Battlefield: Bad Company 2 - recenze singleplayeru

Není to dlouho, co Preston Marlow a jeho kumpáni ze špatné společnosti bojovali o náklad zlata, a už se nám kvarteto sympatických hrdlořezů, kteří si příliš nepotrpí na formality, hlásí opět do služby. Electronic Arts totiž potřebovalo střílečku, která by dokázala alespoň napodobit neskutečný prodejní úspěch Modern Warfare 2. Co nejdřív, pokud možno ihned. Pozici "MW 2 killera" si pro sebe sice neoficiálně vyhradil připravovaný Medal of Honor, první pokus sesadit krále moderních stříleček z trůnu však přichází již nyní ze švédských luhů a hájů, a to v podobě Battlefield: Bad Company 2. Obě hry mají mnoho společného, chlapíci z EA DICE vařili podle receptu Infinity Ward – ale naštěstí se neinspirovali natolik, abychom mohli severské vývojáře nařknout ze sprostého parazitování na cizím úspěchu.

Počin zkušených Švédů dokonce loňskou hitovku v mnoha ohledech překonává. A tak zatímco Modern Warfare sázelo na epicky pojatý příběh (vyprávěný z několika perspektiv) a lákalo dobře vypočítanou kontroverzí, Bad Company 2 nabízí humor, relativní volnost, parádně zpracovanou fyziku a kulervoucně pojatou akci. Úžasnou akci samozřejmě přinesl i poslední díl Call of Duty, ale mě osobně si víc získal právě nejnovější Battlefield. Hra sice neobsahuje zdaleka tolik vypjatých momentů jako MW 2 a tvůrci nenechávají své hrdiny umírat v plamenech nebo masakrovat civilisty, jenže akce jako taková je zde zpracována bezkonkurenčně. Kde si Infinity Ward vypomáhá nesčetnými skripty, DICE kontruje dynamickým pojetím bojů. Jakému přístupu dáte přednost, záleží čistě jen na vás.

Dnešní článek se zabývá pouze sólovou kampaní, recenze multiplayeru vyjde dodatečně, poněvadž síťová hra si zaslouží samostatný a detailní rozbor. Protože pokračování se vždy nesou v megalomanštějším duchu, pusťte z hlavy hledání pokladu na pozadí americko-ruského konfliktu: tentokrát se hraje o japonskou superzbraň, která dokáže napáchat pořádnou spoušť. Což pochopitelně nelze připustit. Přestože zápletka je zasazena do blízké budoucnosti, v úvodní misi navštívíte ostrůvek kdesi v Tichomoří nedlouho před koncem 2. světové války. Prolog mapuje fiktivní spojeneckou operaci Aurora, při níž měl být zajištěn význačný vědec, disponující informacemi zásadního významu.

Exkurze do alternativní historie nechtěně ukazuje, že na poli WW2 stříleček se už nedá vymyslet nic, absolutně nic nového. Krátká procházka japonskými zákopy, zakončená útokem na ponorkovou základnu, mě přiměla zavzpomínat, kolikrát jsem už navštívil útroby něčí ponorkové základny. Přesné číslo vám neprozradím, ale vězte, že všelijaká stanoviště U-bootů jsem viděl vícekrát, než jsem schopen snést... Druhá světová je v rámci žánru zkrátka pasé a úvod BC2 to mimovolně dotvrzuje (obzvlášť v kontrastu s následujícími misemi). A byť tedy oceňuji snahu o netradiční prolog, během kosení nebohých Japonců padlo z mé strany několik šťavnatých nadávek na adresu tvůrců, které jsem však vzápětí pokorně vzal zpět.

Proč? Protože jakmile opustíte vyčpělé dějiny a vrhnete se "zpátky do budoucnosti", začíná zběsilá jízda, která skončí až se závěrečnými titulky. Příběhová kampaň není příliš dlouhá a dá se dokončit na jeden (celonoční) zátah. Co jí ale chybí na délce, vynahrazuje úchvatným provedením, které si nezadá s MW 2. Tvůrci opustili koncept velkých otevřených map, kde jste měli téměř neomezenou svobodu v konání, a navrhli sevřenější (koridorovité, chcete-li) úrovně, které vám – až na výjimky – nedovolí odbočit z vytyčené trasy. Obvykle bývá linearita považována za něco vyloženě negativního, ale ač to není na první pohled zřejmé, obstojí i opačný názor. Pokud chcete uživatelům poskytnout opravdu působivý zážitek, napěchovaný samými "wow" momenty, bez linearity se jen tak neobejdete. Hráče musíte vodit za ručičku, jinak se může stát, že neuvidí, co chcete, aby viděli, a neucítí, co chcete, aby cítili. Jen to nesmí být příliš poznat, hra alespoň musí budit zdání otevřenosti, v opačném případě se zvednou nesouhlasné vlny kritiky od zapšklých recenzentů. No, a DICE dokázalo ono zdání navodit. Vývojáři vás sice vodí z bodu A do C, přičemž cestou se nevyhnete bodu B, ale dělají to natolik stylově, že není nač si stěžovat.

