17. prosinec – Den, kdy člověk poprvé vzlétl letadlem

17. prosinec – Den, kdy člověk poprvé vzlétl letadlem

,,Bratry Wrightovy nebylo snadné poznat osobně ani ze vzpomínek. Ale oba dokázali snít i pragmaticky uvažovat. A své sny uskutečňovali.“

Neil Armstrong, první člověk na Měsíci

Dnešní den si celý svět  připomíná okamžik, kdy začal člověk dobývat nebesa. Člověk chtěl vždy létat jako pták. A bratři Wrightové a jejich čtyři lety tento odvěký sen uskutečnily. Pouho pouhé čtyři lety nad pláží Severní Karolíny, které netrvaly déle než jednu minutu a které vidělo jen pár plavčíků a jeden malý chlapec. A přesto tyto lety začaly psát historii. Orville a Wilbur – bratři, kteří se nevzdali a svojí tvrdohlavostí a nezdolností jako první lidé na světě vzlétli motorovým letadlem. O jejich prvním motorovém letu, o dřině, která za vším stála a o splnění si velkého snu pojednává těchto pár řádek. Kdo chce, ať čte.

Bylo studené, větrné prosincové ráno něco krátce před půl jedenáctou, a jeden z bratrů Wrightových, Orville, byl připraven usednout k řízení křehkého dvojplošníku Flyer. Jeho sen byl pokusit se o něco, co před ním ještě nikdo nikdy nedokázal a co si každý představoval jen v těch nejúžasnějších snech. Chtěl uskutečnit první úspěšný řízený let ve stroji těžším než vzduch, který poháněl motor. Orville nosil vždy černou buřinku. Dnes si nasadil elegantní leteckou čapku se štítkem, kterou si připnul spínacím špendlíkem a čekal na pláži nedaleko Kitty Hawk v Severní Karolíně. Motor jeho dvojplošníku se zatím zahříval a jeho síla byla dvanáct koňských sil. Čekání na to, než se motor jaksepatří zahřeje, si krátil hovorem se svým starším bratrem Wilburem, se kterým převratný létací stroj navrhl a pak i zkonstruoval.

Jeden muž, který byl členem americké záchranné služby a tento start fotografoval, posléze vzpomínal, jak si bratři potřásli rukama a velmi dlouho se drželi, jako by se vůbec nikdy nechtěli pustit. Vypadali, jako dva lidé, kteří se loučí a nevědí, zda se vůbec ještě někdy uvidí. Bratři Orville a Wilbur, v bílých košilích, v kravatách a v naškrobených límečcích se toho dne rozhodli, že tento první let uskuteční mladší z nich – Orville.

A tak po dlouhém loučení Orville vykročil směrem k letadlu a vyhoupl se na spodní křídlo. Starší bratr Wilbur, čtyři plavčíci a jeden malý hoch z nedaleké vesnice pilota pokřikem a potleskem povzbuzovali.

Na spodním křídle si Orville lehl na břicho hlavou dopředu, pravou rukou uchopil vzpěrku a levou se chystal ovládal řízení. Když byl připraven, zavolal, že může odstartovat. Motor zarachotil, vrtule se rozvířily a kotvící lano se uvolnilo. Letadlo prudce vyrazilo po dvacetimetrové hladké dřevěné kolejnici nedaleko písečné duny Big Kill Devil Hill. Wilbur běžel vedle dvojplošníku, který si to mířil přímo na sever proti čelnímu větru o rychlosti 33 kilometrů v hodině. A pak to přišlo. Flyer se vznesl z koleje do výšky asi tří metrů a letěl nad žlutým pískem jako velký pták. Řítil se vpřed nějakých 40 metrů. Potom, pouhých 12 vteřin po startu, Orville nešikovně nastavil výškové kormidlo, se dvojplošník okamžitě vymkl kontrole a prudce klesl k zemi. S obrovským duněním dopadl na pláž, pak klouzal po zemi a jedna lyže se zlomila. Nakonec s drncáním zastavil a Orville, celý udýchaný, zadýchaný a rozklepaný strachy, konečně vypnul přívod benzínu. Obě dřevěné vrtule potažené plátnem zpomalovaly, až se zastavily úplně. Motor si ještě naposledy zaprskal a pak zmlkl také. Wilbur rychle doběhl k letadlu a se strašnou radostí bratrovi blahopřál. Konečně se to podařilo. Konečně přišel ten den, kdy člověk podnikl nepřerušovaný, řízený let s vlastním motorovým pohonem – a ten člověk byl jeho rodný bratr.

