nos? Může šašek předstírat citlivost, asertivitu? Možná se k němu všechno jen dere se spožděním a to se mu občas bolestně připomíná od diváků. Venku může pršet, ale všichni platící jsou nadšeni a manéž se plní měkkými obaly od tyčinek, kelímky s limonádou jiným svinstvem. 

Teď ale neexistují limity, slavíme rovnou z lavic Národní den, řveme, zpíváme a lavice se bortí. Ve stanu vládne nadšení, šašek utíká do šatny. Co tam ale má pohledávat? Pitomá maskérna, tisíckrát spatřená a prožitá do posledního koutu, v čele se zrádným zrdcadlem. Tak se šašek vrací se sklopenou halou do kruhu vyhrazeného pro představení, ale nikdo už ho neřeší. Lidé se chechtají a klaun jim nemůže nic řící, nic o tom jak jsou hloupí, protože moc dobře ví o své hlouposti. 

Cirkus zůstane stát a nikam už nikdy nepojede, jenom maringotky umřou suchem.

Zajímá mě jisté odcizení, nesourodost názorů, jeho nepochopitelnost. Opilí lidé, navždy bratři, zpívají vstříc na noc plnou hvězd. Skoluje je zima, všelijaký stavy, vztahy a něco málo z toho chlastu ještě hřeje nebo vlastně mluvím o dobré náladě. Povznášející, horko na prsou, budoucnost jako neviditelnej maják. Na ten kašlem, jedeme ligu a bude to stát za to, protože všichni tak ctnostní, nejvíc ze všeho až zítra nebo za hodinu. Jak se to projevuje? Psaním mizerných nekonečných blogů, psaním o opilosti za střízliva, ještě omráčeni příslibem, některý trvá a hledím na něj s očekáváním, jiný, snad proto že je z říše uskutečnitelnosti musí zase selhat, jako tolikrát a vždyť moje chyba to bude, čí jinak? Za vším pak vidím úmysl (tak třeba psaní), vlastní prospěch, sakra, je to můj život tak zoufale se budu chytat.

Ten zápal je snad jen přetvářka, když za ní je strach ve všech podobách, bohužel. Zbývá jen se ptát (sám sebe)-kdy zase vystoupám tak vysoko, až spadnu do nejčernějších hlubin svého já, protože prostě neznám něco jako kompromis. A končí to strachem z nebe, protože na té houpačce stali jsme se závislí.

A pak je po dešti, zrcadlící se beton, vůně malých stromů a zase z pólu nekonečný nálady skáču na druhej a nemusim si pro tak dementní stavy dávat vůbec nic. 

Pozastavil bych se na okamžik nad poslušností. Spousta lidí má plno řečí o tom, že je třeba ignorovat zajeté koleje společnosti, rozkazy a tak. Neví možná proč, zachutnala jim třeba svoboda, anebo jen to co obnáší, lidi, různý oblbení smyslů a tak. O svobodu ale až zas tak nejde. Co je tím protikladem, tou poslušností. Ta svoboda nás láká, ale komformní jsme snad všichni, dokud máme zdraví. Napadlo mě to u štědrovečení večeře- můj děda nemá deviantní sklony, jen stárne a je to dost vidět. Strašně málo slyší a mě tak napadlo, jak jde vlastně proti nám všem, když chtěl jít na odpolení procházku v teplákách, když u kapra začal vyprávět njakou banalitu z "Prostřena". Zřejmě to nesouvisí s tím, že by se chtěl trhnout mainstreamu, to fakt ne. Ty reakce okolí ale vypadají tak pohoršeně, že mě to rozesmálo, když jsem si uvědomil, jak se "něčemu jinýmu" bráníme. Volnomyšlenkářští, ale stejně šup, do školy, fabriky, práce, rodina, exitus. Se mnou, vrchním kibicem v čele. Tak nějak se rozmělňuje ten pocit odpovědnosti za svůj život, v očích kolemducích, nebo lidí, které známe, to je jedno. Čím větší město, tím větší fabriky na chlad v očích to bývá a je mi to vesměs jedno, ale nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ví se o tom dávno, každý mávne rukou a do očí se nepodívá.

A tak to dotáhli moji rodiče s tím vším co se sluší a patří na střední třídu, panelákovej byt, dvě děti, pojištění, hypotéku, jedno starší auto, víkendy u rodičů a televizi.

No nestojí za to si zapálit nebo psát blog? 

Šel jsem nedávno brzo spát, neunaven a za chvilinku mě zasáhl pocit, velice intenzivní. Těžko ho dovedu vysvětlit ale po odeznění jsem to rychle tužkou, ještě ve strachu, hodil na papír. Jenom jsem to teď přepsal...

uvědomil jsem si sebe sama tak rychle a vcelku jasně, přitom jsem to brzdil, jak to šlo. Postupně jen stačilo dívat se do zrcadla v mé mysli, abych viděl sebe sama a především to, co dělám, jak ráno vstanu. Potom na mě vždy přijde takový děs, strach ze života a především z existence. nebojím se smrti, ale té pomíjivé existence a honem prchám z těch představ, vědouc, že se dívám daleko -nikoliv zrakem- a vracím se pošramocen.

Zachvíli je to pryč a jak dlouho to trvalo-nevím- Děs.

Skrývá se tam poselství života-asi, nejsem si jist, žít-nikoliv ve smyslu, který řešíme denně. Příšerná intensita pramenící z ticha a sněhu.

Dlouho se tam nechci vrátit!

Myslet o sobě, uzamčen v hlavě, osvobodit se a hledět na sebe zevnitřku na vnějšek.

Mizí jméno, ambice. Fyzičnost ustupuje, znáš život. Jako nějaký pohled zvrchu, nic, nic s bohem, ten není, tam jsem to zas cítil.

\a moje plány jsou tak banální, protože vidím, že jsou asi jen pro efekt a abych působil na lidi a záležet na tom stejně nebude- konec zápisu.

teď to působí směšně i mě ale každé slovo jsem myslel upřímně a bez zveličování...