Prostředí se mění častěji než nálady maniodepresivního psychotika; kromě zmiňovaného ostrůvku navštívíte vrcholky And, Čukotku, atacamskou poušť a další, převážně jihoamerické lokace. Tvůrci se opravdu vytáhli, navrhli nádherné lokace, nabité nekompromisní akcí. Úrovně vypadají velkolepě, spatříte nádherné scenerie. Grafika zaujme zejména díky světelným a částicovým efektům (i když někdy toho kouře a prachu bylo až příliš). Poměrně často lze sice narazit na neostré textury, ale celkový dojem z audiovizuální prezentace je vynikající, zvlášť když připočtete excelentně zpracovanou destrukci prostředí. Protože v singleplayeru se jen málokdy dostanete ke skutečně silným zbraním, halasně propagovanou možnost demolovat budovy nevyužijete zcela, to nicméně hře nijak neubírá na přitažlivosti. Poněvadž když už na nějaké to ničení dojde a zemi padají celé budovy, stojí za to. Povedený model destrukce navíc zvyšuje intenzitu už tak hektické akce. Nemáte se prakticky kam skrýt, nepřátelé rádi používají RPG a systematicky likvidují vaše úkryty, což znamená, že musíte být neustále v pohybu a ve střehu.

Akce neustává a nepolevuje, nikdy. Tvůrci vás neustále ženou kupředu, vrhají na vás tuny nepřátel. Kampaň je pojatá maximalisticky, překypuje obsahem a prakticky neobsahuje hluchá místa (kromě rozpačitého úvodu). A přestože jsem se před chvílí zmiňoval o linearitě, pořád máte větší volnost než u většiny současných stříleček. To jenom v rámci série jde o ústupek, a proto jsem se ve druhém odstavci při výčtu kladů nového Battlefieldu uchýlil k pojmu "relativní volnost". Jediné, co mi doopravdy scházelo, bylo využívání dopravních prostředků. Jak je patrné z části přiložených obrázků, sice se čas od času posadíte za volant (?) tanku či do helikoptéry, ale vždy jen v určených pasážích a pouze sporadicky. To je bohužel daň novému přístupu, který člověku neumožňuje prohánět se, kudy se mu zamane.

Příběh je zde vyloženě spíše do počtu, zápletka jako taková v podstatě nestojí za řeč, jelikož není ani zajímavá, ani konzistentní. Přesto se vyplatí sledovat ingame animace, protože výborně napsané dialogy dávají příběhu šmrnc. Členové špatné společnosti jako by měli hláškování v popisu práce a vězte, že trefné komentáře protagonistů velmi zpříjemňují pobyt ve válečném pekle. Hra se nebere příliš vážně, což oceňuji. Charizmatičtí a zábavní parťáci, kteří vás doprovázejí po většinu času, už ale nejsou tolik zběhlí v boji a nepřátelům dokážou pořádně zatopit jen proto, že ani ti nepobrali moc inteligence. Kampaň je naštěstí postavena tak, že na obém příliš nesejde. Že jste bojovali proti "umělé demenci" po boku podobně inteligentních parťáků, vám nejspíše dojde až po dokončení kampaně... Každopádně většinu práce musíte oddřít vy, ale to platí snad o každé střílečce, v níž nebojujete sami (a o těch ostatních to platí tuplovaně).

Battlefield Bad Company 2 poskytuje přesně to, co mi například u nedávno recenzovaného AvP neskutečně chybělo: atmosférickou akci. Hra sice může mít nedostatky (a může jich mít třeba spoustu), ale to nic neznamená, je-li chytlavá natolik, že si jich v žáru boje prostě nevšimnete. AvP mě přimělo nimrat se v prkotinách, protože nenabídlo nic, kvůli čemu bych negativa ignoroval. BC2 je na tom naštěstí úplně opačně. Nicméně několik záporů by se přece jen našlo. Krátkost příběhu, neostrost textur... Dále mi mi vadila nevyvážená obtížnost, způsobená nedomyšleným rozložením checkpointů v kombinaci se slabší AI parťáků (takže občas na ní přece jen sejde). V jedné misi musíte kupříkladu uchránit komunikační satelit před nabíhajícími panáky a dotěrnou helikoptérou. Můžete se připravit na několikaminutové peklo, kdy se modlíte, abyste včas stihli odprásknout všechny maníky s raketomety, kteří onen satelit ohrožují. Vaši spolubojovníci se soustředí na méně vyzbrojené nepřátele a bezprostřední hrozby okázale ignorují. No, abych to zkrátil: připravte se na solidní frustraci – zmiňovaný úsek je docela dlouhý a pokud zrovna nehrajete na nejlehčí obtížnost, párkrát si ho zopakujete. Naštěstí jde o ojedinělý případ, jinak je hraní velice konzistentní a nepřerušované frustrujícím umíráním.

Co napsat závěrem? Nu, kampaň nabízí velice povedený zážitek, přestože ji lze pokořit za sedm hodin pohodové pařby. Čistě kvůli singleplayeru bych hru asi nedoporučil, je přece jen dosti krátký. Nicméně i tak si ode mne sólová část vyslouží vynikajících 80%, neboť už dlouho jsem se u střílečky nebavil tolik jako právě u Bad Company 2. Jak jsem již podotkl, podrobnou recenzi multiplayeru přineseme v následujících dnech.