Bratři si měli rozhodně o čem povídat, ale po čtyřiceti minutách se rozhodli odstartovat podruhé. A tak tohoto studeného prosincového a do historie zapsaného dopoledne ve čtvrtek 17. prosince odstartoval k druhému letu starší z bratrů – Wilbur. Protivítr vál stejně prudce a Wilbur se k letu připravoval úplně stejně jako Orville. Když vzlétl, pilotoval letadlo nízko nad zemí více než 50 metrů. Přistání proběhlo podobně a tak přišel na řadu let třetí. Wilbura opět vystřídal Orville a ve výšce něco kolem 4 metru doletěl přibližně stejně daleko. Pak přišel na řadu čtvrtý a ten den už poslední let. Přesně v poledne zasedl k řízení letadla opět Wilbur a jak se nakonec ukázalo – k tomu nejimpozantnějšímu letu. Dvojplošník se v kolejnici znovu rozjel a zvedl se do vzduchu. Flyer se kymácel a různě propadal ve vzduchu, jako kdyby se měl každou chvíli zřítit. Ale i přes všechno úspěšně překonal 30 metrů. Letadlo se ale ve větru vzpíralo stále urputněji, Wilbur zápasil s řízením jako o život, ale přišlo 60 metrů a on stále letěl. Poryvy větru byly tak mohutné, že přinutily letadlo letěl až nebezpečně nízko nad zemí – pouhých 30 centimetrů nad pískem. Ale let stále pokračoval. Stroj i pilot měli za sebou už 90 metrů letu a najednou kymácení pomalu ustávalo. Wilbur ihned vytáhl stroj do bezpečné výšky 4 metry a stále letěl. Od startu uběhlo už 25 vteřin a Orville na pláži doslova šílel radostí.

Vteřiny ubíhaly skoro stejně rychle jako metry – Flyer postupoval vpřed a oba bratři zářili štěstím a radostí. 120 metrů, 140 metrů, 180 metrů, 210 metrů…. V nádrži letadla bylo dva a půl litru benzínu, což by za klidných podmínek stačilo k překonání vzdálenosti 13 kilometrů. Nyní to vypadalo, že Flyer s Wilburem na křídle by mohl klidně doletět až do Kitty Hawku. Wilbur stále držel kormidlo a jeho nadšení se nedalo ani popsat. Pak se najednou na obzoru objevil pahorek. Wilbur zdvihl letadlo, aby ho přeletěl, ale z ničeho nic se přihnal ohromný poryv větru a srazil dvojplošník střemhlav k zemi. Letadlo dopadlo na pláž a jeho pád doprovázelo lámání dřeva, praskání  a skřípání. To, jak se lyže zaryly do země. Otřesený, ale zcela nezraněný Wilbur vypnul motor a s nevěřícným a smutným výrazem prohlížel zbytky chatrných směrovek ze smrku. Během chvilky přiběhl jeho bratr Orville a už z dálky mu blahopřál.

Flyer se udržel ve vzduchu 59 vteřin a uletěl 259,6 metru. Naprosto šílené, naprosto dokonalé, naprosto neuvěřitelné. Oba šťastní bratři se dlouhou dobu znovu objímali a pak zapřáhli svůj dvojplošník a společnými silami táhli 274 kilogramů těžký dvojplošník zpátky do hangáru ve svém táboře u pobřeží. Co bylo hlavní, bylo to, že ,,hlavní“ konstrukce letadla zůstala nepoškozená a jak později řekl Orville – za den, za dva by se s letadlem dalo znova létat. V táboře se bratři celý promrzlí zahřáli, najedli a něco málo popili. Samozřejmě také nemeškali a tuto velikou novinku oznámili telegramem svému otci do Ohia. Při přenosu z Kitty Hawku se do zprávy vloudily dvě chybičky. Z 59 vteřin se stalo 57 a telegrafista špatně napsal Orvilleovo jméno. Ale to vůbec nic nezměnilo na tom, jak bratři zářili štěstím i pýchou. Pak už je čekalo jen dvojplošník rozebrat a jeho součásti uložit do dvou beden a do sudu. Když udělali vše, jak měli, čekala je už jen poslední věc. A to ta nejlepší věc z nejlepších věcí na světě vůbec. Cesta domů a Vánoce, které hodlali strávit se svými rodinami. Čekalo je nadělování dárků a veliké vyprávění. Oni sami už si ale svůj největší dárek nadělili. 

zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bratři_Wrightové