Aldrig ge upp

Aldrig ge upp

Byli obklíčeni. Kruh se uzavřel. Nebylo úniku.

Erik se obrátil oči k obzoru, nad hlavy nepřátel. Slunce bylo mnohem výš, než když ten nešťastný boj začal. Žlutý kotouč naprosto lhostejný vůči lidem a jejich malicherným půtkám urazil kus cesty, a při tom viděl mnoho prolité krve.

„Složte zbraně,“ ozvalo se odkudsi.

Vzdát se? To není moc hrdinské. Daleko vhodnější by byla smrt v boji. Nebo vlastní rukou. Jenže jemu se nechtělo umírat. Proč taky? Doma ho čeká rodina. Když se vzdá bude mít aspoň malou šanci, že se k nim vrátí. Ale lepší to, než tady vypustit duši.

„Složte zbraně a vzdejte se!“

Podíval se na sekeru, jež držel v ruce. Čepel se chladně leskla. Byly na ní patrné skvrny od krve. Další už nepřibudou.

„Poslechněte je,“ zaznělo mu za zády. Hlas patřil Ulfovi, jejich veliteli.

Erik se na něj otočil. Přes tvář se mu táhla ošklivá rána. Krev, pot a špína vytvořily hrozivé válečné malování.

„Poslechněte je,“ opakoval. „Bude to tak lepší.“ Svěsil hlavu a upustil meč. Kovové zařinčení znělo jako umíráček.

Následovala další. Erikův zrak znova spočinul na ostří, které držel. Povzdechl si a připojil ho k ostatním. Vzdal se.

Svázali jim ruce a hnali je husím pochodem do tábora. Cestou míjeli nehybná těla spolubojovníků i nepřátel. Dost často to nebylo ani možné rozeznat. Těla byla posekaná, některá se už i nafoukla. A na jiných už zase pracovali nenasytní krkavci, černí ptáci války.

V ležení bylo rušno. Odevšad byl slyšet halas mužů, kteří připíjeli na vítězství i na padlé kamarády. Sem tam se ozývalo sténání markytánek, které ukájely bojovníky, co neměli chuť na víno. Jiní si čistili zbroj a vyklepávali promáčklé přilby.

Dovedli je na malé prostranství mezi stany. „Poklekněte, vy psi. Přichází jarl Haakon.“

Erik se nepohnul. Dostal ránu násadou kopí. Nohy se pod ním podlomily. Koutkem oka zahlédl, že ostatní na tom byli dost podobně.

Předstoupil před ně šlachovitý válečník v bohatě zdobeném rouchu. Několikrát prošel podél celé řady, každého si pozorně prohlédl.

„Líbíte se mi,“ pravil. „Jste zuřiví a umíte se ohánět mečem. Takové lidi bych potřeboval. Jak jste měli možnost vidět, neprodělali byste na tom. Ženy, víno, peníze. To všechno dostanete. Pokud se ovšem přidáte k vítězům.“

„Jdi se bodnout, ty čubčí synu,“ zavrčel někdo.

V Haakonově tváři se nepohnul ani sval. Zato hlas se proměnil. Teď už nebyl úlisný ani laskavý, ale chladný jako kus ledu. „Máte dvě možnosti. Buď mi odpřísáhnete věrnost nebo vás dám popravit. Je to na vašem uvážení.“

Nikdo nepromluvil. Nikdo se nechtěl ponížit.

Takže tomu stejně neujdu, napadlo Erika. Stejně tady umřu. Jako Hjalmar s Thorkelem. Bohové, co jsem udělal špatně? Čím jsem vás rozzlobil?

„Zvolili jste si to sami,“ konstatoval jarl. „Půjdeš první,“ ukázal na Ulfa.

Oslovený se zvedl a se vztyčenou hlavou předstoupil. Čekal na něj bojovník s obnaženým mečem. Surově donutil Ulfa znovu kleknut. Svist ostří. Tupé žuchnutí. Bezhlavé tělo se svalilo na zem.

„Dobrá smrt,“ zhodnotil muž, který byl na řadě. Nebojácně přikročil ke svému katu. A vše se opakovalo.

Ještě třikrát zasvištěl meč vzduchem. Erik už to nevydržel. Dostal šílený nápad.

„Teď já,“ křikl na Haakona.

Když to viděli ostatní spoluvězni, začali škubat pouty a křičet. Jarl se pousmál a pokynul mu. Erik předstoupil.

„Než mě setneš, řekni někomu ať mi podrží vlasy. Zbytečně by sis tupil meč,“ řekl, když si klekal.

Kat se ušklíbl a posunkem naznačil vedle stojícímu vojákovi. Ten chytil Erikovy dlouhé kadeře a přetáhl je dopředu.

Odsouzenec zatajil dech. Slyšel jak čepel krájí vzduch. Na poslední chvíli trhl hlavou a strhl tak muže, co držel vlasy, vpřed. Meč se místo do krku zasekl do rukou nebohého katova holomka. Z hrdla se mu vydralo bolestné zařvání.

Ihned k němu přiskočili válečníci s napřaženými kopími, hotovi dokončit, co se samozvanému mistru popravčímu nepovedlo.

„Nechte ho!“ křikl ostře Haakon. Příkaz byl neochotně vyplněn.

Jarl si zamyšleně pročesával plnovous. „Ve chvíli, kdy jste zahodili zbraně,“ řekl konečně, „jsem myslel, že se mi povedlo vás zlomit. Ale vy jdete ochotně na smrt. A nejmladší z vás mi tu dokonce zmrzačil vojáka. A ani k tomu nepotřeboval zbraň. Chtě nechtě se musím obdivovat vaší houževnatosti.“

Na chvíli se odmlčel. „Abyste viděli, že si dokážu vážit odvahy,“ pokračoval, „dám vám svobodu. Jsem si sice jist, že proti mně zvednete zbraně hned, jak to bude možné, ale válečníci se mezi sebou mají ctít.“

Pokynul rukou zkoprnělým strážím, aby vězně rozvázali. Ti nařízení splnili s krajní nelibostí.

Erik si třel ztuhlá zápěstí. Nevěděl, zda má Haakona proklít nebo mu poděkovat. Nakonec na něj pouze kývl. Jarl mu gesto oplatil.

„Modlím se k bohům, abychom se už nesetkali jako nepřátelé,“ mumlal si Haakon pod vousy, když sledoval odchod svých protivníků. Kdyby ho někdo z nich slyšel, musel by jen souhlasit.